Moje, nebo naše peníze? O úskalí partnerských účtů

„Tohle že je nákup za čtrnáct stovek?“ nedůvěřivě stála před lednicí a pátrala, co všechno v ní po partnerově příjezdu z obchodu přibylo. „A nemáš od toho účtenku? Že bychom to zajeli reklamovat,“ napadlo ji. „Ne, nemám. Dneska je všechno hrozně drahý,“ mlžil kamarád čtyřicátník, který mi tuhle historku vyprávěl.

Žije s novou partnerkou, ovšem často jezdí na návštěvu i ke své bývalé manželce a společným dětem. A to se jeho družce nelíbí. „Když už tam jedu, tak jim zavolám, jestli nepotřebují něco koupit. Jenže jsem udělal chybu,“ svěřil se.

Nákup do své staré i nové domácnosti totiž nezaplatil ze svého, ale kartou k účtu, který vede se svou současnou partnerkou. Aby neprozradil, že byl zase na „tajné“ návštěvě, raději zalhal, a když večer prohlížela lednici, nechal ji v představě, že mu nákup v obchodě špatně namarkovali.

Čím více vztahů, bývalých i současných, tím je nakládání s rodinným rozpočtem ožehavější. I méně rozháraný rodinný život však může přinášet úsměvné i horké chvilky.

Když jsem na své narozeniny pozval několik přátel do kavárny, trousili se postupně, takže objednávek, které jsem platil kartou u pultu, bylo několik za sebou. „To kupuješ něco každému zvlášť?“ přišla mi esemeska od manželky, která byla v tu chvíli dvě stě kilometrů daleko. „Pořád mi tu pípají platby. Tak po pátém pípnutí už mi to nedalo a koukla jsem se,“ reagovala na skutečnost, že se jí po každé útratě zobrazuje na mobilu upozornění. Máme totiž společné finance, přesněji řečeno manželka je takzvanou spolumajitelkou mého účtu se stejnými právy jako já. Když jsem se ženil, od spousty (převážně starších lidí) jsem slyšel, že teď už přece musíme mít společný účet, protože jinak by to vypadalo divně.

Sdílené příjmy i výdaje však poskytují dokonalý přehled o tom, co a kdy ten druhý platí, ale vlastně i kde se zrovna nachází. Jednoduchou radou, jak v kavárně i jinde nebýt dohledatelný, je tudíž zaplatit postaru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hotovostí.

Když jsem téma vytáhl mezi přáteli a zeptal se, kdo má se svou polovičkou společný účet, odpovědí bylo jen sborové mlčení. Jak jsem později vypátral, v některých případech partnerka ani neví, kolik vydělávají.

Podle tři roky starého průzkumu agentury NMS Market Research pro Raiffeisenbank, jehož se zúčastnilo přes tisíc lidí, má osmnáct procent Čechů, kteří žijí v nějakém partnerském vztahu, tajemství týkající se peněz. Častěji to jsou muži než ženy, nejvíc ve věku 35 až 44 let, se základním nebo středoškolským vzděláním a žijící v malých obcích. Čtrnáct procent lidí ve vztahu si v předešlém roce něco tajně koupilo a pět procent dotazovaných má dokonce tajný účet, o němž jeho protějšek neví.

Téma společných financí, které si partneři na začátku vztahu dostatečně nevyjasnili, je podle Martiny Viewegové z pražského psychoterapeutického centra Psychoterapie Anděl vcelku běžné. „Samozřejmě záleží, o jaké věkové kategorii se bavíme. Jinak nad tím přemýšlíte, pokud oba studujete, jinak, pokud jste již něco zažili a víte, že je dobré mít některá témata ujasněná. Navíc to je téma, které se v průběhu let mění s příjmy i výdaji kvůli rodičovství nebo změnou kariéry,“ uvádí psycholožka.

S neshodami ohledně peněz se sice setkává méně často než její kolegové pároví terapeuti, i u ní se však objevuje. „U jedné mé klientky to dokonce hrálo roli při rozhodnutí o ukončení vztahu. Představa, že na mateřské dovolené bude na partnerovi finančně závislá a bude mu muset ukazovat každou účtenku, jak to po ní chtěl již v době, kdy spolu pouze žili, pro ni byla nepřekonatelná.“

Šestatřicetiletý projektant Jirka má rodinu se čtyřmi dětmi, kvůli nimž jeho manželka zatím nemůže pracovat a vydělávat tolik jako on. „Máme každý svůj účet, ale peníze považujeme za společné. Navzájem si do něho nelezeme, ale kdyby bylo potřeba, určitě by nebyl problém si umožnit přístup,“ věří.

