Poprvé na olympiádu, s pokorou, ale také s velkou bojovností

„Pro vítězství si nejedu, spíš za dobrým výkonem,“ pokorně prohlašuje třiadvacetiletá kajakářka Antonie Galušková, která si kvalifikaci vyjela na nedávném evropském šampionátu ve slovinském Tacenu, kde skončila sedmá. Na olympiádu vyráží poprvé poté, co před třemi lety ztratila šanci na Tokio. „V Paříži si to chci užít. Když to dopadne, bude to jen třešnička na dortu.“

Hrubou představu o průběhu olympiády už má z květnového tréninkového tábora přímo v místě konání. „Tamní kanál vypadá skvěle, takže se těším,“ nastiňuje dojem, který načerpala i z vyprávění staršího kolegy Jiřího Prskavce. Vedle Antonie bude ženský vodní slalom z tuzemska zastupovat její vrstevnice Gabriela Satková, ale v kategorii C1 čili kánoi. Krajanskou rivalku tak mít nebude.

Antonie je odmala bytostná kajakářka, do lodi zasedla už v pěti letech. Dceru vyznavačů divoké vody a majitele firmy na výrobu lodí a pádel tehdy postihla hysterie. „Měla jsem hrozný strach z vody. Panika mě zachvátila pokaždé, když mě doma jenom sprchovali. Vyléčil to čas,“ vybavuje si.

Tenis, atletika, skok do výšky. V dětství měla sportovní záběr hodně rozkročený, ale výsledky z jiných disciplín než kajaku na celorepublikově zajímavou úroveň nestačily. K vodě ji více nasměroval i táta, který ji trénoval v každé volné chvíli a věděl, co je pro ni nejlepší.

Bez otcova úsilí by patrně nebyla tam, kde je dnes. V kapse má dvojnásobný titul juniorské mistryně světa, titul mistryně Evropy do 23 let či vicemistryně světa do 23 let. Na zahraniční soutěže a tréninky jezdí od čtrnácti a poslední čtyři roky je stabilní součástí seniorské reprezentace.

Při přípravách poctivě piluje kajakářskou techniku včetně impozantních triků, jakým je třeba eskymák bez pádla.

„Je to podobné jako klasický eskymák, jen místo listů využíváte ruce. Hodí se to, kdyby se mi nedej bože zlomilo pádlo nebo mi ho vytrhla překážka, abych se dokázala sama zachránit. Ale klepu, že jsem tu dovednost zatím nepotřebovala,“ říká.

Z vodních frajeřin ji láká i takzvaný kickflip známý skateboardistům, tedy otočení o 360 stupňů v horizontální rovině ve vzduchu. V tomto případě se ale obává úrazu hlavy, a tak ho zatím nezkoušela.

Jak značí ovládnutý eskymák, pro kajakáře jsou zásadní svaly. Na rukách, na zádech, břiše a na nohách, na nichž pracuje při běhu i v posilovně. V jídelníčku se nijak zvlášť neomezuje, jen se vyhýbá fastfoodům. Zato dortům ne, zvlášť po obtížném tréninku. „Je to pro mě motivace, že kanál zajedu naplno, a pak se odměním koláčkem,“ zubí se Antonie.

Soustřeď se sama na sebe, tak zní heslo, které si nechala i vytetovat. Tvrdě bojovat s pocity nedostatečnosti je pro ni klíčové, jelikož se jimi před poslední olympiádou v Japonsku nechala převálcovat. Pomohla jí sportovní psycholožka, na jejíž rady dosud myslí. „Šly jsme opravdu do hloubky, bavily se o nepříjemných věcech. Teď už je to po duševní stránce mnohem lepší,“ pochvaluje si.

Na kajaku miluje svobodu a neustálé vyhodnocování nových situací. „Když vám branka vyjde jednou, neznamená to, že vyjde i podruhé. Stačí být o pár milimetrů jinde a najednou jde o docela odlišný průjezd,“ přibližuje.

Pádluje se za každého počasí, v extrémním vedru i mrazu, kdy ze slalomových tyčí mnohdy visí rampouchy. „V zimě to bývá nepříjemné, bolí každý cákanec. Ale není to nic, s čím by se nedalo pracovat,“ dušuje se.

Antonii před startem nakopává rituál, při němž si vyplachuje pusu vodou, kterou má sjíždět. Jednou ji totiž trápilo sucho v ústech, jež tímto způsobem vyřešila. A od té doby už bez ochutnání řeky nezávodí.

