Zuzana Vejvodová: V Jedné rodině je střídavka brána s humorem. Skutečnost bývá jiná

Už druhým rokem vás diváci vídají v seriálu Jedna rodina. Oslovují vás kvůli tomu podobně, jako když jste hrála v Ulici, kde vaše postava hodně rezonovala?

Neřekla bych, že by měli diváci kvůli Jedné rodině přímo tendenci se mi svěřovat. Když už se ale o tom seriálu s někým bavím do hloubky, je pravda, že původní téma seriálu, střídavou péči o děti, většina z nich zmíní. Určitě je to přidaná hodnota tohoto seriálu.

Myslím, že tvůrci se tím trefili do nezoraného pole, protože z filmové a televizní tvorby se ho dotkla možná jen komedie Střídavka. Je to škoda, v takovém uspořádání žije hodně lidí, a asi ho tím pádem ocení i dramaticky zpracované. Pro mě to byla jedna z věcí, proč jsem do toho projektu nadšeně šla. V tomhle případě je navíc ještě hezké, že seriál je svým žánrem mírně nadsazený nad realitou. Není to psychologická sonda, dívá se na to téma s nadhledem a lehkým humorem. Divákům tím dává příležitost odpočinout si od jeho tíhy, protože ve skutečnosti může být střídavá péče psychicky dost náročná.

Seriál vypráví příběhy tří takzvaných sešívaných rodin, jejichž životy jsou vzájemně dost propletené. Umíte si představit, že by váš život tolik závisel na životě dalších dvojic?

Dovedu, ale samozřejmě čistě teoreticky. S bývalým partnerem máme dospívajícího syna, ale po našem rozchodu jsme takové uspořádání nezvolili. Musela bych v tom tedy nějaký čas žít, abych si to uměla líp představit a dokázala zodpovědně říct, jestli by mi to vyhovovalo. Jsem poměrně organizačně schopná, takže po této stránce by to pro mě problém nebyl. Nemyslím si ale, že by mě to citově nepoznamenalo. Proto bych se do toho sama nijak nehnala.

Vím, že dnešní děti podobné otázky často samy hodně řeší. Jak se na toto téma dívá váš syn?

Jsem moc ráda za to, jaké máme s mým bývalým mužem a jeho současnou ženou vztahy. Myslím, že spolu vycházíme velmi dobře, což se nejvíc odráží právě na tom, jak náš syn tu situaci přijal. Jako by nám tím dal razítko na to, že se nám snad všechno podařilo dobře ustát. Na dětech se totiž podle mého projeví nejvíc, jestli dospělí rozchod zvládli, nebo ne.

Změnil se váš pohled na téma střídavé péče díky natáčení seriálu?

Všechny role, které hraju, vždycky vnitřně konfrontuji se svým skutečným životem. A tak teď asi můžu zodpovědně říct, že můj pohled na tohle téma se nezměnil. Sice nežiju ve stejném modelu jako naše postavy v seriálu, ale nemyslím si, že jejich vztahy jsou nutně utopické. Přestože mi občas někdo z diváků řekne, že vyznívají až moc idylicky, mně to skutečně nepřipadá jako fantazie. Pro mě je přirozené, že se snažím žít s lidmi v harmonii, a tak mi taková představa není cizí.

Na obrazovce se objevujete jako Klára už druhým rokem, dokonce dvakrát týdně. Stalo se už, že vás začali někteří diváci zaměňovat za vaši postavu podobně, jako se to stávalo v Ulici? Připadá mi to jako pozoruhodný fenomén, kterému nemůžu ani uvěřit.

Ačkoliv se mi tehdy zdálo taky neuvěřitelné, že takové ztotožnění může herce potkat, opravdu přišlo. Netrvalo to ani moc dlouho a pro diváky jsem začala být Libuška, tatérka a týraná alkoholička. Tentokrát se ale nic takového neděje, za což jsem velmi vděčná. (usmívá se)

Čím to podle vás je?

Nevím jistě, ale myslím, že důležitý je fenomén denního seriálu. U projektů, jako je Ulice, se postavy objevují na obrazovce pětkrát týdně a žijí vlastně synchronně s životem diváků. Když jsou Velikonoce ve skutečnosti, jsou i v seriálu. Proto asi může seriál pro některé diváky fungovat i jako náhražka reality. Kdežto Jedna rodina běží dvakrát týdně, přece jenom ji diváci nemají v obýváku každý večer. Teď už jsem tedy jen herečka, která hraje roli Kláry, což je příjemné. Když už se mnou kvůli tomu někdo zapřede hovor, můžeme se bavit o práci a obě strany rozumí tomu, že je to práce.

Tušila jste, že se vám může v Ulici stát, že pro část publika splynete s postavou?