Aktuálně se považuje za toho „bohatšího“, proto manželce pravidelně posílá na její účet něco ze svého. Sice si určili, kdo co platí, ale není to striktně dané, částečně proto, že jak Jirka přiznává, neumí organizovat nákupy potravin ani potřeb pro děti. Zavést jediný společný účet by podle něj obnášelo jiný zrušit a také vyřešit druhou platební kartu. „Je v tom trocha lenosti a taky možnost zaplatit něco tajného,“ připouští. Nemusí jít o nic nekalého. Když totiž máte jen jeden účet, vaše polovička se díky výpisu z historie snadno dozví, z kterého e-shopu jste jí koupili dárek.

„Když slyším, že to někdo dělá jinak než my, přijde mi to hrozně divné,“ přiznává Jirka, jehož odpovědi dostaly vtipnou tečku, když mu ještě tentýž den volala manželka, že stojí na benzince s plně natankovanou nádrží a nemůže zaplatit, protože na jejím účtu není dost peněz. „Naštěstí s internetovým bankovnictvím a okamžitou platbou se to dalo hned vyřešit.“

Sedmadvacetiletá Dita je krátce vdaná a zatím bezdětná, ovšem s manželem uplatňují stejný model dvou účtů. „O náklady na bydlení a jídlo, které připravujeme doma, se dělíme ‚fifty-fifty‘. U nákupů potravin, popřípadě domácích potřeb se s placením střídáme ob týden. Za jediné správné to určitě nepovažuju, je to individuální. Záleží na míře důvěry mezi partnery,“ míní. „Mám negativní příklady ze své rodiny, kde kvůli financím často docházelo ke konfliktům, takže jsem byla rodiči vedena k tomu, že je lepší mít vlastní finance, aby se předešlo sporům,“ vysvětluje, čím se řídí.

Finanční nezávislost považuje z pohledu ženy za nesmírně důležitou. „Byla bych nerada, aby na mě manžel při hádce ‚vytáhl‘, že za mě zaplatil to či ono.“ Přiznává, že jí není příjemné ani to, když na sebe manžel bere placení za útratu v restauraci, byť to sám vnímá jako gentlemanskou povinnost.

Vzpomínám na jednu blízkou příbuznou, která svému druhovi, s nímž nebyla sezdána, sbalila důchod ihned po jeho výplatě, což vysvětlovala tak, že by s ním neuměl hospodařit. A myslím, že to uznával i on sám.

O finančních a majetkových záležitostech domácnosti rozhoduje samostatně pětina žen. Takový byl výstup z loňského průzkumu agentury Ipsos pro advokátní kancelář Havel & Partners a poradenskou společnost RSM CZ. Zapojilo se do něj takřka 350 lidí, z toho přibližně čtyřicet procent žen. Jednalo se o klienty a obchodní partnery zadavatelů, tedy převážně finančně dobře zajištěné osoby. Nejvíce žen (devětatřicet procent) se vyjádřilo tak, že o penězích a majetku rozhodují společně s někým dalším.

„Pravidelně jí dávám peníze, ale stejně mi brečí, že má málo. Já jí přitom říkám, ať si klidně řekne o víc,“ postěžoval si nedávno jeden kamarád padesátník, jehož žena vydělává méně než on.

Model dvou samostatných účtů u nich nefungoval, proto se rozhodli založit ještě jeden společný a teď si ho nemohou vynachválit. Spory i nářky tím skončily. Spočítali si pravidelné výdaje a oba teď posílají na hromádku stejnou poměrnou část svého platu. „Vychází to na pětapadesát procent. Jsem spokojený, možná ještě víc než ona,“ přiznal.

„Do té doby, když každý platil sem tam něco, jsem měl pocit, že mi zůstává nějak míň peněz.“

Průzkum agentury Ipsos z roku 2020 pro banku ING (která od následujícího roku začala v Česku nabízet již pouze služby pro firmy) vyplynulo, že nejčastější řešení dvojic je mít oddělené účty a na společných výdajích se domluvit. Preferuje to přibližně polovina z 550 oslovených respondentů žijících ve vztahu. Další pětina má kromě oddělených účtů i jeden společný, z něhož platí rodinné výdaje, a osmadvacet procent má jeden společný účet na všechno. Chvíli, kdy se partneři sestěhují, považuje polovina dotázaných za vhodný důvod, proč začít společně hospodařit. Čtvrtina je ale přesvědčena, že to lze i bez společného konta.

