Ženy, které dělají svět lepším

Nejvíc, co dokážu, bude pozice asistentky politika. To si myslela současná poslankyně Barbora Urbanová z hnutí STAN, když se v roce 2016 poprvé dostala blíže k politice. Tehdy organizovala debatu, při které se potkala s Vítem Rakušanem, což lze z dnešního úhlu pohledu vnímat jako osudové setkání.

Brzy se stala jeho asistentkou, pomáhala mu při kampaních, Rakušan v ni měl důvěru a jí se s lidmi v jeho straně dobře pracovalo.

Píle, cílevědomost a také podpora stranických kolegů a rodiny ji ve 29 letech vynesly na volební kandidátku, ze které ji voliči vykroužkovali do Poslanecké sněmovny. Čímž ji dostali do nelehké pozice.

„Jedna kolegyně o mně na začátku volebního období řekla, že jsem asistentka, která s nimi chodí hlasovat,“ vzpomíná na své začátky. A jsme u toho, o čem mluvila Madeleine Albrightová – žena okopává kotníky druhé ženě.

„Každý má nějakou startovací čáru. Někdo má třeba plus deset bodů za to, že je předseda strany, jiný za to, že má za sebou úspěšnou kariéru, jako třeba Andrej Babiš. Tak to prostě je. Já jsem měla minus deset, protože jsem žena, minus deset, protože jsem mladá, a minus deset, protože jsem byla asistentka,“ vypočítává Urbanová tehdejší politický kredit.

Nízká očekávání pro ni byla hnacím motorem. Do práce se pustila ihned s vervou a nedala si ani rok na rozkoukání, jako to dělají někteří její kolegové. Věnovala se organizaci Pod svícnem, kterou založila s Michaelou Studenou. Hlavní náplní je edukovat veřejnost o domácím násilí a ukazovat, jaké všechny formy může mít.

Stála tak i u redefinice zákona o znásilnění, který prošel Sněmovnou v roce 2024. Ten nově obsahuje pravidlo, podle kterého se sexuální praktiky s dětmi mladšími 12 let vždy považují za znásilnění. Nově je také za znásilnění označován pohlavní styk vykonaný přes nesouhlas druhého. A takových „skalpů“ má za sebou víc.

Za sebou ale nemá jen úspěchy. Barbora Urbanová je jednou z těch, které dlouhodobě bojují za ratifikaci Istanbulské úmluvy. Jako Sisyfos valí balvan, když senátorům vysvětluje, že její schválení rozhodně neznamená, že tu najednou budeme mít 42 pohlaví nebo že skončí „tradiční rodina, jak ji známe“.

Prozatím také prohrála boj o zařazení menstruačních potřeb do snížené sazby DPH. „Měli jsme strašně málo času na změnu, naší snahou a tlakem jsme to zatím nedokázali, což vnímáme jako prohru. Vymýšlíme ale další strategii, jak to napravit. Dlužíme to ženám, které nás vykroužkovaly,“ vysvětluje.

Jen pro srovnání: v sousedním Polsku je daň na menstruační potřeby pětiprocentní, v Německu sedmiprocentní, ve Velké Británii jsou od daně zcela osvobozeny. U nás je to 21 procent! Problém může podle ní být i v tom, že muži této čistě ženské věci nerozumí.

Političky se jim tak snaží vysvětlit, že menstruační potřeby jsou jako náplast, která ve snížené sazbě je. Oni mnohdy kontrují, že menstruační pomůcky vnímají spíše jako mýdlo. Tedy věc zbytnou, protože na to, abyste byli čistí, vám stačí voda. Jenže menstruační potřeby jsou v tomto případě voda.

Zatímco Barbora Urbanová a její kolegyně a kolegové se snaží alespoň o snížení daňové zátěže, jedna konkrétní organizace chce do debaty o menstruační chudobě zapojit celou společnost. Jmenuje se SOLA pomáhá a zaměřuje se třeba na to, že upozorňuje na fakt, že problém se netýká jen žen bez domova nebo žijících ve vyloučených lokalitách či matek samoživitelek.

„Další skupinou, kde se prolíná menstruační chudoba a nedostupnost menstruačních potřeb, jsou dívky na základních a středních školách,“ říká zakladatelka SOLA pomáhá Lucie Gregorová.

Dny menstruace nebývají příjemné pro žádnou z žen, i když má po ruce hygienické potřeby, prášky na bolest a hřejivé polštářky na břicho. Ty, které nemají peníze na vložky či tampony, to pak vyřadí na pár dnů z běžného života. V případě žaček a studentek se to může podepsat i na školní docházce, což dokazují informace z pilotního projektu v Ostravě.