Kolegové mě na to upozorňovali, ale dokud to nezažijete, nepochopíte. (usmívá se) Jestliže se vám něco takového přihodí jednou dvakrát, je to ještě dobré, ale mě to provázelo přes šest let, to je opravdu dlouhá doba. To nicméně není stížnost. Když do takového projektu jdete, je potřeba počítat s tím, že tohle je taky jeho součástí. Na druhou stranu vás nemůže nikdo nutit k tomu, aby vám to bylo příjemné. Některým hercům to nevadí, ale já jsem lehce introvertní a necítila jsem se v tom komfortně.

Umíte si představit, že byste po šesti letech v Ulici přijala další dlouhodobý projekt?

Na to asi nemůžu dobře odpovědět, protože ani v nekonečné Ulici jsem nevěděla, jak dlouho v ní budu hrát. Ani u nynějšího seriálu Jedna rodina se předem nevědělo, jestli zůstaneme u čtyřiceti dílů, nebo se to ještě rozroste. Rozhodující bývá zájem diváků. Zdá se, že ho mají.

Až se završí třetí sezona Jedné rodiny, přijde tedy další?

Pokračujeme v natáčení, to je asi všechno, co můžu v této chvíli prozradit.

S Ulicí jste se rozloučila po šesti letech. Proč? Začalo být pravidelné natáčení moc náročné kvůli práci v divadle?

Cítila jsem, že už mi seriál nepřináší do pracovního života to co předtím. Řekla jsem to na rovinu a spolupráci jsem přerušila. Někteří kolegové uvažují jinak, což je relevantní, a někdy setrvávají i v projektech, které už je tolik netěší, ale to je dle mého hrozná škoda pro obě strany. Pro herce, který tam nakonec úplně vyhoří, i pro ten projekt. Vždyť jak byste mohla po vyhořelém herci chtít, aby dělal pro svou roli první poslední, aby jeho práce byla dobrá a kvalitní?

Jaký jste měla jako herečka během studií vztah k dlouhodobým seriálům? Někteří mladí herci je odmítají a chtějí se věnovat jen divadlu…

Studovala jsem v době, kdy u nás v Česku fenomén nekonečných seriálů vlastně ještě neexistoval. Na konzervatoř jsem nastoupila na přelomu let 1994 a 95 a končila jsem někdy na přelomu tisíciletí. Tehdy se Ulice ještě nevysílala. Šla jsem do školy s přesvědčením, že absolutním základem herectví je divadlo, a myslím si to dodnes. Jak se ukázalo, dá se práce v divadle víceméně dobře kombinovat i s tou televizní nebo filmovou, což teď momentálně intenzivně dělám, a bylo to tak s přestávkami po celý můj profesní život.

Od dnešních studentů hereckých škol slýchávám ale spíš opak toho, co zmiňujete vy. Některé nově příchozí totiž divadlo zdaleka tolik nezajímá a šli studovat výhradně proto, aby se uchytili v nějakém velkém seriálovém projektu. Já jsem stará škola. Na rozdíl od nich si pořád myslím, že bez divadla nedává herecká profese smysl. Nebo že by bez něj byla přinejmenším do velké míry ochuzená.

Všimla jsem si, že se angažujete ve spolku Ichtyóza, který pomáhá lidem s tímto kožním onemocněním. Dobročinné činnosti se věnuje více herců a často za tím bývá osobní příběh. Co k tomu přivedlo vás?

Taky v tom hraje roli osobní cesta. Náhodou jsem se seznámila s Hankou Kadlecovou, která je zakladatelkou spolku. Osvojili si s manželem syna, který trpí ichtyózou. Potkali jsme se v kurzu Montessori pedagogiky, o kterou jsem se začala intenzivně zajímat v době, kdy můj syn přišel do věku, kdy ho měla pohltit nějaká vzdělávací instituce. Přemýšlela jsem, jakým směrem bychom se měli vydat. Na kurzu jsme si s Hankou náhodou sedly vedle sebe a padly jsme si do oka. Po čase mi navrhla, jestli bych se nechtěla stát patronkou jejich spolku. Mezitím jsem doma začala vyrábět bez jakékoliv souvislosti s tímto setkáním šperky z korálků. Měla jsem jich doma už spoustu a říkala jsem si, že by bylo hezké, kdybych tuhle svoji zálibu někdy mohla smysluplně využít. Zahrnuly jsme tedy tenhle můj projekt do naší spolupráce, a když někde prodáme moje šperky, výtěžek směřujeme na podporu nemocných. Samozřejmě to nejsou velké sumy, ale i to je cesta, jak upozornit na potřeby lidí s touto nemocí.

Co všechno vaše patronství obnáší?

