Poslední ležácká přeživší oslavila pětaosmdesátiny. S dětmi a knihou

„Měla jsem dvě jména. Dva otce, dvě matky, sourozence ze starého i nového života. A dvě místa narození. O deset skutečných příbuzných mě nacisté připravili, nic nezmění to, čím jsem si prošla. Čím si prošli moji nejbližší. Zbývá jen víra a naděje, že pro ně bylo to utrpení aspoň trochu snesitelné. Vítejte v mém ležáckém příběhu,“ čte jedna z učitelek Základní školy Smetanova ve Skutči na úvod z nové knihy, která právě nyní pod názvem Jarmila i Camilla, tři životy ležácké dívky, vychází. Její autorkou je Doležalová společně s dcerou.

Kniha, která je shrnutím pohnutého života Jarmily Doležalové starší, vznikala netradičně. Při jízdě autem.

„Když jsme jely někam dál, třeba na besedu, maminka vzpomínala. Dost často jsem to, co říkala, při řízení zapomněla. Pak už jsem začala zapínat diktafon,“ říká Jarmila Doležalová mladší. Popisky, které doplňují fotografie, k nim ručně sama napsala poslední ležácká přeživší.

V Základní škole Smetanova už na ni ve středu čekali žáci devátého ročníku. „Je potřeba to dětem vypravovat. Vypálená osada Ležáky je tady blízko. Děti se zajímají o všechno, je pro mě pořád důležité chodit mezi ně,“ říká Jarmila Doležalová starší.

Dětem přinesla ukázat boty, v nichž se vrátila jako šestiletá do Čech. „Jsou těžké, někdo je snad spravoval,“ říká a ukazuje také modré plátěné šaty, v nichž přijela zpět do vlasti. Zástěrka se ztratila. Z Německa si přivezla také dřevěnou tabulku, na niž psala ve škole.

Jak byla zvyklá v Německu na tamní jméno Camilla, tak na Základní škole ve Včelákově se pak podepisovala Jarmilla se dvěma „el“.

Bylo jí 2,5 roku, když se přes Polsko dostala do Německa, kde žila v adoptivní rodině Paetelových. Jako šestiletá se vrátila se sestrou zpět do Čech, vychovával je dědeček, který přežil pobyt v koncentračním táboře Buchenwald. Když se vrátil, vážil sedmatřicet kilogramů.

Doležalová starší vystudovala Pedagogickou školu v Litomyšli. Byla učitelkou. Žije ve Včelákově.

„Byla byste ráda, kdybyste toto vše, co se stalo ve vašem dětství, zapomněla, nebo ne? Nebylo by lepší zůstat v Německu?“ ptala se oslavenkyně deváťačka Eliška.

„Rozhodně jsem ráda, že jsem se vrátila. Sestra vždycky říkala, že by měla rodinu, kdyby žila v Německu. Kdybych zůstala v Německu, nikdy bych se nedozvěděla, že přijdu do přízně s Františkem Křižíkem, že ze Včelákova pocházel otec skladatele Františka Škroupa,“ říká Doležalová starší.

Se svou náhradní rodinou v Německu je v kontaktu. Její „sestry“ ji stále berou za svou. Když se přes Česko v září přehnala velká voda, volala Geli, zda je Jarmila s rodinou v pořádku.

„Jsem z toho dojatá. I když mluví jiným jazykem, bydlí v jiném státě a dávná historie nás sblížila jen na tři roky, naše vazby jsou tu s námi dodnes. Chovají se ke mně jako k vlastní sestře,“ říká Doležalová, která s německou rodinou komunikuje přes svou dceru.

Po besedě a oslavě s dětmi na skutečské základní škole se další narozeninové setkání spojené s autogramiádou konalo u památníku v Ležákách. Poté proběhne oslava v úzkém kruhu.

S osmi růžovými a pěti žlutými růžemi přišel do školy poblahopřát také František Bobek z Československé obce legionářské. Stojí za opravou pardubické Larischovy vily, v jejímž sklepení čekali obyvatelé Ležáků na Chrudimsku na popravu.

„Paní Doležalová starší je úžasná žena a mám ji hodně rád. Je úžasné, že její rodina pracuje s jejím odkazem. Znám víc rodin z Ležáků a okolí, které se podílí na památce svých statečných předků. Velmi to oceňuji,“ řekl Bobek.