Zuzana Říčařová: Zvířata chováme pro vlastní potřebu, můj muž totiž rád vaří a dobře jí

Užila jste si v létě divadelní prázdniny?

Jen částečně, opět jsem hrála v Ostravě ve Snu noci svatojánské v rámci Letních shakespearovských slavností. To je pro mě ohromná srdcovka! Sešli jsme se skvělá parta a všichni herci, kteří v tomhle představení hrají, mají něco společného s Ostravou. Buď odtamtud pocházejí jako já, nebo tam někdy byli v angažmá či ve škole. Moc se na ně vždycky těším. Navíc maminka má chalupu v Beskydech, takže je čas a příležitost propojit příjemnou práci a prázdniny.

Ráda jste vždy cestovala po světě, drží vás to pořád?

Velkou rodinnou dovolenou v zahraničí jsme letos vypustili. Zůstal jen můj tradiční týden s maminkou u moře. Kromě toho ještě udržujeme oblíbenou rodinnou akci s partou kamarádů, kdy si na týden pronajímáme někde chalupu. Po pandemii jsme znovu s chutí vyrazili do zahraničí, vlastně hned jak to bylo možné. I loni jsme chtěli do ciziny, byli jsme v Pyrenejích ve Španělsku, jenže potom jsem ještě hrála na Shakespearovských slavnostech v Ostravě – a najednou bylo po prázdninách! Uvědomili jsme si, jak nám bylo během covidu dobře na chalupě a že nám chybí ten klid. A tak jsme si řekli, že letos budeme hlavně tam a můžeme jezdit na výlety po Čechách.

Kromě chalupy máte taky Smilovický mlýn, který provozujete jako penzion, a u něj menší hospodářství. Toužila jste někdy po životě na venkově a chovu zvířat, nebo s tím přišel až váš manžel?

Smilovický mlýn a vše okolo něj je náš společný projekt a splněný sen. Miluju rybník, který je vedle něj a který jsme po sto letech obnovili. Nejvíc si dění ve mlýně užívám během akcí, které tam pořádáme. Ve zbylém čase slouží penzion hostům, kteří si jej pronajmou. Co se týká hospodářství a celkového provozu, o to se stará hlavně můj manžel. Zvířata chováme pro vlastní potřebu, můj muž totiž rád vaří a dobře jí. Máme tedy prasátka, ovečky, kozičky, husy, slepice a podobně a farma se nám pořád rozrůstá. Mít jídlo z kvalitních zdrojů nám připadá důležité. Celkově to je víc manželova zásluha a tvrdá práce, která ho ale i baví.

Do provozu penzionu se tedy nezapojujete?

Spíš jen do tradičních víkendových akcí, jako je třeba výlov rybníka. Loni jsme pořádali keramický kurz, to se mi taky moc líbilo. Keramika je totiž můj velký koníček a doufám, že si podobný kurz brzy zopakujeme. Na podzim máme v plánu také kulinářský workshop, kde bychom rádi uplatnili i suroviny z naší produkce.

Loni jste se po dvouleté přestávce vrátila do seriálu Specialisté a letos jste pokračovala i v jeho desáté sezoně. Co vás přivedlo zpátky?

Důvodů, proč jsem tehdy odešla, bylo víc. Když točíte takový časově náročný projekt, je to opravdu zápřah. Investujete hodně energie a po čase zjistíte, že dál už nemůžete. Vlastně ani nechcete, protože v takovém kalupu není možné žít. Kromě toho mám i docela neposednou povahu, pořád potřebuji dost impulzů, i pracovních. Jenže když jste někde dlouhodobě, chtě nechtě se dostanete do stereotypu a to podle mě není pro herce dobře. Hrozí mu, že zpohodlní.

Jak to myslíte s tím hereckým stereotypem?

Herci, kteří přicházejí do seriálu Specialisté jen na epizodní role, zároveň nesou děj a jejich postavy vždy mají nějaký silný příběh. Mají třeba i důvod vraždit, kdežto vyšetřovatelé nemají zase tolik příležitostí něco osobního prožívat a linka pátrání se v každé epizodě dost opakuje. Osobní příběhy vyšetřovatelů navíc nejsou moc nosné, takže mě to herecky přestalo naplňovat. Přistihla jsem se, že kolegům, kteří hrají menší role, trochu závidím, že hrají dramata. Ale měla jsem tu práci ráda, nechci, aby to vyznělo nevděčně.

