Když se závist stane destruktivní

Všichni jsme někdy žárlili, ať už na vzhled druhých, úspěchy, nebo štěstí. Nikomu není tento pocit zcela cizí. Ne vždy se přitom jedná o něco zcela nezdravého a špatného. Může jít jen o takové malé poklepání na rameno upozorňující na něco, co bychom chtěli změnit. V tomto případě lze hovořit o zdravé závisti, která nezanechává v ústech hořkou pachuť a není tak destruktivní.

V obecné rovině nám závist, ať už zdravá, nebo destruktivní, říká, že nám uvnitř něco chybí. Nebo přinejmenším poukazuje na něco, o čem si myslíme, že nemáme. Může odhalovat pocit méněcennosti, který nám brání ve vztazích. Nebo nám možná připomíná sen, který se někde cestou ztratil. Ať už je to jakkoliv, vždy nám má co říct.

Nic nezískáme, když ji budeme skrývat nebo popírat. Kdyby tomu tak nebylo, necítili bychom ji jako nůž v hrudi, když slyšíme o radosti a prosperitě jiných lidí. Bylo by nám to jedno. Proto je důležité jí naslouchat. Je to v našich rukou a jediný, kdo může rozhodnout, co s tím nesplněným snem uděláme, jsme my. Na to nezapomínejme.

Je pravda, že ne vždy si můžeme splnit všechny své sny. Ale možná je můžeme upravit podle aktuální situace a usilovně pracovat na jejich splnění. Proto je normální, že jednou za čas pocítíme malé bodnutí, když vidíme, že někdo dosáhl něčeho, co se nám nikdy nepodařilo.

Problém je, když se závist stane ústředním tématem našich vztahů s ostatními lidmi. Když ovládne naše vztahy a my se začneme neustále srovnávat s ostatními. Jediné, co to způsobí, je, že nám to brání žít náš vlastní život. Hledáme nedostatky, chyby a slabiny druhých lidí.

Co bude následovat? Nenávist. Naše štěstí závisí na neštěstí druhých lidí a jejich štěstí znamená naši nespokojenost. A bohužel nás to může zaslepit, když přijde čas na hledání řešení toho, co se nám nepovedlo.

Pokud jde o závist a vše, co s ní souvisí, musíme tuto energii (zaměřenou na kritiku a hledání „chyb“ druhých lidí) obrátit k pozitivnímu. Musíme hledat to, co nás skutečně činí šťastnými. Tak přesměrujeme všechnu energii, kterou bychom směřovali ven, zpět do svého vnitřního světa.

„Srovnávat se můžeme pouze sami se sebou. Je důležité věřit, že srovnávání se s ostatními je skutečně zbytečné. Každý člověk je jedinečný a má své silné a slabé stránky. Proč se srovnávat s ostatními? Jsme jiní lidé, nezažili jsme stejné věci a nevidíme svět stejně…,“ upozorňuje psycholožka Nuala G. Walshová.

Každý člověk je jinak stavěný. Najdou se lidé, kteří jsou v určitých věcech „lepší nebo horší“ než my a naopak. Někdo může být v matematice hrozný, ale pro jiného to může být velmi snadné. Druhý člověk však nemusí být tak kreativní jako ten první. Každý člověk je něčím výjimečný.

Závěrem bychom chtěli říct, že pokud žijeme svůj vlastní život, můžeme se zaměřit na to, čím chceme být a jak to chceme dělat. Nepotřebujeme závidět, abychom se posunuli vpřed. Potřebujeme přijetí a pak budeme schopni posunout sami sebe tam, kam chceme.