Proč tak rádi fandíme slabším?

Když se Darija Pavlovičová před rokem objevila na titulní straně Stylu pro ženy, znala ji jen hrstka lidí díky seriálu Kukačky a pohádce O léčivé vodě. Najednou herečka dostala pozvánku do televizní taneční soutěže StarDance a ve svých jednadvaceti se stala nejmladší soutěžící v historii show.

„Chtěla bych se sice dostat co nejdál, ale jen proto, abych se naučila všechny tance, žádné přehnané soutěžní ambice v tom nejsou,“ řekla tehdy v rozhovoru pro Styl pro ženy. Skromnost a tendence upozadit se ji neopustily ani v prvních týdnech televizních přenosů. Sázkové kanceláře si proto notovaly s veřejností v prognózách, že tato éterická víla nemá žádné šance na výhru. A přesto se během pouhých tří měsíců díky hlasům diváků probojovala až do finále, v němž zvítězila nad snowboardistkou Evou Adamczykovou.

Nejen StarDance, ale letos i olympiáda a paralympiáda v Paříži nebo květnové mistrovství světa v hokeji ukázaly, že my Češi jsme pořád velcí sportovní fanoušci. Podle odborníků je to náš způsob, jak utéct před stresem a nudou života. Užíváme si pohled na oku lahodící výkony, napětí, ale zároveň se také přirozeně stáváme součástí skupiny. O tom, že v ní chceme být, svědčí i velká poptávka po sportovní kolekci se znakem České republiky nebo bohatě zásobené fanouškovské obchody.

A tak jako sportovci ovlivňují naše chování, my zase to jejich. „V etapovém závodě profesionálních cyklistů Tour de France se často stává, že závodník, který v průběhu získá žlutý trikot pro vedoucího jezdce, najednou jede ještě rychleji. Trikot přitom nemá žádné magické schopnosti, ale tím, že se sportovec dostane do světla reflektorů, umocní se jeho vnímání možné slávy díky úspěchu,“ popisuje americký trenér Matt Fitzgerald v knize Vítězství je v hlavě.

Psychologové tento jev označují jako efekt obecenstva. Ten poukazuje na fakt, že všichni toužíme být dobří v čemkoli, co děláme, když přitom vnímáme přítomnost jiných lidí.

Zájem veřejnosti má však i stinnou stránku. „Pokud si sportovec není jistý sám sebou a jeho trénink nebyl dostatečný, může pod nátlakem fanoušků dojít ke zhoršení výkonu,“ upozorňuje sportovní psycholožka Gabriela Kloudová, která se v ASC Dukla stará o olympioniky a české reprezentanty.

Závodníci na velkých utkáních čelí ze strany fanoušků mnohdy až davovému šílenství a je náročné tento tlak odfiltrovat: „Sportovci extroverti si zájem užívají, ale pak jsou sportovci introverti a ti kolem sebe potřebují nafouknout bublinu, aby se dokázali zrelaxovat před samotným výkonem,“ dodává. O to zajímavější jsou důvody našeho rozhodnutí, komu nakonec budeme držet palce.

„Lidé mají tendenci věnovat největší pozornost jasným vítězům a naprostým outsiderům. V obou případech chtějí být v takzvaném psychologickém bezpečí,“ říká Daniel Wann, profesor psychologie na univerzitě v Kentucky. Jeho výzkumný program se dlouhodobě zaměřuje na sportovní fandění a v něm se ukázalo: „Když si vybereme sportovce, u něhož je 95procentní pravděpodobnost, že vyhraje, sázíme v případě jeho úspěchu na předvídatelný konec. A stejně tak naši pozornost přitahují outsideři, protože pak můžeme snadno říct - jasně, vždyť jsme říkali, že nemá žádnou šanci.“

Zkrátka se nám nechce zůstat u varianty 50 na 50, a tak míříme do extrémů. U outsiderů, od nichž nikdo nic neočekává, navíc můžeme dostat nečekanou odměnu: „Když se podaří, že nejslabší vyhraje, je pro vás jeho vítězství o to sladší, protože je nečekané. Takže já vždycky říkám, když váháte, zda fandit smolařovi, nebo favorizovanému týmu, fandit smolařovi je výhra,“ připouští americký profesor psychologie. V případě úspěchu totiž silná trojice hormonů štěstí - dopamin, serotonin a oxytocin - raketově vyletí do výšin a to pozitivně ovlivní náladu. Další důvod, proč milujeme napětí.

„Se mnou se moc nepočítalo, tak jsem byla víc v klidu. Nesoustředila jsem se úplně na medaili a až třetím pokusem mi došlo - ty jo, já jsem dobrá jako ony,“ přiznala v rozhovoru pro Českou televizi oštěpařka Nikola Ogrodníková po zisku bronzu během své olympijské premiéry v Paříži.

Sportovní psycholožka Gabriela Kloudová se přidává s vysvětlením výhod outsidera: „Když startujete z této pozice, dojde vám, že v závodu můžete překvapit. Pokud jste si navíc vědomi toho, že jste dostatečně trénovali, víte, že existuje velká šance, že uspějete.“

A tak jsou to paradoxně favorité, kteří častěji vyhledávají pomoc odborníků. „Sportovci investují do tréninků a přípravy hodně práce, času a mnohdy jde stranou jejich soukromí. Dělají vše pro to, aby vyhráli. Když se pak stanou ne jednou, ale třeba třikrát mistry světa, někdy ztrácejí motivaci,“ popisuje Gabriela Kloudová.

Je pro ně náročné ustát i velký tlak ze strany veřejnosti v podobě zdánlivě podporujících vět typu „První místo, jiné nebereme“. Také se vám vybavily příběhy propadů českých hvězd na letošní olympiádě?

V dospělosti v souvislosti s vrcholovým sportem přitom často zapomínáme, že dobrý výkon se nedá naplánovat. Přichází ve stavu takzvaného flow neboli plynutí. Jako malé děti jsme s ním byli přirozeně spojení - nesledovali jsme čas a hráli si přirozeně, bez velkého tlaku na výsledek. Stejně tak jsou se stavem flow více než favorité spojeni ti, od nichž nikdo nic neočekává, a právě ve větší radosti z výkonu možná tkví překvapivá síla posledních.

„Když se outsiderovi začne opakovaně dařit, může uváznout v nastavení - hlavně neudělat chybu. V tu chvíli je třeba se zase vrátit pozorností k výkonu, který může jako jediný kontrolovat,“ dává tip Gabriela Kloudová.

A co my, sportovní fanoušci? Odbornice má na nás jednu prosbu: „Užívejte si fandění, ale ne to, co ponižuje. Sportovci jsou pořád jenom lidi, kteří potřebují cítit, že za nimi stojí obrovská masa podpory a pozitivní energie.“