Jak fungují emoce v davu

Od politických shromáždění přes sportovní hry, veřejné nepokoje až po náboženská setkání – všechny podobné davové události vyvolávají silné emoce. Jak se zdá, proměna emocí od jednotlivců k davu má hluboké evoluční kořeny.

Vědci již velmi dlouho tvrdí, že skupinová setkání bývají nápomocná při vytváření nejstarších lidských společenství. Za zásadní okamžik považují hromadné tance kolem táborových ohňů, během kterých se z jednotlivců stávala soudržná skupina.

Klíčem k podobným vazbám může být tzv. afektivní sladění. Jak již v roce 1915 uvedl sociolog Émile Durkheim, kolektivní rituály všeho druhu přinášejí do společnosti nejen větší emoce, ale zároveň ty, kteří je sdílejí, do silného citového společenství.

O sto let později byla „síla“ emocionálního propojení lidí ve společenství doložena i konkrétními pozorováními. Bylo například zjištěno, že srdce účastníků chůze po žhavých uhlících bila synchronně. Stejně tak třeba u fanoušků na jednom stadionu při zápase. A čím větší podobnost skupiny fanoušků vykazovaly, o to více jejich členové tvrdili, že se cítí se svou skupinou více propojeni a spjati.

„Na mnoha kolektivních setkáních existuje zřetelné oddělení mezi publikem a jedním nebo více ‚herci‘, kteří fungují jako emocionální průvodci. Sportovní diváci tak reagují na činy sportovců, účastníci politického shromáždění zase na techniky řečníků. Tento druh jednosměrného vlivu není ničím novým, ale ve skupinových nastaveních se toho děje mnohem více,“ uvádí pro server Psychology Today Dimitris Xygalatas, antropolog a vědec zabývající se kognitivními procesy.

Členové davu nejsou totiž jen pasivními „přijímači“ emocí, mohou se ovlivňovat i navzájem. To je podle odborníků nejvíce patrné u kolektivních akcí typu veřejných nepokojů, demonstrací nebo třeba náboženských poutí, které poměrně často nemají jasného vůdce. V takových kontextech se pak emoce „až nakažlivě“ šíří z člověka na člověka jen prostřednictvím kontaktu či vzájemné blízkosti.

Vzhledem k veřejné a často spontánní povaze podobných fenoménů bylo pro vědce náročné studovat „emocionální nákazu“ v davech. V nedávné studii se ale pokusili právě na podobný proces zaměřit velmi specificky. Vybrali si náboženské procesí na počest bohyně Kálí na ostrově Mauricius.

Ceremonie má několik jednotlivých fází, které vrcholí chůzí účastníků po ostrých hranách starých, rezavých nožů. Klíčem k této události a primárním zájmem vědců byl skupinový průvod vedoucí k uvedenému okamžiku. Během něj účastníci zpívají, tančí, často i pláčou nebo upadají do transu, přičemž věří, že je posedla sama bohyně.

V souvislosti s procesím vědci požádali účastníky, aby nosili malé senzory, které zaznamenávaly míru jejich srdečního tepu a vodivosti kůže a také aktuální polohu. Podle toho pak vytvořili časovou osu minutu po minutě, ve které zaznamenali jednotlivé emocionální reakce.

Výsledky nebyly nijak překvapivé: jak procesí probíhalo, blízkost lidí v prostoru předpovídala emocionální synchronizaci. Čím blíže a déle k sobě dva a více lidí byli, tím podobněji fungovaly a reagovaly jejich autonomní systémy tělesné regulace, včetně srdeční frekvence nebo elektrodermální aktivity (vodivost pokožky – čím více jsme vzrušení, tím se zvyšuje aktivita potních žláz a zvyšuje se i vodivost kůže).

Takovým způsobem se přenášely jednotlivé afektivní stavy z člověka na člověka a šířily se davem jako vlna. Vědci tak přesně zdokumentovali proces známý jako „emocionální nákaza“.

Jak ale dodávají, velmi záleží také na kontextu celého davu. V takovém, kde lidé sice jsou pohromadě, ale bez nějakého konkrétního cíle, představují pouze jakousi „vytvořenou“ skupinu, nebudou vnímat sdílené emoce. Ovšem jakákoli jiná skupina, která se sejde za určitým účelem (demonstrace, sportovní utkání, koncerty atd.) se emocionálně propojí mnohem více a snáze.