Takže se vám stýskalo po jiné práci?

Ano, kvůli natáčení jsem vypadla z jiných projektů, ať už to bylo divadlo, na kterém mi vždycky záleželo, nebo namlouvání knih či dabing. Chtěla jsem mít zase čas na zkoušení nových divadelních představení, protože mě divadlo baví a odjakživa pro mě bylo velmi důležité. A docela se mi to nakonec i vyplnilo, i když nám všem potom dost zamíchal životem covid. No a protože se seriál točí s předstihem, z obrazovky jsem zmizela až v roce 2021.

Pandemie byla pro herce dost nešťastné období.

To ano, na druhou stranu pro mě bylo nakonec docela hezké. Až se zdráhám přiznat to veřejně, protože vím, že spousta lidí snášela pandemii opravdu špatně, měli strach, byli izolovaní nebo to pro ně bylo náročné z jiného důvodu, když třeba pracovali ve zdravotnictví. Někteří byli opravdu vážně nemocní a sáhli si na dno. My jsme naštěstí mohli v té době být na chalupě, navíc děti byly malé a právě ve věku, kdy je hodně bavilo běhat venku. Školu jsme tedy vždycky rychle zvládli a vyrazili jsme ven. Neměla jsem stres jako jiné matky, které musely řešit výuku dětí a ještě práci. Hned po covidu jsem nazkoušela tři divadelní představení, takže to, co jsem si od té pauzy v seriálu slibovala, se mi vlastně splnilo i tak.

Čím vás tedy Specialisté získali zpátky?

Zavolali mi, jestli bych se nechtěla vrátit, a já zrovna neměla žádnou další divadelní nabídku. Jako by to snad tušili! (směje se) Byla to náhoda a přišla v pravý čas. Já všechny ty lidi, kteří na seriálu pracují, měla opravdu ráda, takže jsem se i ráda vrátila.

Při návratu do Specialistů jste se těšila na akční scény. Splnilo se vám to?

Moc jich tam nakonec nebylo, točila jsem hlavně v kancelářích, přesto se sem tam nějaká menší objevila. Vzpomínám si třeba na natáčení v jedné fabrice, výrobně limonád. Točili jsme honičku ve skladu, kde to vypadalo až hororově. Jakmile se člověku poštěstí dostat se při natáčení do nějakých zajímavých prostředí, což se ve Specialistech stává, vždycky je to zábavné.

Oceňujete i scény se zbraní?

Baví mě hrát si na akční hrdinku a nedávno jsem na pouťové střelnici neminula jedinou plechovku, to mě potěšilo, ale že bych se cítila se zbraní v ruce komfortně, to říct nemůžu. Za ta léta, co ji mám před kamerou v ruce, jsem se s ní asi už docela sžila. Jinak jsem ale v osobním životě pacifista, takže zbraně mi moc sympatické nejsou.

Řekla byste o sobě, že jste akční typ?

Jsem, akorát čím jsem starší, tím jsem opatrnější. Nikdy jsem nebyla extremistka, která by se do všeho vrhala po hlavě, podle mamky jsem dokonce byla jako malá spíš opatrná. Ale je pravda, že jsem vyváděla leccos, co nevěděla. Například jsme rádi lezli po teplovodních trubkách, které byly místy hodně vysoko nad zemí. Super dobrodružství. Podobné blbosti jsme vymýšleli pořád. Kdyby něco takového dělaly moje děti, tak je uškrtím.

Zůstal vám váš dětský smysl pro dobrodružství?

Asi ano, ale dnes mám i pud sebezáchovy. Ráda cestuji a hodně chodím pěšky, ale nemyslím, že bych třeba jela sama s batohem do Venezuely nebo na Blízký východ. Na druhou stranu vydat se sama někam do hor, to je vlastně taky dobrodružství, protože se pohybujete v nekomfortním prostředí a poznáte přitom svoje limity. V tomto smyslu mi tedy ta touha zůstala, akorát nechodím nebezpečí naproti.

Když jste zmínila osobní limity, přitahují vás i adrenalinové zážitky?

