Zuzana Kronerová: Je třeba nehudrat na osud

Film Rok vdovy je o ženě, která se musí vyrovnat se smrtí manžela. Koho byste na něj pozvala?

Měli by ho vidět šéfové úřadů, kde se vyřizují praktické záležitosti těch, kteří ztratili někoho blízkého. Aby jim ulehčili ve smutku a umožnili co nejdřív fungovat a žít dál. Bohužel tomu tak často není, pozůstalí narážejí na obrovskou byrokracii, nemůžou se dostat k účtům, autu… Některé scény ve filmu jsou černohumorné až absurdní, což mám ráda.

Jak si s tou situací poradila hrdinka filmu?

Překážky ji paradoxně posilují podle hesla: co tě nezabije, to tě posílí. Nutnost neustále něco aktivně řešit ji částečně odvádí od propadu do žalu. Film tak přes stín smrti působí pozitivně. Vkusně připomíná, že smrt je všudypřítomná a neměli bychom ji vytěsňovat, jak se dnes děje. Je součástí života. Stačí vteřina a vše se může změnit.

Řídíte se tím?

Patřím k lidem, kteří se tváří jako stále mladí, žijící naplno. Taky jsem dlouho ten konec a podvědomý strach vytěsňovala. Nedávno jsem ovšem přišla o blízkou přítelkyni a uvědomila si, jak je život strašně křehký. Nelze se na to připravit, ale mít to aspoň někde v zákoutí mozku. A přijmout to. Když jsem přítelkyni viděla v rakvi, stále krásnou, řekla jsem si, že se ten odchod asi dá zvládnout. Už se nebojím toho, co jednou přijde. Do té doby je ale mojí milou povinností vychutnat si každou minutu života, být vděčná za jeho nabídky a nežehrat na osud.

V reálu jste se už musela rozloučit s rodiči, co vám tehdy pomohlo?

Právě řešení praktických záležitostí - zejména po otcově smrti. Byl populární herec a já cítila strašnou zodpovědnost za oficiální rozloučení v divadle. Sháněla jsem hudbu, kytky, pořád něco řešila, někomu telefonovala, režírovala, pobíhala v dešti. V duchu jsem slyšela otce, jak říká: Dítě moje, proč tak běháš? Odpovídala jsem: Proč jsi byl tak slavný? Teď mám kvůli tobě starosti! Když jsem nakonec seděla v hledišti divadla a sledovala, jak vše klape, hraje se otcova oblíbená píseň Let It Be a čestnou stráž u katafalku stojí herci a zpěváci z opery, přistihla jsem se, že se usmívám.

Vaše maminka byla také herečka, oba rodiče vás prý před tímto povoláním odrazovali hororovými příběhy.

Jako dítě jsem poslouchala rozhlas po drátě, hlavně hry, v nichž účinkovala Dětská dramatická družina. Toužila jsem do ní taky patřit. Rodiče zpozorněli, viděli symptomy, že bych chtěla jít na herectví. Otci blýsklo v očích a řekl: Zuzanko, tam tě nemůžeme dát, víš, jak tam děti trpí? Když něco pokazí, čeká je výprask, nedostanou jídlo ani pití a zavřou je na celou noc. Uvěřila jsem. Aspoň jsem zkoušela dělat u zrcadla grimasy, ale to se jim taky nezdálo a zrcadlo odstranili. Nebyli si jistí, zda bych měla dost talentu a štěstí. Od dětského hraní mě tedy uchránili.

Litujete, že vás minula nějaká role?

Zase přišly jiné. Minula mě Jana z Arku, na kterou jsem si pradávno myslela. Kdysi jsem hrála v představení o starých ženách a jeden anglický pár mi pak řekl: vy určitě hrajete královny. Kromě dvou Shakespearových her - Romeo a Julie, kde jsem hrála chůvu, a Bouře, kde jsem ztělesnila Mirandu, jsem se ale v žádné hře s královnou neobjevila. Od začátku mi bylo jasné, že budu představovat spíš čarodějnice. Užila jsem si mnoho žen, komplikovaných, zkoušených životem, dojemných nebo směšných. Tragikomických.

