Předlohou pro Zahradníkův rok byl příběh z Dolní Olešnice. Přes prožitý teror skutečný aktér stále pracuje

„Jak mohl Olda Kaiser něco dostat, když nepromluvil ani slovo?“ pozastavují se místní, kteří snímek viděli. Na rozdíl od filmového hrdiny je totiž zahradník René Mandys (77) hovořivý, jak ho eufemisticky popsal jeden jeho známý. Ale co je natočeno, to prožil. A ve svém zahradnictví stále žije a pěstuje květiny i zeleninu.

Renesanční památka, v níž do konce 90. let fungovala oční léčebna, se nad okolím tyčí nepřístupně jak Kafkův zámek. Jen v proměnlivém březnovém počasí probleskují budovy skrze stromy. Až se zazelenají, nebude vidět nic. Vše oploceno, opatřeno výstražnými cedulemi, pod kamerami a dozorem soukromé ochranky.

Kdo chce do zahradnictví, musí zabočit z asfaltky na polní cestu a po ní do údolí na druhé straně zámeckého kopce. Uhnout není kam, kopírují ji natažené ostnaté žiletkové dráty. Druhá přístupová cesta je dodnes uzavřená.

„Stokrát jsem jim říkala, ať odejdou, ale Mandys, že ne. Ještě teď ho vidím, nohy přeražený, ale leze po žebříku a opravuje skleník, co mu zapálili,“ vzpomíná paní Vlasta.

Manžele Mandysovy zná dobře. Byla jim za svědka na svatbě a na trzích jim prodávala úrodu. Teď se svým mužem přivezli nákup z obchodu. Ale autem to šlo jen asi sto metrů od zahradnictví. Tam museli nákup přeložit do kolečka a dojít pěšky.

„To už není nic. Když to tady zavřeli, nedostali jste se sem vůbec. Pro každého zákazníka Marcelka musela pěšky, on si tu nakoupil čtyři saláty a zase ho odvedla za bránu,“ připomněla paní Vlasta a Marcela Mandysová jen přikyvuje.

„Já bych asi odešla, ale manžel ne. Přišli jsme sem z Trutnova a žijeme tu už přes 50 let,“ odpověděla na dotaz, jestli někdy uvažovala, že se odstěhují.

René Mandys přišel do Dolní Olešnice po návratu z vojny počátkem 70. let minulého století. Zdejší zahradnictví se rozhodl převzít a provozovat ho jako soukromník. Začínala normalizace, ale tvrdou prací a vzájemnou soudržností to se ženou zvládli. Bohužel, když se blížil důchod, koupila roku 2007 zámek firma Ventus-Česko Alexeje Zacharova.

„Mladý člověk bere situaci jinak. Jít do nejistého jsem měl odvahu jako mladý, ale na stáří jsem už nechtěl být přesazený,“ vysvětluje René Mandys. Na přímý dotaz, proč vzdoroval, s kapkou nadsázky konstatuje: „Tak to sám nevím.“

„A nabízeli mi peníze i to, že postaví nové zahradnictví,“ připomněl. Ale odmítl a přišel teror. Objevil se žiletkový plot, zastavený přívod vody, malotraktor z ničeho nic sjel ze stráně, rozbitá okna, vypěstované muškáty někdo postříkal roundupem. A obě přístupové cesty byly najednou zataraseny a opatřeny závorou.

„Oni bránu zavírali, já ji chodil otvírat. Jednou, to už padalo listí, jdu a mám pocit, že je někdo za mnou. Otočím se, tam chlap. Hodil mi nějakou pěnu do obličeje, víc nevím. Asi útočil baseballovou pálkou,“ vzpomíná Mandys. Skončil v Hradci na jednotce intenzivní péče. Měl čtyřikrát zlomenou nohu, ruce, vykloubené koleno a poraněné oko. Když se vrátil domů, vypadalo to, že se situace uklidnila. Vtom jim shořel skleník.

„To byl asi nejhorší okamžik. Všechno lehlo popelem. Já jsem viděla v noci nějaký světlo, tak jsem vylezla a koukám… Oni to něčím polili a tím to všechno hořelo,“ říká manželka.

Běsnění zřejmě zastavily až dva soudní spory. Kvůli přístupové cestě a kvůli napadení. Za něj tehdy sotva zletilý člen ochranky dostal podmínku. Také cesta byla opět otevřena, i když žiletkové ploty okolo nezmizely.

„V průběhu soudních sporů mi zemřel právník. Prý autohavárie, ale to vás napadá kde co,“ řekl Mandys. Nerad vzpomíná i na právního zástupce protistrany, advokáta Pavla Jelínka. Ten sám v těchto dnech stojí u soudu kvůli obžalobě ze spoluúčasti na vraždě expartnera své dcery.

„Pokud se vás to netýká, tak netušíte. Já byl také ramenatej. Říkal jsem si, to jsou přivandrovalci, můžou mně vlízt na záda. Zkoušeli všechno možný. Já povídal – Vyřiďte ruskýmu mužikovi, že to pro něj neexistuje. Ať nezapomenou, že všichni, vy i já, jsme tu jen na návštěvě. Nic si do hrobu nevezmeme. Ale oni na to neslyší,“ dodal René Mandys.

Možná to ale nebyly jen soudy, co situaci zklidnilo. V tu dobu totiž Zacharov z Olešnice zmizel. Možná proto, že mu vypršelo vízum. Nereagoval ani na nabídku odkupu, kterou mu manželé Mandysovi nakonec poslali. Na zámeckém návrší je tak dnes relativní klid. I když areál je nadále nepřístupný.

Film nebyl první, co na příběh upozornilo, řada médií o událostech informovala. „Ale že se něco točí, jsem nevěděl. Pak přijel Havelka, to už to bylo natočený, a říká, pojeďte do Karlových Varů. Já na to, co bych tam dělal,“ říká René Mandys. Film dodnes neviděl a ani neví, jestli na něj vyrazí.

„Spousta lidí mi říkala, že byl moc pěkný. Jeden známý poznamenal, že když se na to bude člověk dívat a nebude znát ty podrobnosti, bude to pro něj takovej normální film. Ale kdo ví, tak se do toho dokáže vžít,“ dodal Mandys.

„Já to taky viděla a ještě v kině jsem říkala, že by v životě Mandys neměl takovej bordel na stole, jako měli v tom filmu,“ uzavřela vyprávění paní Vlasta.