Chvála pomalosti aneb Když rychlost přestane být výhodou

Na rychlou dobu jsme si zvykli. Je to přece normální. Současný svět je zaměřený na výkon, rychlost, kdo není online a neodpovídá rychlostí blesku, i když zrovna vyzvedává dítě ve škole, má problém. „Jako bychom nutně měli být připraveni na multitasking. Kdo není, může si připadat méněcenný,“ říká psycholožka Magdalena Dostálová.

Touha po rychlosti a oslavování práce není výdobytkem moderní společnosti, podporovaly to snad všechny předchozí generace. Heslo Emila Zátopka: Když nemůžeš, přidej… Rčení typu: Bez práce nejsou koláče. Zahálka, matka neřesti. „Nikdo z nás ale nemá neomezené kapacity. Výkon by měl být pravidelně střídán obdobím odpočinku. Když se tak neděje, kráčíme vstříc vyhoření,“ varuje psycholožka Dostálová.

O tom, že rychlost není vždy ta nejlepší cesta, píše ve své knize Chvála pomalosti Carl Honoré. „Evoluce funguje na principu přežití nejsilnějších, ne nejrychlejších. Jak pospícháme životem a pěchujeme do každé hodiny stále víc a víc, přepínáme sami sebe až do kritického bodu,“ říká autor.

K tlaku na výkon a rychlost se navíc přidávají moderní technologie, které nám sice mají ulehčovat čas, ale berou nám ho více a více. A také způsobují, že věci děláme rychle, bez rozmyslu, někdy prostě jen proto, že jsme stále online.

„Přílišná rychlost může znamenat vyšší chybovost. Mnohé pracovní výkony potřebují jistou míru autokorekce, zpětné kontroly svého výkonu předtím, než jej vypustíme do světa,“ vysvětluje Magdalena Dostálová.

Rychlost může mít i další nežádoucí účinky, což potvrzuje i Carl Honoré. „Některé věci potřebují čas. Když urychlíte to, co by se urychlit nemělo, když zapomenete, jak zpomalit, zaplatíte za to,“ varuje. Pokud se rozhodneme pro rychlost, přestane být výhodou a zůstane nám jen zvětšující se tlak a závody v tom, kdo bude v cíli dřív, bez ohledu na to, jaká je kvalita jeho práce.

„Pro rychlou úlevu od stresu zkuste zpomalit,“ řekla americká herečka a komička Lily Tomlinová. Možná úsměvné, ale pravdivé. Zpomalení neznamená, že se z vás stanou hned lenoši s nohama na stole, nebo že nebudete jezdit autem.

Slow living neboli pomalý život je 0 tom, že si řekneme, že už nebudeme jako stroje, ale že si zasloužíme také zastavit, dobít si baterky a užít si naplno reality. I když se zdá, že moderní život není moc kompatibilní s pomalostí, už samotná změna nastavení myšlení může znamenat, že si vytvoříte určitý prostor v mysli.

Slow living má jedno společné a je jedno, zda jde o jídlo, módu nebo cestování. Méně vlastnit, více zažít. A taky vrátit životu tempo, které nebude vražedné a bude mnohem udržitelnější.

Stačí se podívat na lidi kolem sebe, část má v ruce mobil stále, pobíhají mezi kancelářemi nebo po open space a pořád něco vykládají. Druhá sedí tiše se sluchátky na uších a nejeví žádné známky aktivity. Jste si jistí, že ti první toho udělají více? Že dokážou jet na sto procent ještě ve tři odpoledne?

Pomalost vede k všímavosti, větší svobodě a může nám prý dokonce prodloužit čas. „Zatímco spěch se rovná stresu a odloučení, pomalost přirozeně vytváří všímavost a spojení. Čím více jsme přítomní, tím více vjemů vstřebáváme a tím více zážitků máme, což má efekt natahující čas,“ říká psycholog Steve Taylor.

Návrat k pomalosti je trend, který začíná být moderní. Vznikají různé spolky, jejichž základem je pomalá filozofie. V Rakousku se dokonce každý rok koná konference Spolku pro zpomalení času. Jejich krédem je, že každý člověk má svůj vlastní vrozený čas nebo tempo. Spolek vydává noviny o vztahu člověka k času a podněcuje debaty na téma slow living.

Před lety dokonce spolek vyzval Mezinárodní olympijský výbor, aby uděloval zlatou medaili atletům s nejpomalejším časem. Spolek má následovníky i v jiných zemích Evropy. V německém městě Ulm například „zpomalovači“ měří čas chodcům a pak se jich dotazují, proč tak spěchají.

Vyznavači pomalosti žijí ale i na jiných kontinentech. V Japonsku existuje Klub líných, jehož cílem je méně uspěchaný život, který bude více přátelský k životnímu prostředí. V USA zase existuje Long Now Foundation, která také popularizuje pomalost.

Filozofie zpomalení se objevuje i v jídle a módě. Dokonce dřív, než se objevil pojem slow living, vzniklo hnutí slow food (pomalé jídlo). Založil ho Ital Carlo Petrini v 80. letech minulého století jako reakci na to, že blízko slavných Španělských schodů v centru Říma měli postavit McDonalďs. Nejprve se snažili podporovat lokální výrobce potravin a také místní gastronomii. Z hnutí se stalo celosvětové, které má pod sebou tisíce projektů a miliony aktivistů včetně těch českých.

Následovala hnutí slow fashion (pomalá móda) či slow travel (pomalé cestování). Pomalá móda reaguje na nadbytečný konzum fast fashion řetězců a zjednodušeně lze říct, že jde o módu, která hlásá udržitelný přístup k textilnímu průmyslu.

U nás je propagátorkou pomalé módy například oděvní designérka Kamila Boudová, která stojí za projektem SLOU, v němž ukazuje lidem, že udržitelná móda může být krásná i dostupná. Smysluplný šatník si můžeme podle ní pořídit i z věcí ze second handu nebo oblečení swapovat čili vyměňovat si.

Hlavní zásadou slow travel je snížit počet zážitků na menší, ale o to hlubší. Pomalu cestovat znamená vrátit se k původnímu smyslu tohoto slova, kterým je poznávání nových kultur a života místních lidí. Loni jsem takhle strávila „pomalý“ týden s místními lidmi v Turecku, žila s nimi pod jednou střechou, jedla jejich jídla, poslouchala, co říkají, dívala se, jaké jsou jejich tradice a zvyky. Tohle bylo skutečné „all inclusive“.