Zuzana Lednická: Přílišná pohoda mě deprimuje, mám pak pocit, že nežiju

Právě jste se vrátila z cesty po Nepálu. Šlo o splněný sen, nebo dárek k vašim narozeninám?

Nepál má možná hodně lidí v kategorii snů, u mě šlo o nabídku z katedry architektury na UMPRUM, kde učím. Nejdřív mě míjela, zareagovala jsem až krátce před odjezdem. Takové výzvy se přece jen nemají nechat ležet. Smála jsem se sama sobě, že trošku naplňuju klišé, co se má dělat, když vám je padesát. Ale byla to náhoda a možná o to lepší. Jelo nás sedmnáct, moc jsme se neznali a rovnou do hor.

Překvapilo vás v té zemi něco?

Pro ty, kdo se nikdy neocitli v Asii, je to velký náraz. Já už byla v Indii a na Srí Lance, tak jsem tušila, co mě čeká. Samozřejmě i pro mě to byla síla, začali jsme v Káthmándú chrámem s pohřebním rituálem. Zvykala jsem si znovu na prach, na nepořádek, ale i na pozitivní vnímání světa. Tím, že tam nejsou velké sociální rozdíly, chudoba a jednoduchost žití postihují všechny, není to tak drsné jako v Indii. V Nepálu zrušili kasty a země funguje instinktivně, takže tam vládne funkční chaos. Lidé jsou jinak nastavení a vás to nutně nutí srovnávat s tím, co znáte z domova.

Jak to srovnání dopadlo?

Nejvíc mě dostávaly úplně obyčejné věci. Schopnost pomáhat si a radovat se. Přirozeně vnímat život a oslavovat ho. Skromnost a pokora, kterou tam cítíte. A taky ztráta určitého cynismu, který tady všichni používáme v rámci různých obran. Pro sebe si odnáším především snahu vrátit se k podstatě a díky tomu si zjednodušit život.

Všímala jste si i grafického designu?

Tomu se věnovaly moje studentky. Zaměřily se na výzdobu trucků, které jsme stále potkávali. Auto je v Nepálu vážený předmět, symbol bohatství i obživy, a proto ho místní honosně zdobí mnoha barvami i logy západních společností. Jak jsem mluvila o jednoduchosti v životě, tak ve zdobení panuje naprostá uvolněnost a živelnost. Posun od dokonalosti k nedokonalosti, která je neskutečně přitažlivá. A inspirativní.

Kdy jste začala vnímat krásu nedokonalosti? Na střední škole, kde jste si zvolila obor hračky?

Možná. Chtěla jsem studovat malbu nebo scénografii, jenže mě nevzali. Druhý rok jsem tedy zvolila, v podstatě náhodně, výrobu hraček. Ani vlastně nevím proč, jsem totiž manuálně dost nešikovná. Zatímco spolužáci tvořili dokonale sednoucí věci, mně to nešlo. Přesto mě to bavilo a naučila jsem se dobrou věc: redukci na elementární tvary. Později se mi téma hraček vrátilo v podobě dětských knížek a tvorby pro děti.

Během studií na UMPRUM jste se ocitla ve Studiu Najbrt. To byla také náhoda?

Aleš Najbrt byl pozván na UMPRUM, aby vedl jeden úkol. Já se tehdy trochu flákala a do školy moc nechodila. Naše spolupráce začala tím, že mi nechtěl dát zápočet. Asi ho nakonec přesvědčilo, co jsem odevzdala, protože mi nabídl spolupráci na časopisu Raut. To bylo dost mimořádné. Formátem obrovský časopis s důrazem na vizualitu a fotku nabízel úplně jiný prostor, než jsem byla zvyklá.

Ve Studiu Najbrt jste už čtvrt století, dnes jako umělecká ředitelka. Co vás tam udrželo?

Studio funguje trochu jako proměnlivá rodina. Navíc mě baví práce v týmu, mám ráda různorodé projekty a potřebuju zpětnou vazbu. Kompromisy mi nevadí. Ale je fajn si někdy vyzkoušet i samostatnou práci. Každé má pro a proti. V týmu jde vždycky o vnitrosoutěž, utkávání se, zároveň si ale můžete vzájemně pomoct, posouvat se dopředu, někdo upozorní na chybu, kterou nevidíte. Svým způsobem je to opouštění ega, které si já spíš musela budovat, protože jsem dlouho byla jediná grafička mezi muži.

V rámci studia jste se mnohokrát podílela na vizuálu k Mezinárodnímu filmovému festivalu Karlovy Vary. Jak na to vzpomínáte?

