Když mají hlavní roli obyčejní lidé, vyhrocené emoce a napětí

Starý mládenec Honza se i bez buchet vydal do světa, konkrétně na řecký ostrov. Ocitl se v chumlu krásných dívek, z nichž každá toužila po jediném – aby si vybral právě ji. A po mnoha bojích, jež krásky mezi sebou svedly, si opravdu zvolil tu jedinou. Ne, nejde o pohádku pro děti. To je reality show pro dospělé s názvem Bachelor. Jemnost hodná seznamování v ní šla absolutně stranou. Dívky se o Honzu praly ve slovech i doslova. První řada přinesla otázku, co všechno divák reality show snese.

Nejen Bachelor, ale i Love Island, Výměna manželek, Survivor nebo třeba Peče celá země či X Factor. Na reality show zkrátka už roky natrefíme, kam se v televizi podíváme. Hlavní roli hrají obyčejní lidé, vyhrocené emoce a napětí. V něm je divák udržován od začátku až do samého konce.

„Takové pořady nám dávají možnost uniknout od monotónnosti našich životů, od problémů a nabízejí příležitost k emocionálnímu uvolnění. Během doby, kdy sledujeme výzvy a konflikty druhých lidí, jsme schopni zapomenout na vlastní příběhy,“ vysvětluje přitažlivost formátu klinická poradkyně pro duševní zdraví Althia McLaughlinová.

Ale nenechme se slepě unést atraktivitou. „Je důležité připomenout, že nejde o realitu,“ říká Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na platformě Hedepy, a dodává: „Každý, kdo ví, že na něj míří kamery, se snaží upravit svoje chování. A i když se po nějaké době ukáže jeho podstata, jedná se spíše o vyhrocené situace než o normu.“

A protože hlavním cílem je přinést emoční vzrušení, konflikty jsou často vyhrocené, emoce přehnané, romantika idealizovaná či naopak až cynicky vykonstruovaná. Režisér reality show přesně ví, jak u sledujících rychle a opakovaně vyplavit adrenalin. Divák je nadšený a motivovaný sledovat dál, protože v pohodlí křesla zažívá podobné vzrušení, jako kdyby skočil bungee jumping. A nehne pro to ani prstem.

Kolébkou reality show je Amerika. U nás jsme poprvé tento druh zábavy zažili až dlouho po jejím odstartování za oceánem, a to v roce 2005.

Tehdy televize Prima uvedla VyVolené a vítěz první řady Vladko zůstal v mysli mnohých. Principem pořadu bylo zavřít skupinu lidí do vily, ve které bylo rozmístěno mnoho kamer a mikrofonů. Účastníci tak byli nepřetržitě nahráváni, ať se sprchovali, opíjeli, či sbližovali. A tento tah vyšel. Tenkrát šlo o nejsledovanější pořad v historii televize – VyVolené sledovalo průměrně 1,5 milionu diváků.

Po čtyřech řadách se VyVolení s Českem rozloučili, stejně jako od té doby už mnoho dalších reality show. Až na jednu. Výměna manželek začala ve stejném roce jako VyVolení a v žebříčcích sledovanosti se na vysokých příčkách drží dodnes (průměrně 700 tisíc diváků ve věku nad patnáct let). O co v ní jde? Dvě rodiny si vymění manželky a následně jsou deset dní pod dohledem kamer.

„Vztahy jsou samy o sobě fascinující. Reality show nám navíc nabízí emoční vzrušení, možnost identifikace s protagonisty a zároveň odstup, který ve vlastním životě nemáme. A v tom je bezpečí,“ vysvětluje důvod oblíbenosti tohoto pořadu Zuzana Steigerwaldová.