Měla jste herecký vzor?

Jako mladá jsem se kolikrát vrátila z filmu, kde mě zasáhl skvělý ženský herecký výkon, a když jsem se podívala do zrcadla, překvapilo mě, že vidím sebe, a ne ji. Ale nemám v povaze závidět. Mému naturelu byla velmi blízká Dana Medřická, pár lidí mi to i řeklo, což beru jako velké vyznamenání. Úžasná je i Meryl Streepová, hrála jsem na jevišti její postavu narkomanky z filmu August: Osage County. Ale říkala jsem si, že mohla víc pustit barvu, pojala to psychologické drama poměrně dietně.

Jaké postavy hrajete nejraději?

Nejvíc si vážím těch, na kterých je nejvíc práce a musím se s nimi poprat. Taková byla například hra J. A. Pitínského Matka v režii Juraje Nvoty. Můj otec měl úsloví, že člověk musí mít kliku na šťastné rendez-vous. Setkat se s někým, s kým si rozumí. Ve filmařském světě to pro mě byl Bohdan Sláma. Hrála jsem skoro ve všech jeho filmech a v dalším zase budu.

Jak vzpomínáte na jeho Bábu z ledu?

Zdála se nejnáročnější, ale v podstatě to bylo překvapivě snadné. Do té doby jsem byla nesmírně zimomřivá, odmítala jsem vlézt do moře, když mělo 21 stupňů. Ale neuvěřitelně jsem se změnila. Ten první rok příprav byl senzační, přinesl spoustu benefitů, ani jednou jsem neonemocněla! Škoda že jsem to nevěděla dřív. Manžel nejprve jen jezdil se mnou, až se u jednoho krásného jezírka v Tatrách, s výhledem na zasněžené kopce, svlékl se slovy: Ale nedělám to kvůli tobě! I z našeho syna, který dřív závodil v ploutvovém plavání, se stal vášnivý otužilec. Vykope si s kamarády v šest ráno díru do ledu a v osm už je v práci.

A jak to máte s otužováním vy?

Nevím, zda se i já můžu stále řadit k otužilcům. Ale když nemám čas vlézt do bratislavského jezera na Zlatých píscích, aspoň se denně sprchuju ledovou vodou.

Co ještě podnikáte pro kondici?

Ráda běhám na lyžích, dřív jsem i sjezdovala, jenže se sněhem to dnes bývá horší. Je hrozné, co děláme s naší planetou - a ona nám to takto vrací. Celoročně miluju turistiku, procházky. V každé skulině se snažíme s manželem někam vyrazit, objíždíme postupně evropská města - naposled Madrid. A doma si cvičím svoji pravidelnou sestavu, tělo je můj pracovní nástroj a musím o něj pečovat, k tomu mi pomáhají dvě fyzioterapeutky - jedna v Praze, druhá v Bratislavě.

Co dalšího vám profese přinesla?

Baví mě, když se díky roli něco přiučím, například kvůli filmu Štěstí jsem se naučila svářet a řídit traktor. Už jako malá jsem sedávala otci na klíně a točila volantem. Z traktoru jsem byla nadšená a ve štábu mi radili, abych si o něj řekla k Vánocům, zaparkovala bych vždycky u divadla.

Do čeho byste naopak nešla?

Asi bych odmítla přibrat dvacet kilo. Ale ještě se vrátím k Bábě z ledu: nevadila mi ani odvážná erotická scéna, patřila tam. Po premiéře za mnou chodilo mnoho lidí s tím, že se díky tomu filmu osvobodili. Je důležité některá témata odtabuizovávat, třeba fyzickou lásku mezi staršími lidmi, proč by senior neměl mít právo na intimní život? O to víc mě zaskočilo, že tu scénu na Slovensku vystřihli. Recenzentka pak trefně napsala, že se Slovenská televize zachovala jako synové mojí postavy, kteří jí nedopřáli plnohodnotný život.

Dostáváte jednu hereckou nabídku za druhou, přesto jste zmínila, že vás manžel musel dvacet let živit. Jak to?