„Nedávno se mi to vymstilo, když jsem byla na závodě přiblížená na maximum na obrovské obrazovce. Diváci v přímém přenosu viděli, jak jsem si odplivla,“ směje se kajakářka, která kromě peřejí zbožňuje rovněž pobyt ve výškách. Po dokončení vysokoškolského studia údržby letadel se touží stát dopravní pilotkou.

I jiné než jen sportovní ambice měla dosud šestadvacetiletá mistryně světa v lukostřelbě Marie Horáčková. Rodiči byla vedena k tomu, že vzdělání má přednost, a tak počítala s tím, že po absolvování studia na Západočeské univerzitě v Plzni bude pedagožkou. To ale nemusí platit, pokud si udrží svou dosavadní fantastickou formu. Pak by se mohla stát vůbec první českou profesionální lukostřelkyní.

„V našem odvětví jsem průkopnice,“ směje se. Naposledy se u nás živil lukostřelbou František Hadaš, jenž se roku 1938 stal mistrem světa a vrcholnou kondici si udržel po zbytek života.

O výsledném skóre rozhodují maličkosti: jeden špatný pohyb, mrknutí oka nebo nevyspání do růžova. „Velkou roli pro mě hraje i to, koho si vylosuju na terč. Musím se připravit, že budu střílet třeba s někým méně sympatickým. Vadí mi taky, když slyším mluvit cizí trenéry. Při závodu máme možnost komunikovat s trenéry napřímo, stojí pět metrů za námi. Když jde o anglicky mluvícího, hlasitého člověka, odvádí to mou pozornost,“ upřesňuje.

Ačkoli je lukostřelba olympijskou disciplínou od roku 1900, u diváků nepatří mezi nejvyhledávanější, což zavdává příčinu řadě mýtů o tomto sportu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba takovému, že o skutečný sport nejde. „Vyslechla jsem si také třeba, že lukostřelci nepotřebují svaly. Často taky čelím otázce, jestli bych zvládla sestřelit jablko z hlavy,“ směje se Marie.

Lukostřelci jsou ztělesněním starořeckého konceptu kalokagathie, harmonie tělesných a duševních sil. Posílené musí mít souměrně celé tělo, jedno napnutí tětivy totiž znamená zátěž, která odpovídá zvednutí závaží o dvaceti kilogramech.

V základní části závodu přitom vystřelují dvaasedmdesát šípů, v následujících soubojích potom podle pořadí devět až patnáct šípů. Kupodivu ostříží zrak podmínkou není, základní zamíření na střed je totiž podvědomé a automatické.

Naopak klíčové je při závodě absolutní soustředění, které vyžaduje každodenní mentální přípravu. Marie proto dříve docházela na terapeutická sezení. Dnes si k vnitřní síle dopomáhá sama posloucháním podcastů o budování sebevědomí. „Na startu pak jedu na autopilota. Snažím se mít v hlavě prázdno,“ dodává.

Dráhu měla předurčenou od dětství. Oba rodiče jsou lukostřelci, a tak ji i trénovali -tatínek Zdeněk v tom pokračuje dodnes. Maminka Barbora, jež se roku 2008 zúčastnila letní olympiády v Pekingu, před šesti lety podlehla rakovině. „Pevně věřím, že shora mé úspěchy vidí,“ je přesvědčená Marie.

S mladší sestrou Johanou, jež také střílí z luku, trávily v dětství na střelnici snad každý den. Máma s tátou je do výkonu netlačili, ale Marie odmala zaznamenávala úspěchy, už z dorosteneckých přeborů vozila zlaté medaile. A nadšení ji neopustilo.

„Když mi bylo čtrnáct, řekla jsem si, že bych chtěla víc. Do reprezentace a na zahraniční závody. Přestala jsem dělat jiné koníčky a začala intenzivně trénovat,“ vzpomíná. Loňskému vstupu na celosvětovou špici předcházela čtyřnásobná výhra v české anketě Lukostřelkyně roku, kterou opanovala v letech 2018, 2019, 2020, 2021 a 2023. Pouze předloni skončila druhá.

V domovině má relativně dobré zázemí. Zpočátku ji brzdilo, že placení spousty závodů i příprav musela dlouho obstarávat místo sportovního svazu její rodina. Brány jí otevřela právě olympijská kvalifikace, jež přinesla lepší tréninkové možnosti i vyšší finanční podporu.

