Boomer, mileniálové, generace X. Jak jim porozumět?

„Odhaduju, že jedna třetina mých hostů to zná, jedna třetina tuší. Té zbylé to musím vysvětlit,“ říká Miloš Pokorný o názvu svého podcastu Boomer Talk, přesněji o tom, kdo je to boomer. Při rozhovorech se známými osobnostmi, které je možné přehrát na webu Seznam Zpráv nebo rádia Expres FM, se toho zkušený moderátor dotkne obvykle hned na začátku.

„Někteří to vnímají jako hanlivý výraz, ale já ho beru pozitivně a upozorňuju, že oni boomery nejsou, pokud se k tomu sami nehlásí. Já jsem ten boomer, který je zve,“ bere to na sebe. Loni oslavil šedesátku, čímž se sám nachází na hranici mezi boomery a generací X, pokud bychom ho chtěli přiřadit do příslušných škatulek. Tohle obecné dělení se rozmohlo v komunikaci na sociálních sítích, v médiích, ale i v seriózních sociologických a psychologických výzkumech. Tam, kde se dříve uváděli náctiletí, třicátníci nebo lidé středního věku, může dnes být stejně tak napsáno generace alfa, mileniálové nebo generace X (více níže v samostatném rámečku).

Slovo boomer proniklo do slovníku coby označení pro lidi, kteří se narodili po druhé světové válce, tedy v době baby boomu, enormního nárůstu porodnosti. Nese však v sobě i hanlivý a ironický nádech. Původně se totiž rozšířilo na sociálních sítích v USA, kde se jím mladší uživatelé pošklebovali starším diskutérům, podle jejich názoru zapšklým důchodcům s přežitými názory na dnešní svět. V přeneseném slova smyslu to ale může být kdokoli starší nebo staromódní, aniž by musel lamentovat nad současností.

Když Miloš Pokorný loni na podzim pozval do vysílání herce Jana Kanyzu, jenž krátce nato oslavil sedmasedmdesáté narozeniny, dotazem na výraz boomer jej nezaskočil. „Slyšel jsem to od nějaké mladinké dívenky, která už se vyzná ve světě, a pamatuju si, že řekla, že to je pětatřicetiletý páprda, který tráví čas jenom s rodinou,“ reagoval herec. „Takže do této kategorie opravdu nespadám, protože my jsme podle ní spíš spolužáci brontosaurů. Těm, co nás takhle označují, bych ukázal logaritmické pravítko, a ať si poradí,“ odpověděl ve stejně ironickém duchu.

Za boomera se na druhé straně dobrovolně označuje devětatřicetiletý swingový zpěvák Jan Smigmator, a to už od základní školy, především kvůli svému hudebnímu vkusu, s nímž mezi své vrstevníky nezapadal.

„Konzervativní je podle mě výborný výraz,“ shrnuje Miloš Pokorný, jak vnímá význam slova boomer. „Taky jím podle věku jsem, ale myslím, že záleží na tom, jak se člověk cítí. Jsou věci, které mě baví a které pořád rád objevuju, třeba jídlo. Pak jsou věci, ve kterých se plus minus orientuju, ale už mě tolik nebaví. A nakonec ty, které už mě nebaví natolik, abych s nimi ztrácel čas. Rozhodně bych nějaké škatulky nepřeceňoval,“ má jasno.

V jedné epizodě komediálního seriálu Dobré ráno, Brno! se zkušený režisér v podání Jana Kolaříka dostane jako záskok k přenosu StarDance v Praze. Mladý střihač se tam do něj naváží a svůj proslov zakončí „Oukej, boomer“, což je rozšířená hláška, kterou se v internetových diskusích zesměšňují postoje starších lidí.

Hlasatelku počasí v tomto seriálu hrála dnes pětadvacetiletá Simona Lewandowska. V nedávném rozhovoru pro Magazín Práva se vyjádřila k typickým rysům generace Z, tedy lidí narozených od poloviny devadesátých let do roku 2010. Přiznala mimo jiné, že v módních slovech, anglicismech nebo zkratkách se ztrácí a občas nerozumí ani svým vrstevníkům, s nimiž hraje v představení Shrex.

„Někdy si ze mě dělali legraci, že jsem taky boomer,“ prozradila.

Shrex: Hra o přežití, kterou uvádí pražské Rock Café, je autorským dílem sedmadvacetileté scenáristky a režisérky Adiny Šulcové. Svedla v ní dohromady čtveřici postav, příslušníků generace Z, kteří trpí různými úchylkami a závislostmi, kvůli nimž je jejich spolupráce v zájmu přežití prakticky nemožná. S humorem v ní zobrazuje, ale i zesměšňuje některé typy mladých, které by se však daly najít v jakékoli době, jako jsou sukničkář nebo nekritická fanynka Václava Havla, kterou hraje právě Lewandowska.