Nediví se ani tomu, že boduje hlavně u žen. „To ony bývají citlivější na neverbální signály a psychologické hry mezi partnery. A když sledují, jak ostatní vyjednávají o blízkosti mezi sebou, o svých hranicích a důvěře, dělají to s nadějí, že z těchto scénářů vytěží pochopení vlastních vztahových vzorců. Pro někoho může být takový typ pořadu i útěchou, kdy si řekne – fajn, nemám to doma zase tak hrozné.“

Nejde ale jen o příjemné zážitky ze sledování. Před pár lety se ve Velké Británii ukázalo, že konkrétně reality show Love Island může mít na mladé diváky negativní vliv. Ruku v ruce se zvyšující se sledovaností a touhou zjistit, který pár ze skupiny mladých se dá dohromady napořád, šlo u diváků dolů jejich sebevědomí. Studie ukázala, že jeden ze čtyř ve věku od 18 do 24 let se neubránil porovnávání s hlavními aktéry a sebehodnocení vlastního těla šlo rapidně dolů.

Největším zádrhelem je, že lidé, kteří jsou vybíráni do této reality show, vypadají všichni dokonale – křivky, vlasy, úsměv, oblečení i make-up. „Je jasné, že soutěžící jsou extrémně atraktivní. Musí být, aby formát fungoval, ale neříkáme, že celý svět takto vypadá,“ bránil se tehdy Richard Cowles z ITV. Tato obhajoba však nestačila. Britská Nadace pro duševní zdraví vyzvala televizi, aby zajistila, že se tvůrci pořadu zamyslí nad větší rozmanitostí při výběru účastníků, a hlavně že ti se během natáčení vyvarují poznámek ohledně tělesných proporcí, které by si divák mohl brát osobně.

Přijde vám to až moc opatrné opatření? Podle Zuzany Steigerwaldové má smysl: „Pro některé lidi mohou být vztahové reality show opravdu škodlivé. Zvlášť ti, kterým chybí sebevědomí nebo si idealizují vztahy, mohou vnímat vlastní život v porovnání s tím televizním jako nudný nebo nedostatečný. Zároveň lidé s nejistým stylem citové vazby mohou prohlubovat své strachy – zda jsou dostatečně atraktivní, zda je partner skutečně miluje, zda nejsou náhodou takzvanou náhradní variantou jako někteří účastníci show.“

Reality show nás ale může s trochou odstupu také inspirovat k zamyšlení se nad tím, co bychom udělali my v podobné situaci. Zjistíme tak na modelových situacích, kam až jsme schopni zajít, když jde o výhru, ať už v podobě peněz, nebo partnera. Soutěživost, dobré versus špatné chování, zrada, empatie. Vždyť podobná rozhodnutí děláme každý den, jen bez kamer, umělých scénářů a publicity. Je však třeba dát si pozor na přílišné ztotožnění…

„Když skrze vztahové reality show pravidelně konzumujeme extrémy, může se stát, že se náš pohled na skutečné vztahy začne deformovat. Očekáváme dramatičnost, rychlé obraty, okamžité vášně a přehlížíme, že opravdová láska je často obyčejná, pomalá a vyžaduje každodenní úsilí,“ vysvětluje psychoterapeutka.

A co když se zajímáme o vztahy na obrazovce víc než o ty vlastní? Zuzana Steigerwaldová nenabízí jednoznačné řešení. Naopak vybízí k podívání se na vlastní příběh: „Možná je to znamení, že nám v životě něco chybí a je pro nás pohodlnější sledovat cizí chyby než se dívat na ty své. Možná se bojíme řešit reálné konflikty, a tak se místo vlastního partnera soustředíme na osudy jiných. Řekněme si na rovinu, je snazší přemýšlet o druhých a jejich přešlapech a chybách než o těch svých.“

Reality show z televizních obrazovek jen tak nezmizí. Je proto dobré si uvědomit, že nabízí emoce na jedno použití, které v nás dlouho nezůstanou. Jak by podle psychoterapeutky vypadal pořad, který by lidem opravdu pomohl? „Ideálně takový, který by ukazoval reálnou práci na vztazích – jak překonávat krize, jak efektivně komunikovat, jak obnovovat blízkost po zranění. Nešlo by v něm o vyhrocené dramatické scény, ale o skutečné prožívání dobrého i těžkého, růst a porozumění. Co znamená být s někým doopravdy, by v nás zanechalo mnohem hlubší stopu.