Přístupy se každoročně mění. Předkládáme prezidentovi festivalu Jiřímu Bartoškovi většinou tři návrhy a záleží na tom, který ho osloví. On sám inklinuje k jednodušším řešením. Někdo ve studiu uvažuje víc znakově, což jsou třeba naše hry s čísly. Já spíš vrstvím příběhy, potřebuju bohatší jazyk. Objevují se mi tam reakce na to, čím zrovna žiju já i naše společnost, například paparazzi nebo hry s identitou. Zároveň to dává možnost si ten bohatý svět vytvořit a maximálně si ho užít.

S Alešem Najbrtem jste se stali partnery i v osobním životě. Co bylo dřív?

Práce. Až po dvanácti letech jsme se sblížili i v soukromí. Přišlo to přirozeně, oba jsme workoholici a běžně jsme pracovali po večerech a o víkendech, bavili se o tom, byli jsme dobří kamarádi. Já se vždycky smála, že nebudu žít s nikým, s kým spolupracuju, zdálo se mi to jako velmi riziková cesta. Ale něčím je úžasná, máte téma, které můžete probírat, spoustu věcí si nemusíte vysvětlovat. Naše skoro třicetileté partnerství je nabalená a propletená koule všeho, co se do něj propsalo. Zároveň byla intenzita každodenního společného života tak náročná, že se rychleji vyčerpala. Teď jsme zase jen partneři ve studiu, už spolu nežijeme. Není to jednoduché, ale věřím, že i díky tomu, co máme společně za sebou, to zvládneme.

Jak řešíte krize?

Moc potřebuju cestování a objevování, nejraději míst, kde nic není, třeba vyprahlý ostrov Fuerteventura. K tomu hory a moře. Moje máma lezla po horách a potápěla se, byla velký dobrodruh. Tehdy jsem to nesnášela, dnes ji trochu kopíruju. Jde o zkoušení hranic, silných živlů. Přílišná pohoda mě deprimuje, mám pak pocit, že nežiju.

Váš záběr mimo práci ve studiu je široký. Prozradíte, na čem teď děláte?

Na knize o módní fotografce Petře Skoupilové a její nelehké cestě od sekretářky až k titulkám časopisů. Napsal ji Pavel Vančát, s nímž jsme dělali už Obrazy konců dějin. Smála jsem se jeho specializaci na 80. a 90. léta, dostal ode mě přezdívku „detektiv úpadku“. Všímá si nejen toho, co se pokládá za esteticky správné a hodnotné, ale i pro mnohé nezajímavé „šmíry“ okolo. Což je mi blízké, dobře se mi s ním pracuje. A čekají mě i další zajímavé projekty. O fotografovi Bobu Krčilovi, který emigroval a žil dlouho v New Yorku, byl v Afghánistánu a v Indii. Nebo o letci RAF Aloisu Amosovi Vašátkovi. Či o Nele Molavcové, modelce a fotografce, která prožila peklo, přesto zůstala pozitivní. Jsou to silné osobnosti se silnými příběhy. Baví mě hrabat se v archivech, hledat klíčové fotky.

Zmínily jsme tvorbu pro děti. Jaké knížky v dětství oslovily vás?

Milovala jsem pohádky s klasickými ilustracemi. Trnkovu Zahradu, pohádky Boženy Němcové se starými barevnými litografiemi draků a čertů, čínské pohádky s ilustracemi Stanislava Kolíbala. Moje oblíbená výtvarnice a autorka leporel byla i Květa Pacovská, jejíž styl byl naopak jednoduchý. Taky jsem hltala detektivky Eda McBaina, které jsem oceňovala i graficky.

Jste schopná koupit si knihu, která se vám po vizuální stránce nelíbí?

Kvůli obsahu ano. Z poslední doby třeba Čokoládovou krev Radky Denemarkové. Graficky mi přijde příliš komplikovaná a složitá, ale ta knížka je výborná. Podobně jako rozhovor s Nickem Cavem Víra, naděje a masakr, kde otevřeně mluví o spoustě věcí včetně tvorby a bolesti. Mám chuť ji číst znovu.

Spolupracujete se spolkem Dcery politických vězňů 50. let. Jak konkrétně?

