Jazykové mýty o mužích a ženách. Kdo mluví více a kdy se tolerují vulgarismy

Společnost dlouhodobě zkoumá, zda se ženy a muži při mluvení a psaní liší právě v závislosti na pohlaví. Když na toto téma narazíte, hned vás napadne: „Ženy rozhodně mluví víc než muži.“ Roky nás v tom utvrzují i filmy a seriály, kde spolu kamarádky štěbetají hodiny, a někdy jim povídání vydrží až do druhého rána, zatímco muži prohodí pár slov a jdou na pivo.

Omlouvám se všem autorům scénářů, realita je jiná… Psycholog James W. Pennebaker z Texaské univerzity v Austinu se v roce 2007 pustil do velkého průzkumu a díky zařízení na zaznamenávání slov zjistil, že ženy, které testoval, vyslovily v průměru 16 215 slov, zatímco muži za stejný čas 15 669. Takže co tam máme dál?

Abychom se při popisu toho, jak se liší řeč u žen a mužů, vyhnuli pocitům a polopravdám, podívejme se na unikátní zdroj informací o využívání našeho rodného jazyka. Před 30 lety pod Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy vznikl Český národní korpus. Ten zahrnuje rozsáhlou databázi mluvené, tištěné i webové češtiny. Můžete se do něj sami podívat a jednoduše v něm zjistíte, že navzdory přísným pravidlům českého pravopisu má naše řeč neuvěřitelnou variabilitu.

Prozradí vám, že zatímco Severočeši pijí pívo, Jihočeši pivo, Češi jedí housku a Moravané pletýnku. Objevíte také, že slovo motýle se do května 2019 v českém online prostoru prakticky nevyskytovalo, jen v pár slovenských textech. Vše změnil proslov českého politika slovenského původu Andreje Babiše, který obsahoval právě tvar „motýle“. Slovo se okamžitě stalo virálním. Začalo lidi natolik bavit, že jej používali nejen jako politikovu přezdívku („Do Brusele neletěle motýle.“), ale i coby variantu samostatného slova („Mají tam ovčí sýre a motýle a turiste.“) V Českém národním korpusu lze slova vzájemně porovnávat s jejich variantami. Jde o tak objemná data, že by byla škoda nevyužít je v rámci našeho tématu.

„Jeden výzkum, který proběhl u nás v Ústavu českého národního korpusu, si kladl otázku, zda ženy a muži píší rozdílně,“ dává příklad jazykovědkyně Anna Marklová a popisuje, k čemu tým došel: „Nahráli jsme mnoho anonymních dat z webových blogů. Nejprve se zdálo, že model určuje pohlaví se 70procentní přesností, což je dobré číslo.“

Zlom přišel, když se poté jazykovědci podívali do metadat a zjistili, že část textů mohou rozdělit podle toho, zda jejich autoři působí v přírodních vědách a humanitních oborech. „V tu chvíli model rozlišování podle pohlaví selhal,“ poukazuje Marklová. Ukázalo se tak, že pokud je text odbornější, nelze rozlišit, zda ho psala žena nebo muž.

Odborníci na jazyk upozorňují, že důležitých faktorů, které nás při mluvení i psaní ovlivňují, je řada. O tom, která slova využijeme, rozhoduje téma hovoru, místo, naše společenská role (např. podřízený vs. nadřízený), a také zda jsme ve verbálním či písemném kontaktu. Přesto společnosti genderové rozdělení nedá spát. Existuje dokonce souhrn anglických studií z roku 2021, v nichž se autoři snažili docílit potvrzení o vlivu pohlaví, ale nic se jim nepotvrdilo. Naopak se ukázalo jako mýtus, že ženy při mluvení používají častěji slova „možná“ a „já si myslím“.

Mezilidská komunikace se však nezakládá jen na slovech. Jaromír Janoušek v knize Psychologické základy verbální komunikace dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že ženy mají při delších rozhovorech větší tendenci pokyvovat a dávat zpětnou vazbu, zatímco muži se snaží slovy docílit pomyslné výhry. Zatímco on se snaží udržet vedoucí roli v konverzaci, ona ji prodlužuje zapojením druhých do rozhovoru. Žena mezi ženami má pak podle odborníka menší tendenci kontrolovat svoji komunikaci a je hádavější než ve styku s muži.

„Zdvořilejší ženský projev charakterizují vyšší tón hlasu, častější úsměv i méně konfrontační způsob argumentace,“ uvádí.

Na náš způsob komunikace v dospělosti má vliv i fakt, že na holky a kluky se odmalička mluví jinak. A také se jinak pohlíží na jejich chování. „Výzkumy zaměřené na používání vulgárních výrazů opakovaně naznačují, že ženy jsou za ně odmala odsuzovány více než muži,“ upozorňuje jazykovědkyně Anna Marklová.

Když se vrátíme k samotné češtině, jejím nešvarem je, že se drží (a my s ní) řady stereotypů. Zapomínáme přitom, že vliv cizích jazyků tady byl vždycky. V 19. století do češtiny elegantně vplula francouzština - vítejte slova jako bonbon, kondom či šampaňské. A o němčině snad ani nemůže být pochyb. Kdyby přece jen ano, důkazem jsou běžně používané výrazy jako hejtman, štokrle nebo třeba bachař.

„Čeština je krásný jazyk. Díky tomu, že na rozdíl od angličtiny nemá pevný slovosled, lze v jedné větě vybudovat napětí a docílit nečekaně vtipné pointy, což ostatně dokazují hry Divadla Járy Cimrmana,“ upozorňuje jazykovědkyně. Zároveň naše řeč nabízí ke slovům spoustu variant, aby se v ní každý cítil dobře. Češi se ale brání změnám, jak to jen jde. Anna Marklová dává příklad v návaznosti na téma žen a mužů: „Když chceme vyjádřit slabost, naše výrazy jsou často odvozeny od slova, kde je základem žena -,ty jsi baba‘, ,chováš se jako holka‘. Naopak ve chvíli, kdy mluvíme o síle, je ve slově základem muž, například ,ty máš koule‘, ,buď přece chlap‘.“

Také si všimněte, že u mnoha povolání se stále drží pouze jejich mužská podoba. V tomto směru na nás mají velký vliv i média. Stačí zapnout zprávy a v reportážích z nemocnic se dozvíme, že tam pracují doktoři a sestřičky. „Ať už mluvím nebo píšu, všechna povolání zdvojuji. Je mi zkrátka příjemnější, když řeknu, že škola má učitelky a učitele nebo že na silnici potkávám řidičky a řidiče,“ zmiňuje Anna Marklová.

Díky své práci v Ústavu českého národního korpusu na Filozofické fakultě UK si dobře uvědomuje, že naše společnost má v sobě zakořeněnou spoustu mýtů o mužích a ženách a jazyk je bezesporu odráží. Věří však, že díky otevřenému přístupu k češtině, kterou přestaneme brát jako striktně neměnnou, je možné dosáhnout její proměny hodné 21. století.