Sbírání hokejových kartiček je nejistý byznys, zábava, ale i závislost

„Ne, tohle nechci. Ale tohle mi určitě schovej,“ listuje čtyřiatřicetiletý Zdeněk tlustými šanony, v nichž jsou ve fóliích úhledně naskládané hokejové kartičky, a dává pokyny prodavači, který za pultem na zákazníky dohlíží. Celá deska stolu je pokryta šanony se stovkami kartiček hokejistů z extraligy, nejvyšší české soutěže, rozdělených podle výrobců karet, klubů, ale také podle jejich vzácnosti. Některé totiž vyšly v limitované edici nebo mají speciální design, což jejich hodnotu zvyšuje.

Zdeněk ale ví, co hledá. „Věnuju se hokejovým kartám Vsetína. Nic víc. A pořád jenom nabírám, pořád jenom nabírám…,“ opakuje skladník z Prahy, zatímco soustředěně listuje fóliemi. Jeho přízvuk prozrazuje, že pochází právě z toho města, na které se jako sběratel zaměřuje.

Vsetín kdysi vládl extralize, momentálně hraje druhou nejvyšší soutěž, ovšem to Zdeňkovi nebrání shánět staré i nové karty, které vyšly. „Nikdy jsem nepočítal, kolik jich mám, ale stovky to jsou určitě. A nic bych neprodal,“ prohlašuje.

„Snad každých čtrnáct dní nějaké nové karty vycházejí. Je to perpetuum mobile, pořád dokolečka,“ připojuje se do hovoru prodavač, třiačtyřicetiletý David z Hradce Králové, jeden z osmdesáti prodejců, kteří zaplnili plochu kladenského zimního stadionu.

Po sezoně už je na hrací ploše místo ledu jen beton, ovšem stovky fanoušků, kteří se na něj nahrnuli, budí dojem, jako by mělo nějaké utkání každou chvíli začít. Svědčí o tom i dresy se jmenovkami českých i zahraničních hráčů, které si mnozí oblékli.

V provozu jsou dokonce i stánky s pivem a klobásou, přesto se opravdu nic hrát nebude. To všechno ty kartičky.

Nacpané šanony nejsou Davidovou osobní sbírkou, naopak, všechno je k mání. „Jsem prodejce, mám na to i e-shop, ale jen jako přivýdělek. Jinak ve škole učím počítače,“ prozrazuje. „Karty beru jako vedlejšák, ale zabírá mi víc a víc času, takže si už druhý rok říkám, jestli se dá vůbec oboje dohromady zvládat.“

Vzhledem k tomu, že si David a nadšený sběratel ze Vsetína tykají, je jasné, že se na prodejních burzách potkávají pravidelně. „Chceš ještě vyndat, Zdendo, šestkový?“ ptá se. „Ne, všechno mít nemusím,“ zaslechnu.

„Šestkový znamená, že jich bylo vyrobeno jen šest stejných,“ vysvětluje mi prodejce. Právě tyto speciální karty jsou tím, co u sběratelů vyvolává horečku. S hokejovými kartičkami je to podobná loterie jako s výherními losy. Pokud už na nich vyhrajete, tak většinou pár desítek korun. V tom množství karet se však můžou skrývat i pěkné úlovky, což vás nutí zkoušet to dál.

Výrobci jsou si toho vědomi a do záplavy „obyčejných“ hráčských kartiček vkládají ty vzácné. Například slovenská firma SportZoo, která má aktuálně licenci na českou extraligu, vyrábí kartičky stejného hráče v několika dalších, vždy početně limitovaných variantách. Exkluzivitu pak dále zvyšuje třeba autentický podpis nebo vsazený kousek skutečného dresu hráče.

Šance, že takový úlovek získáte, když si náhodně koupíte jeden balíček v trafice, samozřejmě není velká. Synkovi se to nedávno podařilo, v jeho balíčku byla kartička hráče Mladé Boleslavi i s kouskem hraného dresu. „Pokud máte variantu bez podpisu, můžete ji prodat tak od dvou set do pěti set korun,“ odhaduje David a dodává, že záleží i na týmu a jeho fanouškovské základně. Příznivci Boleslavi nejsou tak horliví jako třeba ti pardubičtí, u nichž je větší šance na dobrý prodej.