„Jako mistryně světa jsem dosáhla jen jednoho z vrcholů. K takovému, že bych si řekla, tak a stačilo, jsem určitě ještě nedospěla,“ prohlašuje Marie, jejímž českým lukostřeleckým souputníkem v Paříži bude vrstevník Adam Li.

Napnuté žíly, vyrýsované svaly a vlající plavá hříva. Třiadvacetiletou Nikoletu Jíchovou poznáte na běžeckém oválu na první dobrou. V Paříži bude jako jediná Češka závodit v překážkovém běhu na 400 metrů.

V čase 54,59 sekundy zaběhla tuto trať letos v červnu na mistrovství Evropy v atletice v Římě. Překonala tak nejen osobní rekord, ale jako třetí česká překážkářka v historii pokořila hranici padesáti pěti vteřin. A zajistila si tak kýženou účast v Paříži.

„Nechci z toho dělat největší závod mého života, protože by mě to zbytečně svazovalo,“ míní. Byť doufá, že na turismus bude mít co nejmíň času, přece jen jede na pracovní cestu.

Nikoleta začala s atletikou v devíti letech v pražské Slavii. Prošla si dorosteneckými a žákovskými kategoriemi až do Dukly Praha, kde je dodnes. K překážkovému běhu se dostala po vzoru svého dědečka „tak trochu befelem“, nejprve skákala do výšky. Trenér s ní pak bezděčně zkusil překážky a všiml si její dobré techniky a ovládání rytmu…

Z původní stometrové dráhy pak ještě přešla na čtyřnásobnou délku. „Doufám, že už to dál zvedat nebudeme. Jsem založením sprinterka, mám ráda prudké a dynamické běhy,“ zmiňuje. Překážky, u nichž je zapotřebí snoubit konstantní rychlost, výbornou koordinaci pohybů a odhodlání, ji zlákaly právě svou složitostí. Jedna chyba může v konečném čase znamenat ztrátu i několika vteřin. „Pokaždé je to jiné. Jednou je krásné bezvětří a běží se samo. Jindy může foukat do zad, a to musíte přejít na kratší délku kroku, aby bylo všechno plynulé. Je to docela alchymie,“ zamýšlí se.

Na překážkách není podle Nikolety možné mít strach. I když sportovec nechtěně zakopne a takzvaně letí, musí to hodit za hlavu a jít do běhu znova, aby se nezablokoval. „Nejtěžší bývá první překážka. Z ní hned získáte dojem, jak si v závodě stojíte. Důležité je ale běžet s čistou hlavou a na minulost zapomenout,“ tvrdí.

Její trenér se s ní nikdy nemazlil, snažil se, aby nebyla z cukru. Výmluvy na špatné povětrnostní podmínky tak pronášet nemohla, na běhy se připravovala i za šera nebo silného deště.

„Mezi atlety se říká, že mokrá dráha je rychlá dráha. Nejsem si jistá, jestli je to rčení pravdivé. Je spíš jenom motivační,“ říká s úsměvem.

K lepšímu výkonu ji pohánějí tribuny plné tleskajících fanoušků i kupříkladu make-up. Na závod se vydává namalovaná vždycky, pakliže není moc horko, aby z ní řasenka nebo oční linky nepěkně nestékaly. „S líčením se cítím líp, chvilku před startem se aspoň zabývám něčím jiným,“ vysvětluje.

Psychika je pro Nikoletu na stejné úrovni s fyzičkou, možná i lehce výš. Tělesná kondice je nicméně pro atlety samozřejmě to hlavní, zpevněná musí být od hlavy k patě.

Důležitá je také regenerace svalů, kterou si obstarává v kryokomoře, jež je opakem sauny. Suchý vzduch v ní klesá až na minus 120 stupňů. „Když je venku kolem třicítky, tak se do ní vyloženě těším. V zimě je to náročné, ale o to víc mi pomáhá v morálce. Dělám i to, co se mi úplně nechce, což je ve sportu zásadní. Potřebuju překonávat sebe sama, a když pak přijdou výhry, jsou pro mě důkazem, že všechno nepohodlí mělo smysl,“ popisuje.

Atletika Nikoletu živí. Je civilní zaměstnankyní ministerstva obrany a díky členství v Dukle je placena armádou. Na univerzitu kvůli sportovnímu vytížení nezamířila, doma ale bifluje milovanou španělštinu, kterou si nechává jako záložní profesní plán.

„Sbírám i různé menší příjmy od sponzorů a ze spoluprací. Po finanční stránce se ale atletika s fotbalem nebo tenisem srovnávat nedá,“ uzavírá.