Zní to ambiciózně, ale takové projekty mi přicházejí samy. Napsala mi paní Matoušková, že by pro jejich spolek, který jsem neznala, potřebovala logo. Díky ní jsem zjistila, že jsou traumata, která ve společnosti zůstávají, jen nejsou tak viditelná, a přenesla se do celých rodin, jejich rozpadu, stigmatizace. Zvolila jsem pro logo formu dvou razítek, protože kontakt vězněných s domovem byl jen písemný. Četla jsem dojemné dopisy a navrhla karty s úryvky převyprávěných příběhů. Přišlo mi, že to má smysl, navíc potkávání se s nimi mi vždy dodalo novou energii.

A co práce pro Českou alzheimerovskou společnost?

To bylo ještě v době, kdy se o té nemoci moc nevědělo. Všechny příručky vypadaly stejně, usmívající se dvojice seniorů, velké klišé. Mě bavilo to úplně proměnit. Přestože se říká, že cvičením mozku a neustálými ataky vnějšího světa bychom měli být odolnější, opak je pravdou. Bohužel i my jsme měli v rodině případ alzheimera a zažili, jak mění i silnou osobnost. Vybudovala jsem pro nadaci celý vizuální systém, včetně pracovních sešitů. Líbila se mi hra s náhodností, kdy si mozek spojuje věci nelogicky dohromady a vznikají až surrealistické koláže.

Radostnější téma jsou děti. Tedy vaše značka designových produktů s názvem mojemoje.

Začala jsem s ní v době, kdy jsem se stala mámou, to mělo logiku. I praktickou složku, protože moje děti byly první uživatelé, lakmusové papírky. Profese mi dovolila pracovat na mateřské, měla jsem i podporu ze studia. Ve značce mojemoje se možná zrcadlila touha něco mít jen moje, stejně jako děti milují něco vlastnit. Dělala jsem dětskou kolekci triček a čepiček v době, kdy najít někoho na spolupráci bylo složité. Teď se připravuje merch studia, kam se možná včlení některé další věci a posuneme se dál.

Co říkáte megaprodukcím předmětů s postavičkami ze seriálů a filmů? Ohrožují dětský vkus?

Asi už jsem to nějak přijala, je to svět, kde je všechno. A miluju přístup dětí, které zkombinují Pejska a Kočičku se Spidermanem, všechno je bratelné. Je jen otázka, jak s tím potom naložíte. Samozřejmě zúžení na Pokemony je blbé, ale z debat se studenty vím, že jsou pro ně formující úplně jiné věci než kdysi. Pro mne to byly večerníčky, pro ně akční seriály. Nechci být arbitrem vkusu, snažila bych se ty věci nelimitovat, dát dětem panenku barbie a blikající auto a vedle toho kameny a klacky. A nechat to na nich.

Jak se vůbec posunul grafický design a jeho vnímání od vašich studií?

Jeden student mi řekl, že grafický designér by měl tvořit do pětatřiceti, pak už je starý. Je to extrémní hodnocení, ale my všichni v sobě máme zakódovaný generační jazyk vypovídající o době, v níž jsme se narodili a žili. A je jasné, že ten můj je pro další generaci cizí. Logicky si vytváří vlastní. Jistě, jde to v nějaké sinusoidě, existují návraty od zahlcování a bohatosti k jednoduchosti. Ty přístupy nyní koexistují vedle sebe, zároveň se v nich odráží virtuální svět, přinášející tekutost i do tištěné formy. Vrací se bohatost, nahodilost a chybovost – oproti přísnosti a dokonalosti. Za což jsem ráda. Zároveň je snadné se v tom utopit. Když ještě připočtete umělou inteligenci, dnešní studenti to mají těžší, jsou neustále zahlcováni novými daty.

Zmínila jste důležitost chyb. Vy osobně jste udělala v životě nějaký zásadní přešlap?

Spoustu, ale beru je jako cenné. Patří k životu, dějí se. Svých rozhodnutí nelituju a nevracím se k nim. A jak se znám, moc se z nich ani nepoučím. Když do něčeho jdu, pracovně nebo v osobní rovině, často si nejsem vůbec jistá, jestli je to správně. Zároveň jsem si už konečně připustila, že ten pocit kroku do neznáma asi potřebuji.

Jdou vaše děti Amálka a Vincent podobným směrem?

Je jim šestnáct a třináct a momentálně je ovládá puberta. Jejich zájmy ještě nejsou úplně vyhraněné. Možná jsme to přehnali s taháním po galeriích, takže teď mají spíš období odmítání. Ale všechno absorbují a hledají si vlastní cestu. Netlačíme na ně, pamatuju na stres, když se mě někdo ptal, čím chci být. Chci dětem dát prostor, aby v osmnácti mohly vyrazit a poznávat svět. A taky samy sebe.