Článek
A co si budeme povídat, ty uražené večery, kdy si každý zaleze do svého kouta a je jen sám se sebou, mají také něco do sebe. Ještě pořád to ale umíme a nejspíš budeme umět do skonání věků.
Nebo do skonání jednoho z nás, což visí ve vzduchu pokaždé, když otevřu okno. Jakmile vezmu za kličku, manžel zesiná. Když do místnosti pronikne první molekula čerstvého vzduchu, vyčítavě se rozkašle. S druhou molekulou si odevzdaně ovine krk vlněnou šálou a se třetí sepisuje závěť. Pak už to jde rychle, argument, kout, ticho…
To máte tak, když jeden má rád tundru a druhý si libuje v tropech. Před svatbou jsme si řekli hodně věcí, ale promluvit si vážně o frekvenci větrání nás věru nenapadlo.
Po většinu roku hrajeme plichtu, ale s adventem získávám navrch. Zejména poslední roky, kdy se vyrojily stovky adventních kalendářů, si to užívám. Protože co je víc než jedno otevřené okénko? Dvacet čtyři otevřených okének!
Anketa
Telefonování v tramvaji aneb Když posloucháte i to, co nechcete