To ne, nejsem milovnice bungee jumpingu a z kolotočů si dnes vyberu leda už jen řetízkáč. Radši se držím klasických sportů, jako je cyklistika, turistika, lyže.

I na těch se dokážou někteří lidé pustit z opravdu prudkých, skalnatých svahů. Někdy to vypadá, že je ani nebude možné sjet.

To by pro mě určitě nebylo. Stačí mi černé sjezdovky. Myslím, že u takových extrémních sportů je důležitá dobrá znalost prostředí, potom z toho určitě můžou být pěkné zážitky. Ale já se raději projdu na běžkách.

S manželem Romanem Říčařem jste oba herci, dokonce teď spolu hrajete druhým rokem v divadelní hře o manželském páru, která se jmenuje Jsem doma, zlato! Uměli jste se v době, kdy jste ji zkoušeli, odstřihnout od práce, nebo vám prorůstala do domácnosti?

Určitě se stala součástí našeho života a myslím, že vlastně pořád je. Asi to ani nejde úplně oddělit, nebo aspoň my dva to neumíme. Zkoušeli jsme na jaře a během jarních prázdnin, kdy jsme byli s dětmi na horách, vzali jsme si text s sebou a učili se. Děti nás poslouchaly a uměly ho dřív než my! A tak nám nahazovaly nebo nás opravovaly.

To člověka asi moc nepotěší.

Děti mají neuvěřitelnou paměť, nasávají jako houby, umějí zazpívat písničku, kterou slyšely jen dvakrát. Mně stojí daleko větší úsilí naučit se něco zpaměti. Moc povzbudivé to ale není, to je pravda. (směje se)

Hru jste si našli s manželem sami pro sebe?

Ne, to byla náhoda. V Divadle Radka Brzobohatého mi ji nabídli a pak jsme dlouho řešili partnera. Měli jsme tipy na pár herců, jenže zrovna nemohli, a tak se režisér nakonec rozhodl zkusit mého manžela.

Co jste na to říkala?

Překvapilo mě to, i když jsme spolu hráli už dřív a vždycky to bylo fajn. Asi bych nechtěla s manželem dělat veškerou práci – ani on se mnou – a myslím, že je dobře, že máme každý svůj vlastní profesní život. Ale jednou za čas je to fakt skvělé! Po představení si vždy řekneme, co jak vyšlo, co kde vázlo, a kde se nám naopak hrálo hezky. Jsme k sobě upřímní. A protože je to hra o manželství, dokážeme jí dát i něco navíc. Myslím, že tohle bych neuměla, kdybych hrála s pouhým kolegou.

Jak to myslíte?

Představení je třeba plné ironických, sarkastických dialogů a to člověk samozřejmě velmi dobře zná z různých vtipných situací doma. Nestydíme se před sebou na jevišti otvírat i tyhle věci, kdežto cizí lidé by vůči sobě asi nebyli tak otevření. Při jednom představení mi dokonce Roman v jednom vypjatějším dialogu najednou řekl: Poslouchej mě, Zuzi! V té hře se přitom jmenuju Judy. On se zarazil, já se začala smát a lidé se rozesmáli taky, to prostě nešlo… Poslal to tam přesně tak, jak to má léta naučené.

Nepřemýšlíte ještě o nějaké další hře, kde byste si spolu mohli zahrát?

Ne, manžel se teď věnuje muzice, píše svůj druhý muzikál a já mám v plánu jiný projekt, který bych ráda připravila se svými nejbližšími kamarádkami. Kdysi jsme spolu hrály v divadle, dobře se známe a chodíme společně na divadelní představení. Máme to podobně jako jiné ženy, které spolu jdou večer na dvojku vína, akorát si předtím dáme nějaké divadlo. Bylo nám líto, že už spolu nějaký čas nehrajeme, a tak jsme si řekly, že něco nazkoušíme. Ale je to teprve v plenkách, tak si detaily nechám radši pro sebe, abych to nezakřikla. Na podzim bych ale měla nazkoušet přenesené představení z brněnského Hadivadla U Hitlerů v kuchyni. Uvažovalo se taky o jednom filmovém natáčení, ale to se řešilo už delší dobu a nakonec bylo prozatím odloženo.