Hlavní obsah

Příběh jedné z prvních náhradních matek v SOS vesničce a jejího svěřence

SOS vesnička v Karlových Varech - Doubí letos oslavila 55. výročí existence. Na místě oslav nechyběli ani pamětníci, tedy jedna z prvních náhradních matek Věra Rousová a její svěřenec Zdeněk. Ten dokonce později přijal za své i její příjmení. Společně vzpomínali, jak Zdeněk vylezl na střechu anebo se schovával v popelnici.

Foto: Archiv karlovarské SOS vesničky

Věra Rousová (uprostřed) při oslavách SOS vesniček v Doubí se Zdeňkem Rousem (vlevo)

Článek

„Vůbec mě nenapadlo, že bych šla do SOS vesničky, ale přihlásila mě má sestřenice Helena,“ vzpomínala 86letá Věra Rousová. „Když mě přemlouvala, tak jsem byla za svou matkou a říkala jí, že mít na starosti osm dětí je moc. Ona mi ale odpověděla: ,Víš co? Aspoň bys dělala něco pořádného, ty bys to zvládla!´“ popisovala zlom ve svém rozhodnutí Rousová, absolventka průmyslové školy, která se doma starala o čtyři mladší sourozence.

Na své začátky v 70. letech minulého století vzpomíná ráda, přestože ji svěřené děti čas od času zlobily. Zdeněk dokonce tehdy vylezl na střechu domu, kde rodina v SOS vesničce žila. „To bylo strašné,“ kroutila hlavou Věra Rousová „Já myslela, že to bude můj konec. Vylezl tam a držel se hromosvodu. Ostatní děcka přiběhla a křičela: ,Jé, Zdeněk je na střeše,´“ popisovala.

„Bála jsem se, že když najdu odvahu a vylezu tam za ním, tak začne utíkat a spadne. Začala mě z toho strašně bolet hlava. Říkala jsem si dokola: Děj se vůle Boží,“ vybavilo se paní Rousové „Naštěstí když jsem odehnala ostatní děcka, tak ho to na střeše přestalo bavit a slezl,“ dodala.

Nejčastější mýty o pěstounství, které lidem brání v rozhodnutí do toho jít

Dítě a rodina

„Probíráme to pravidelně dodnes,“ potvrdil aktér kaskadérského počinu Zdeněk. „Dokud tehdy neodešli diváci, jak se říká, tak já zůstal na té střeše,“ popisoval ze svého pohledu. „Babička hrozila, ale dneska se tomu zasmějeme,“ doplnil k paní Věře.

Zdeněk zlobil i jinak. „Schovával se mi do popelnice s víkem. Hledala jsem ho všude, jen ne tam. Nakonec to nevydržel a z popelnice vylezl. Užila jsem si s ním svoje,“ konstatovala. Se Zdeňkem se ale setkává dodnes, ten si dokonce přisvojil její příjmení.

Od devatenácti ve vesničce nebyl

Zdeňku Rousovi je dnes padesát sedm let. „Od devatenácti let jsem tady nebyl,“ přiznal. Čekal, že vesnička bude vypadat stejně, jako v minulém tisíciletí. Ale není tomu tak, což v něm vyvolalo smíšené pocity.

„Jinak je to krásné, protože jsme tu všichni vyrůstali - hřeje mě to u srdce,“ uvedl muž, který byl v karlovarské SOS vesničce mezi prvními. „To, co jsme tu zažili, tak mnozí naši vrstevníci v normální rodině neměli. Kdybych byl v dětském domově, tak by ze mě byl třeba nějaký trestanec, ale díky vesničce jsem normálním člověkem,“ pochvaloval si. Na své pěstouny vzpomíná velmi krásně.

„Babička je hrozně fajn ženská. Takovou babičku bych přál každému,“ uvedl dále o paní Věře. „Pořád jsme ve styku, když něco potřebuje, tak za ní jedu,“ dodal.

Mamka není ta, která vás zplodí a porodí, ale ta, která vás vychová

Rodiče vidět nechce

Své biologické rodiče nikdy neviděl a ani vidět nechce. „Moje opravdová rodina je paní Rousová,“ řekl. „Jsem rád, že dětská vesnička funguje dál, protože děcka mají svůj domov. Tady vyrůstají děti v péči,“ má jasno Rous, který přišel do vesničky ve čtyřech letech se svými třemi sourozenci.

„Moc si toho ze začátku nepamatuji, spíše z vyprávění babičky. Prý jsme vyhazovali brambory do záchodu a říkali jsme jim fuj, protože jsme předtím nikdy neviděli, jak se připravuje jídlo,“ poznamenal.

„Dětská vesnička mi dala vše, zejména rodinu. Člověk potřebuje rodinu,“ shrnul Rous. „Babičce Rousové jsme tehdy říkali mamka, protože mamka není ta, která vás zplodí a porodí, ale ta, která vás vychová,“ má zcela jasno.

Každá péče o dítě je náročná, ale jsem ráda, že tu pro ně mohu být, říká přechodná pěstounka

Dítě a rodina

Proces osvojení dítěte trvá i několik let. Přednost mají manželé a ti, kteří nehledí na etnikum

Dítě a rodina

Výběr článků

Načítám