Adina Šulcová se zajímá o to, jak se o její generaci mluví a píše. „Prohlašuji o sobě, že dělám obsah pro Gen Z, takže je to namístě. Pro mě je to ale spíš marketingová zkratka, kterou používám k označení tohoto obsahu, po kterém je poptávka. Navíc mi logicky půjde generovat lépe než někomu, komu je padesát, protože k té generaci patřím jak věkově, tak i pocitově,“ vysvětluje. S některými definicemi ale nesouzní a zobecňování jen na základě věku se brání. Sama pochází z maloměsta, kde chodila na gymnázium, a zhruba od dvaceti let žije v Praze, kde vystudovala uměleckou školu.

„Takže mám možná větší porozumění pro nějaké bizáry na TikToku než někteří moji bývalí spolužáci, kteří zakládají rodinu nebo žijí celý život na vesnici,“ srovnává. „Někteří se generačně vlastně více podobají svým rodičům. Mám kamarády, kterým je třicet čtyři, ale i dvacet, tedy jak mileniály, tak Gen Z, takže záleží spíš na socioekonomických faktorech a konkrétních bublinách než jen na věku,“ tvrdí.

V tričku se sebeironickým nápisem Boomer Hooligan často vystupuje Miloš Čermák, šestapadesátiletý spisovatel, novinář a stand-up komik. „Není v tom nic zvláštního, nic z toho nevyvozuju. Škatulkování je hloupost a jako každý stereotyp je dobré hlavně pro vytváření humoru,“ myslí si.

Uznává však, že to může být užitečná pomůcka například v marketingu. „Když chce firma prodat třeba trička, tak nejdřív musí označit svoje potenciální zákazníky. A než aby řekla, že je to pro lidi mezi osmnácti a třiceti, tak dneska řekne, že je to pro generaci Z. Ale nezdá se mi, že by to mělo nějaký přesah do běžného života,“ říká milovník moderních technologií.

Orientace ve virtuálním světě je jednou z přirozených dovedností a výhod nejmladších lidí. Miloš Čermák si ale všímá, že to automaticky neznamená nadšení pro všechny technické hračky. „Vidím to na svých workshopech o umělé inteligenci, kterou poslední roky zkoumám a která mě baví. Vždycky mě překvapí, že mladé nezajímá tolik, jako třeba moje děti zajímaly mobily. Možná přijde doba, kdy starší lidé budou na technologie šikovnější než ti úplně nejmladší. A že mladí možná budou hledat hodnoty trochu jinde,“ zamýšlí se.

„Dneska se říká, že nám mobily berou reálný život. Já jsem ale pořád spíš technologický optimista.“ Za nejvýraznější dělicí čáru považuje v českém prostředí politickou změnu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. „Když člověk vyrůstal za komunismu, měl svým způsobem výhodu, protože celkem přesně věděl, kde je hranice mezi dobrem a zlem. Pro generace narozené později to může být problém, i když z dnešní mezinárodní politiky by to už zase mohly vytušit,“ domnívá se.

Adina Šulcová upozorňuje na výsledky takzvaných studentských voleb do Evropského parlamentu, které se loni uskutečnily v 265 českých gymnáziích, středních školách a učilištích v rámci vzdělávacího programu organizace Člověk v tísni. Ukázalo se, že dospívající nejsou z podstaty rebelové, kteří brojí proti zavedeným pořádkům, ale že většina smýšlí konzervativně. Nejvíc, přes patnáct procent hlasů, od studentů získala vládnoucí koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL, TOP 09), za ní spojení Přísahy a Motoristů (14,20 procenta) a na třetím místě Česká pirátská strana (11,61 procenta), která už se také neprofiluje jako protestní hnutí.

Často se jako znaky generace Z uvádějí třeba větší citlivost na sociální nerovnost nebo ekologii. Adina Šulcová si ale nemyslí, že jsou všichni její vrstevníci idealisté. Část podle ní k těmto tématům skutečně tíhne, ale sama to vnímá spíše jako stereotyp, z něhož vychází i označení snowflakes – sněhové vločky. To se vžilo jako ironické označení mladých coby slabých a snadno zranitelných jedinců.