Vše, co pro spolek dělám, směřuje k osvětě, jako patronka se do činnosti spolku nezapojuji organizačně. To je zásluha Hanky. Za ty roky, kdy se s touto nemocí potkává zblízka, odvedla ohromnou práci. Na začátku byli rodiče, podobně jako oni dva s manželem, víceméně osamocení a odkázaní hlavně na anglické a americké weby, protože u nás chyběly informace.

Pravda je, že donedávna jsem o existenci ichtyózy nevěděla, i když jsem znala nemoc motýlích křídel.

Hodně lidí tyto dvě nemoci zaměňuje, přestože se zásadně liší. Zatímco při nemoci motýlích křídel kůže ubývá a ztenčuje se, u ichtyózy je to právě naopak, kůže přibývá doslova raketovou rychlostí a je potřeba opravdu dennodenní několikahodinová péče, aby se odlupovala, nepraskala a zůstávala pružná. Jenže opravdu účinné krémy, které jsou nezbytné ke správné hydrataci kůže, jsou zároveň velmi drahé, pojišťovny je neproplácejí a je jich potřeba hodně. Rodiny za takovou péči utratí leckdy dvacet tisíc korun měsíčně, což je pro ně samozřejmě obrovská finanční zátěž.

Sešly jsme se poblíž vinohradského divadla, kde jste v angažmá a kde jste měla koncem března premiéru v nové inscenaci Srpen v zemi indiánů. Na co se můžeme těšit?

Na krásnou hru, kterou napsal Tracy Letts, autor u nás známějšího Zabijáka Joea. Je to americké rodinné drama, řekla bych tragikomické. Všechny postavy jsou vnitřně zvláštně pokroucené, každá po svém, a když se střetnou, je to někdy až absurdní. Jen zíráte a říkáte si, že to snad ani není možné, kam až jejich vzájemné vztahy mohly dospět.

To byla vaše první myšlenka, když jste si přečetla text?

Ne, tu hru jsem už znala. Kdysi jsem ji viděla v Plzni. Už tehdy mě napadlo, že bych si v ní někdy moc ráda zahrála. Hlavní roli má paní Regina Rázlová a my s kolegyněmi Andrejkou Elsnerovou a Markétou Děrgelovou hrajeme její tři dcery. Všechny jsou náležitě poznamenané svou matkou, každá v jiném smyslu.

Jaká jste dcera?

Prostřední, na kterou zbyla dennodenní péče o stárnoucí rodiče. Hlavně o matku, s velmi komplikovanou povahou a závislou na lécích a alkoholu. Tahle holka se postupně sbírá z velmi submisivní polohy, vypadá to, že se jí podaří osvobodit se, jenže stejně to dopadne špatně. Víc prozrazovat nemůžu.

Jak je submisivní poloha blízká vám? Rozumíte takovému naladění osobnosti?

Myslím, že čím jsem starší, tím méně submisivní jsem. V tomhle smyslu se posouvám, od jistého věku mílovými kroky. Vždycky jsem byla spíš taková ta hodná holka. Nemyslím si, že je to špatně, ale v určitých zlomových životních situacích s tímhle přístupem narazíte a dojde vám, že to není nejvhodnější životní strategie. Začala jsem tedy přemýšlet i jednat jinak než dosud a jsem s tím spokojená. Myslím si, že teď jsem to víc já, nestydím se za to, jak věci cítím, a umím se díky tomu i líp postavit sama za sebe.

Znamená to, že předtím jste si svoje pocity nechávala pro sebe?

Dřív se mi dokonce stávalo, že o některých svých pocitech jsem ani nevěděla… Jako bych nebyla do velké míry emocionálně spojená sama se sebou.

Před chvílí jste o sobě řekla, že jste organizačně schopná. Myslíte, že to s tím nějak souviselo?

Asi ano, v jistém smyslu. Byla jsem hodně zaměřená na výkon a v takovém případě je pro vás vždycky důležitější udělat nejdřív tohle a potom tamto, vyhovět, dodělat, dotáhnout. Kvůli tomu jsem si mnohdy ani nevšimla, jestli je to pro mě dobře, nebo špatně. Musela jsem se proto naučit později v životě rozvíjet i jiné stránky svojí osobnosti.

Zmínila jste taky, že je pro vás důležitá harmonie. Změnilo se něco i v tomto bodě?

Ne, harmonie ve vztazích, ať už v nejužší, nebo širší rodině či mezi přáteli, je pro mě pořád naprosto zásadní. Zřejmě je pro mě touha udržovat důležité vztahy v pořádku nějaká vnitřní meta. Neumím si představit, že bych o tu harmonii přišla a dokázala pak dobře fungovat v jiných oblastech života, například v práci. Myslím, že by mě to úplně paralyzovalo.