Co ale v případě, že chcete mít jistotu, že nějakou speciální kartu najdete? I na to výrobci myslí. Místo jednoho balíčku si prostě objednáte box s deseti takovými balíčky anebo celou krabici, kde je boxů deset, tudíž dohromady třeba pět set karet. To už se nebavíme o stovkách, ale spíše tisících i desetitisících korun, které to stojí. Výrobci přitom garantují, kolik speciálek z nich stoprocentně vylovíte. Přesně tak to dělá i David.

„Rozbalím toho mraky. Nakoupím spoustu boxů, všechno rozbalím a dám na e-shop. To nejsou minuty, hodiny, ale desítky hodin, dny strávené skenováním, naceňováním. A potom zase objednávky, balení,“ říká učitel z Hradce Králové. I když je to vedlejšák, samozřejmě se snaží, aby se mu náklady vrátily a něco vydělal. „To je jak kdy,“ připouští. „Je to zábava, ale i závislost, protože skončit s tím není tak lehké.“

Za jiným stolem postává muž s dresem týmu Florida Panthers, číslem 34 a jmenovkou brankáře Johna Vanbiesbroucka. Právě na toho se prodejce a zároveň sběratel, který se představil jako David, zaměřuje. „Chytal od roku 1981 do roku 2003 a za tu dobu mu od všech výrobců vyšlo dvanáct set různých karet,“ prozrazuje, jaké sousto si ukousl. Pak mě ale ohromí informací, že mu jich chybí už jen necelých třicet. Jsou ty zbylé ještě vůbec k sehnání? „Kdyby byly, tak už je mám,“ směje se čtyřicetiletý fanda.

Jako spousta sběratelů, kterým je nad třicet, začal s koníčkem na konci devadesátých let, kdy mánii v Česku napomohly dvě věci – dovoz karet hokejistů z kanadsko-americké NHL a zlatá éra českého hokeje s vítězstvím na olympiádě v Naganu a zlatým hattrickem z mistrovství světa 1999 až 2001.

Zábava už je to podle Davida po těch letech tak napůl. „Spíš je to o penězích. A taky stres. Koukám se padesátkrát denně na eBay (internetovou aukční síň), jestli mi tam náhodou někdo nehodil kartičku, kterou nemám. Doma už na to radši neříkají nic.“

Přeruší nás babička v doprovodu dvou vnoučat, chlapce a dívky, která tichým hlasem Davidovi sdělí: „Potřebujeme Brízgalu.“ Kolega od vedlejšího stolu se chopí slova: „Toho nemáme, ani nevím, jestli mu vyšla karta,“ říká k současnému kladenskému brankáři. Trojici potkávám o něco později u jiného stolu, kde se prodávají karty extraligy. Když chlapec zahlédne krabičku plnou karet s domácími Rytíři, nadšeně zvolá: „Hele, tady mají Kladno!“

Desítky a stovky korun na cenovkách, které nacházím u většiny kartiček z extraligy, nejsou nic proti obsahu dvou zasklených dřevěných plat, která na své stoly rozložili kamarádi Michal a Daniel. V jejich sbírce hráčů NHL za tisíce korun vyčnívají dvě kartičky českého hrdiny mistrovství světa Davida Pastrňáka s jeho vlastnoručním podpisem. Jedna stojí osmadvacet tisíc korun, druhá ještě o šest tisíc víc.

„Vždycky je lepší mít jednu drahou kartičku než celé album levných za stejnou cenu. Ideální je zbavit se třeba deseti karet a dostat za ni jednu drahou,“ popisují svou strategii. Pak je dobré si počkat na vhodný moment, třeba když se nadějný hráč proslaví a jeho popularita stoupne, a kartičku se ziskem prodat.

Hledat vzácnou kartu v náhodně zakoupeném balíčku se podle nich nevyplatí. „Lepší je rovnou si ji od někoho koupit,“ radí třicetiletý Daniel a jeho o dva roky mladší kamarád navazuje: „Když si vezmete tuhle krabičku,“ ukáže na dosud neotevřené balení s celou sadou karet, „tak stojí ‚osmičku‘, ale může vám tam padnout nejlepší karta tak za deset tisíc.“

Hodnotu svých pokladů dále zvyšují tím, že je posílají gradovat, což znamená nechat posoudit jejich stav specializovanou firmou.