Nabídka bankovních produktů průzkumům do jisté míry odpovídá. Skutečně rovnocenný účet, jenž je psaný na dva spolumajitele, nabízejí pouze dvě instituce - mBank a od letošního března také Partners Banka. Vlastníci přitom paradoxně nemusejí být v žádném partnerském nebo jiném příbuzenském vztahu, banky to nezkoumají.

„Spolumajitelský účet považujeme za určitou konkurenční výhodu,“ říká mluvčí mBank Kristýna Dolejšová. K jeho založení jsou potřeba podpisy obou, zatímco pro vypovězení stačí rozhodnutí jednoho. „Pokud chce jeden vystoupit, nemůžeme ho nutit, aby setrval ve spolumajitelství,“ vysvětluje mluvčí.

Objasňuje také situaci, kdy jeden ze spolumajitelů zemře: „V takovém případě bude banka blokovat polovinu prostředků až do předložení platného dědického řízení a zároveň do čtrnácti dnů od oznámení úmrtí banka zruší trvalé příkazy a souhlasy s inkasem, které byly nastaveny zesnulým majitelem.“ Přes všechny výhody si založení společného účtu radí promyslet, protože s ním oba ztrácejí část soukromí a při případném rozchodu se pak finance budou hůře dělit.

„Je důležité, aby si otevřeně promluvili o svých finančních návycích a očekáváních,“ navazuje Martin Kočí, bankovní analytik Partners Banky. „Je nutné se shodnout na tom, jak budou s účtem nakládat, jak se budou dělit o výdaje, a také si stanovit limity pro výběry z bankomatu a platby kartou, aby se předešlo nedorozuměním.“

„Jeho výhodou je, že jsou si oba rovni, peníze na tomto účtu patří skutečně oběma a také jeho snadná správa v bankovní mobilní aplikaci,“ dodává Martin Kočí ke společnému účtu.

Kristýna Dolejšová nicméně přiznává, že preferovanější variantou v mBank je účet se zmocněním pro disponenta. V takovém případě jeden konto vlastní a spravuje se vším všudy, druhý pak v rozsahu, jaký mu majitel určí. V každém případě pouze majitel může účet zrušit, zřídit k němu úvěr nebo třeba zažádat o novou platební kartu.

Proč vlastně spolumajitelskou variantu nabízí tak málo bank?

„Účet, který mohl mít dva rovnocenné vlastníky, Česká spořitelna i ostatní banky v minulosti nabízely, nicméně s ohledem na minimální zájem a také kvůli právním komplikacím, které tyto účty provázely například v případě úmrtí jednoho z majitelů, jsme od nabídky upustili. Stejně jako většina bank na trhu,“ říká za Českou spořitelnu její mluvčí Filip Hrubý.

Disponentské oprávnění, které každý klient nastavuje individuálně, podle jeho mínění většinu potřeb partnerů pokryje. „Největší zájem identifikujeme u bezpečnostních schránek, u nichž má disponentské oprávnění nastavené každý druhý klient, který ji u nás využívá. U běžných a spořicích účtů se pak vyskytují u třiceti, respektive osmi procent.“ Disponenta v deseti procentech případů mají podle jeho slov také majetkové účty, přes něž se investuje do akcií nebo podílových fondů.

Psycholožka Martina Viewegová si uvědomuje, že každé dvojici může vyhovovat něco jiného, proto nechce rozsoudit, jaké řešení je pro partnerský klid nejlepší.

„Jako nejvíc praktické se mi jeví uspořádání, kdy mají svůj účet a k tomu jeden společný, ze kterého se hradí výdaje na domácnost, nákupy a podobně. Je ovšem důležité nastavit, kolik na něj budou posílat, aby nedocházelo k finančnímu stresu ani jednoho z nich. Je to model, kdy oba mohou mít určité finanční soukromí a zároveň jistotu, že pokud by se druhému něco stalo a k účtu by třeba i dočasně neměli přístup, budou mít určitý obnos k dispozici.“

Za zásadní nepovažuje přehled o výdělcích partnera, spíše povědomí o tom, co si můžeme společně dovolit. „Jiné to určitě bude v počátcích vztahu a jiné by to mělo být v manželství. Přece jen to, kolik vyděláváme, bude ovlivňovat naše společné aktivity a zda si je můžeme dovolit, plánování rodiny a někdy i například otázku, jestli si mohu dovolit zůstat chvíli doma při změně práce.“

Finanční gramotnost považuje i za jeden z aspektů už při samotném výběru partnera. „Neznamená to tedy, že nutně musíme mít přesný přehled o příjmech a majetku toho druhého, ale měli bychom vědět, jak na tom jako pár žijící spolu jsme.“