„Částečně bych souhlasila s tím, že u Gen Z můžeme mluvit o větší citlivosti vůči sobě samým, což podle mě souvisí s vyrůstáním na sociálních sítích, kde člověk silně podléhá kultuře narcismu,“ říká režisérka. „Zároveň se ale otevírají témata jako duševní zdraví, což starší generace někdy vnímají jako přecitlivělost. Spíš bych ale řekla, že o těchto věcech mladí lidé jen více mluví a snaží se je aktivně řešit.“

Jednu z příčin nárůstu duševních problémů vidí ve vlivu technologií a jeho dopadech na člověka. „Všechno se šíleně zrychluje. Žijeme v postfaktické době, kdy je těžké si vybrat, čemu věřit. S nepřeberným množstvím informací, které dnes máme k dispozici, se dá všechno zpochybnit a člověk musí složitěji hledat, k čemu se upne.“

„Generace Z se bojí vysokých životních nákladů.“ „Generace Z chodí méně do hospod a více do galerií.“ „Výše platu není pro českou generaci Z prioritou číslo jedna.“ „Nejvíc plýtvá potravinami generace Z.“ „Utrápené mládí. Generace Z je osamělá a bez optimismu.“ To je několik titulků článků z posledních měsíců, které vyšly na českých zpravodajských serverech a obvykle čerpají z mezinárodních průzkumů.

Když jsem je přečetl skupince maturantů na soukromém Gymnáziu mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, nejdřív se pídili po zdrojích a kontextu těchto článků. Je to samo o sobě dobrá zpráva, že čerství dospělí odmítají nekriticky přijímat vše, co se na internetu šustne. Ačkoli uznávají, že třeba potravinami opravdu plýtvají, protože nepoznali pocit nouze, žádný průzkum podle nich nemůže hovořit za všechny.

„Ptát se třeba na hospody a alkohol generace, ve které spoustě lidí ještě nebylo osmnáct, mi přijde zbytečné,“ říká devatenáctiletý Tomáš.

Jinak ale tvrzení o generaci Z znají dobře. „Stejně jako u předchozích generací ta starší kritizuje mladší,“ konstatuje oktavánka Věra. „Myslím, že u nás je to způsobeno jednou konkrétní a zásadní věcí – že jsme už od nízkého věku vyrostli s mobilem a internetem. Já jsem první mobil dostala v sedmi letech, spíš na komunikaci s rodiči, ale i tak to na mě mělo nějaký vliv,“ říká.

V prostředí internetu spatřuje Tomáš i příčinu označení mladých coby sněhových vloček. „Myslím, že je to sociálními sítěmi, kde se všichni skrývají za klávesnicemi a pak nezvládají interakce v reálném životě,“ uvažuje.

Jeho spolužák Jakub Š. pozoruje, že v tomto ohledu je jeho generace rozdělená. „Části lidí označení snowflakes dost vadí, mají potřebu se proti tomu ohradit a ukázat, že takoví nejsou.“

Nelly zaujal titulek o utrápeném mládí. „Lidé na nás takhle pohlížejí proto, že spousta z nás trpí nějakými psychickými problémy. V tom se ale podle mě nic nezměnilo, jen jsme ti první, kdo to neskrývají a jsou otevření. Stejně jako třeba se sexualitou.“

„Naše generace žije v období, které se moc často v historii neobjevovalo,“ připomíná Jakub H. „Svoboda, demokracie, rovnost. Je to nový fenomén. Žijeme v komfortu, bez válek, což se teď sice ve světě mění, ale na rozdíl od našich rodičů prakticky nemáme za co bojovat,“ říká a dodává, že starším lidem proto mohou problémy a témata, které mladí řeší, připadat nedůležité.

„Chceme si víc užívat, prozkoumávat svět a dosáhnout jiných věcí, třeba ne tolik materiálních,“ zamýšlí se Tomáš. Připouští ale, že maturanti, jimž většinou všechno platí rodiče, ještě neokusili skutečnou dospělost. „Možná si tolik nevážíme toho, co máme, ale myslím, že se to časem otočí a půjdeme ve šlépějích rodičů.“

Jak se gymnazisté shodli, v běžné komunikaci dělení lidí podle generací nepoužívají. Věra dává za příklad svého otce, kterému je přes šedesát, přesto je podle ní tolerantnější a liberálnější než mnozí mladší lidé, které potkala. „Určitě hraje roli demografický, politický nebo ekonomický vývoj a to, v čem lidé vyrůstají, ale nemyslím si, že to jsou nutně faktory, které ovlivňují, kým jsme. I když to může být složitější, každý má moc změnit svoje prostředí i svoje myšlení.“