Dušičky bez klišé: O smrti, která spojuje

Každá kultura, náboženství nebo církev má své vlastní způsoby, jak se vyrovnávat se smrtí. V křesťanství jsou to obětinky, zádušní mše nebo čtení jmen zesnulých. V Evropě jsou Dušičky tradičně spojeny s pietním rituálem vzpomínek, zatímco například americký Halloween představuje spíše oslavu zemřelých v hravé, někdy až groteskní podobě.

V Česku se Svátek všech zemřelých nejčastěji slaví návštěvou hřbitovů, zdobením hrobů, zapalováním svíček nebo tichým vzpomínáním doma u fotografií. Jak to bude probíhat u vás, je ale jen a jen na vás. Rituály nejsou dogma, jsou nástrojem, jak dát emocím prostor.

Chození na hřbitov, zapalování svíček nebo jiné osobní rituály, které si ke vzpomínce na zemřelého vytvoříme, v procesu truchlení jednoznačně pomáhají. Jsou jasně ohraničeným časem, ve kterém je prostor pro vzpomínání a emoce s tím spojené, ať už radostné, když si vybavíme krásné chvíle, nebo smutné, plné lítosti, bolesti, strachu či vzteku. Všechny emoce jsou možné a adekvátní.

„Je to současně čas, kdy se staráme o hroby a zdobíme je. Což je vlastně způsob, jak pro zemřelého symbolicky ještě něco udělat. Je to také vzpomínka na to, že přestože zemřel, žije dál v našich srdcích,“ říká terapeutka Barbora Racková.

„Tento svátek a s ním spojené rituály mohou pomáhat dále včleňovat tuto těžkou událost do našeho dalšího života tak, abychom nemuseli dělat tlusté čáry na dobu před a po smrti, ale abychom ji zvládli dobře integrovat,“ dodává odbornice.

Dušičky dávají prostor k otevřené a lidské komunikaci o smrti – bez patosu, ale také bez nutnosti velkých slov. Stačí zapálit svíčku, zavzpomínat, nebo se na chvíli ztišit. Právě v tichu se často skrývá víc než v jakémkoli projevu. Je to chvíle, kdy se smrt nejeví jako konec, ale jako součást přirozeného rytmu života.

Vědomí pomíjivosti nás může vést k větší vnímavosti vůči přítomnému okamžiku, k hlubšímu prožívání vztahů, k úctě k tomu, co máme, dokud to máme. Dušičky tak nejsou jen připomínkou odchodu, ale i výzvou k životu s větší citlivostí a vědomím.

Vzpomínky na zemřelé mají jedinečnou schopnost spojovat. V rodinách se předávají příběhy, které by jinak zůstaly zapomenuty. Děti se ptají, dospělí vzpomínají, a mezi generacemi vzniká tichý dialog, který překračuje čas. I ti, kteří odešli, zůstávají přítomní ve slovech, gestech, tradicích, v drobných každodenních rituálech.

Dušičky tak nejsou jen o smutku, ale i o vděčnosti. O tom, že jsme měli možnost někoho milovat, znát, učit se od něj. A že i po jeho odchodu zůstává něco, co nás formuje dál, jako tichá stopa, která nezmizí.

Na otázky dětí o smrti odpovídejte pravdivě a nezjemňujte výrazy jako „smrt“ nebo „ztráta“. Vyhýbejte se eufemismům typu „navždy usnul“ nebo „odešel“ – děti si je mohou vyložit doslovně a zažívat zbytečné obavy.

„Je vždy dobré dětem zdůraznit, že mrtvý člověk dál žije v našich vzpomínkách. To, že si o babičce často povídáme, je podobné, jako by tu seděla s námi,“ říká psycholožka Eva Kneblová. „Máme její fotky, svetr, který upletla, obrázek, který společně s vnučkou malovala.“

Dětem nevadí, když vidí, že jsme smutní. Naopak – je to důkaz, že nám zemřelý člověk chybí a tím vlastně dostává jeho život velkou hodnotu. „Ani dětem neříkejte, že smrt se týká jen starých lidí. Dříve nebo později se mohou ocitnout v situaci, která s tímto tvrzením bude v přímém rozporu,“ dodává terapeutka.

Zejména děti kolem desátého roku mohou zažívat silnou úzkost spojenou s uvědoměním vlastní smrtelnosti. S těmito dětmi je dobré hovořit o smyslu života – o tom, že smrt je jeho přirozeným završením. Že je důležité prožít život tak, abychom naplnili své poslání, splnili úkol, který každý z nás na tomto světě má.

Dospívající mají potřebu filozofovat, probírat věci do hloubky. Zjednodušující fráze a odpovědi nejsou namístě. Rodič by si měl vážit toho, že je dítě ochotné mluvit o svých pocitech právě s ním.