Takové karty pak přijdou zpět v pevném průhledném obalu a s příslušným číselným hodnocením. „Třeba ten Pastrňák bez gradace by stál nějakých čtrnáct patnáct tisíc, ale pokud dostane nejvyšší desítku, to znamená, že je v maximální kondici, tak je za třicet čtyři tisíc,“ vysvětluje Michal.

Oba se nicméně shodují na tom, že tenhle koníček je jejich slovy gamble. „Když naházím peníze do automatu, tak mám větší šanci vyhrát než tady. Je to hrozný, ale je to tak,“ konstatuje Michal a na otázku, jestli jsou alespoň finančně v plusu, odpovídá: „Jsme v super minusu.“

Koníčku se oba přátelé věnují podle svých slov i proto, že mají práci, kde se často nudí. Když je požádám, jestli by prozradili, o jakou profesi se jedná, a dali tak v uvozovkách tip dospívajícím, začnou se smát: „Děláme v kasinu. Jsme krupiéři.“

Od burzy si příliš neslibují, většina tohoto byznysu se podle nich odehrává na internetu. Přišli se proto hlavně potkat a popovídat si s přáteli ze sběratelské komunity. Na nějaké prodeje ale přece jen dojde. Když kolem nich později znova procházím, zrovna si od nich asi desetiletý chlapec odnáší s posvěcením svého otce kartičku za patnáct set korun. Výjimečně to není hokejista, nýbrž fotbalový obránce Roberto Carlos v době, kdy hrál za Inter Milán.

Čím to, že je tenhle koníček pořád živý i v době, kdy se spousta zábavy přesunula do online prostředí a také všechny informace o hráčích je možné si snadno najít na internetu? „Je to tím, že si lidé pořád chtějí na něco sáhnout,“ míní Lukáš Kopp, jenž sběratelské burzy pořádá šest let.

„Karty navíc mění svou hodnotu v závislosti na tom, jak dobře hráč hraje, a ceny určuje trh. Musejí být ale v dobrém stavu. Možná doma máte nějaký poklad, ani o tom nevíte.“

Také on začínal s koníčkem v úspěšné éře českého hokeje na přelomu století, zároveň hokej i jiné sporty hrál. „Sběratelství mě fascinovalo až do té fáze, že jsem založil firmu a kartičky začal i vyrábět. Co se týče těchto akcí, dřív nic nebylo, jen nějaké burzy v hospodě, ale to mi nepřišlo důstojné, protože fanouškovská základna je velká.“

Na stáncích dominují kartičky, ovšem koupit se dají i dresy nebo třeba puky. Ne ledajaké – autentické, hrané a opatřené popiskem, kdy a kde byly ve hře, případně kdo s nimi vsítil gól.

„Máme dohodu s extraligou. Náš člověk sedí v boxu trestoměřičů, a když padne gól, rozhodčí nám puk přiveze, přebereme ho a rovnou ještě v boxu popíšeme,“ vysvětluje Tomáš Lörincz, zástupce firmy, která tyto puky nabízí, a jinak též rozhlasový sportovní zpravodaj a komentátor.

Za nápadem stojí podle jeho slov snaha nabídnout novou službu pro fanoušky a pozvednout úroveň tuzemského hokeje. „Děláme to druhou sezonu, kluby se to učí, postupně přibývají další, protože se jim tahle myšlenka líbí. Rozšiřují se tím jejich marketingové možnosti, zároveň jim jde část tržeb,“ přibližuje, ovšem konkrétní rozdělení peněz nechce komentovat, je to individuální.

Na stánku je z čeho vybírat, převažují puky z letošní sezony, s cenami od pěti set korun, ale nad všemi trůní kotouč posazený na dřevěný podstavec opatřený plaketou ve zlaté barvě. Třinecký Daniel Voženílek s ním v letošním šestém semifinále série se Spartou vstřelil v čase 59:59 vyrovnávací gól, který nakonec Oceláře nasměroval k titulu.

„Ten jsme dali do aukce, teď je na něm naházeno třináct tisíc a možná půjde výš,“ prozradil Tomáš Lörincz na burze. Slovo možná nebylo namístě, protože jak o několik dní později upřesnil, tento hokejový suvenýr se nakonec vydražil za 111 001 korun.