Byly doby, kdy jsem jen hrála v divadle a učila na Vysoké škole múzických umění, kde byly mizerné platy. Takže s nadsázkou říkám, že mě můj dobrý manžel živil, abych mohla navštěvovat své zájmové kroužky. Poskytl mi tu exkluzivitu, že jsem za ně nemusela platit. Nechci otvírat sociální téma, ale chápu začínající herce, kteří založili rodinu a berou lukrativnější práci v reklamách a seriálech, aby ji uživili.

Působíte velmi vitálně, barevně a odvážně, musíte mít spoustu energie…

Děkuji. Souvisí to s přibývajícím věkem. Jak už jsme se toho dotkli, je třeba nehudrat na osud a na počasí a najít si čas na setkání s lidmi, na kterých nám záleží. Nejen profese, ale i společensko-politická situace na Slovensku mě nutí být pořád aktivní. A protestovat. Nejde pouze o kulturu, kde se chopili vedení resortu zcela nekompetentní lidé, které podezírám, že kulturu spíš nenávidí a místo pomoci jí škodí. Nedávným odvoláváním z funkcí jako by chtěli překrýt, co se děje na Slovensku v soudnictví, že byla zrušena speciální prokuratura a poctiví policisté nemohou vyšetřovat citlivé kauzy lidí z vyšších míst…

To opravdu nezní dobře.

A jsou další resorty, kde by mohly být škody nenapravitelné, zejména životní prostředí. Vede ho nekompetentní člověk - i o něm by se dalo říct, že nenávidí přírodu. Jsem trochu propojená s našimi vědci, environmentalisty a ochranáři a snažím se jako známá tvář zviditelnit důležitá témata. K přírodě mám silný vztah díky otci, který byl rybář, i mému muži, který s přáteli chodil do hor hledat a opravovat roubenky.

Jak řešíte vlastní problémy, umíte být bojovnice?

Když se ubližuje někomu jinému, okamžitě zasahuji a pomáhám. Občas i na úkor své bezpečnosti, ztrácím v takové situaci pud sebezáchovy. Ale když se to týká mě, někdo mě nespravedlivě osočí, stáhnu se do sebe a nebráním se. A věci, které je třeba řešit, dlouho odkládám, přemýšlím o nich. V tom mi pomáhá vaření, utříbím si u toho myšlenky.

Zmiňujete často svého muže Milana Hladkého. Zdá se, že je pro vás velkou oporou?

To je pravda. Poznali jsme se za dramaticko-romantických okolností. Kamarád mě lákal k návštěvě roubenky v horách a líčil mi sympaťáka, který tam taky bude. Reagovala jsem, že jsem kavárenský typ a nikam nejedu. Pak mi ho - s přezdívkou Pavouk - ukázal z dálky, viděla jsem siluetu vysokého mladíka s brýlemi. A já si řekla: aha, tak to bude on, muž mého života. Nejsem vůbec esoterik a na takové věci nevěřím, ale nějaká intuice tu zahrála. A jsme spolu dodnes. Drží nás pohromadě vedle úcty a lásky i humor, umíme se zasmát i sami sobě.

Do kin teď jde film Amerikánka, jakou tam máte roli?

Hraju ředitelku pasťáku, přezdívanou Hitlerka. Jde o malou, ale výraznou postavu. Ten film velmi doporučuju, je mimořádný, po výtvarné stránce neskutečně novátorský. Vznikl z potřeby vyprávět příběh ženy s těžkým osudem, která od dětství žila v dětských domovech a v pasťáku. Překypuje emocemi a Viktor Tauš ho fantasticky natočil. Téma Amerikánky v sobě nosil dvacet let, nejdřív udělal divadelní představení, pak film. Setkala jsem se tam znovu s Pavlou Beretovou i talentovanou Julií Šoucovou, která hrála v Roku vdovy moji vnučku.

Na co se těšíte?

Na každý den a na každou dobrou roli. Neumím si představit, že bych se svými láskami, tedy divadelními prkny a kamerou, skončila.