„Ředitelé a ředitelky škol, které volně dostupné menstruační potřeby zavedly, potvrzují, že se zvedla nejen docházka, ale i účast na školních a mimo školních aktivitách, také na hodinách tělocviku a obecně dokládají větší spokojenost dívek,“ uvádí jeden z příkladů nutnosti osvěty Gregorová.

I proto organizace SOLA pomáhá poskytuje materiální pomoc v pěti regionech. Od začátku roku 2024 se jí podařilo rozdat 136 880 kusů menstruačních potřeb. Dlouhodobě pořádá vzdělávací workshopy, zaměřuje se na změnu legislativy i budování široké sítě spolupracujících organizací napříč kraji. Uspořádala také první konferenci na téma menstruační chudoby a vydala odbornou publikaci.

Pokud byste čekali, že tým bude složený ze samých žen, SOLA pomáhá vás rychle vyvede z omylu. Od samého začátku figuruje v týmu také Tomáš. „I mezi našimi dobrovolníky je více mužů. Vnímají to jako možnost být vzdělanější, otevřenější a stát se dobrými parťáky,“ popisuje jejich důležitost v této tematice.

Výhody to pak podle ní má i v osobním životě. Není na škodu, když muž pochopí, co se v ženě během menstruace děje, jak se cítí, a třeba napříště bude vědět, jaký je rozdíl mezi velikostí vložek normal a super. „Obecný cíl je menstruaci normalizovat. Na tom můžeme pracovat všichni bez ohledu na pohlaví. Není to privilegium, které si ženy vybraly,“ říká Gregorová.

Takových „privilegií“ mají ženy v životě více. Třeba strach, který dokáže paralyzovat, když jdete za tmy domů a slyšíte za sebou kroky. V drtivé většině případů jsou to kroky normálního člověka, který má jen stejný směr. Ale co když ne?

Klíče mezi prsty, jak nám odmalička vštěpovali, nepomůžou. Je větší pravděpodobnost, že s nimi spíš ublížíte sobě než druhému. A právě nesmyslné rady byly jedním z důvodů, proč se Jasmína a Pavel Houdkovi rozhodli založit projekt Moderní sebeobrana.

„Bylo to něco mezi naštváním a nadšením. Dodnes je běžné, že instruktoři sebeobrany říkají, že prevence násilí má být, když žena nebude v noci chodit sama ven. To je šílené, vždyť spousta žen nemá na výběr,“ rozohňuje se Jasmína Houdek, která prošla nejrůznějšími semináři a kurzy, v nichž muže učí dát ránu, ale ženy akorát tak kousat a škrábat.

Jasmínin muž Pavel vystudoval trestní právo a kriminologii a viděl, že tradiční sebeobrana zcela ignoruje moderní poznatky z kriminologie či psychologie. A tak se manželé rozhodli vytvořit nový koncept.

„Moderní sebeobrana znamená, že si uvědomujeme, že násilí nezačíná ve chvíli, kdy na vás agresor sahá. Proto klademe důraz na prevenci. Chceme násilí předcházet, odhalit ho dřív, než je nutné něco fyzicky řešit. Moderní znamená, že stavíme na studiích a datech a na reálných potřebách lidí,“ vysvětluje Jasmína Houdek.

Jedním z cílů tak bylo změnit pohled společnosti na sebeobranu a dostat ji z tělocvičen do veřejného prostoru. To se jim během deseti let podařilo, do jisté míry i díky tomu, že projektu oba propůjčili svoji tvář. Což s sebou nese i ty stinné stránky.

„V lepším případě mi lidé píšou, jak jsem hloupá a ošklivá. V horším mi vyhrožují násilím i znásilněním. A to nejen anonymové, ale třeba i trenéři tradiční sebeobrany pod vlastním jménem,“ vrtí hlavou Jasmína Houdek.

Kromě negativních ohlasů chodí Houdkovým naštěstí i ty pozitivní. Třeba od paní, která ve vlaku potkala onanistu a díky knize Moderní sebeobrana věděla, co má dělat. Muže okřikla a ihned to šla nahlásit průvodčí. Ta zavolala policii a muže na další stanici zatkli. Ukázalo se, že agresor na této lince obtěžoval ženy pravidelně.

Jindy se jim zase ozvala známá česká moderátorka, že na schůzce čelila obtěžování ze strany politika. Díky metodám, které znala z knihy a sociálních sítí, dokázala rychle zareagovat: dala před sebe ruce a důrazně ho okřikla, ať ji nechá být. Kdyby tento postup neznala, nejspíš by prý „zamrzla“ a on by si dělal, co chce.

Letos v rámci edukace chystají manželé Houdkovi druhou knihu To byl jen vtip… Průvodce Moderní sebeobranou proti shazování, zesměšňování a manipulaci. I slovní útoky totiž zraňují a vyžadují tak sebeobranu.

„Lidé nám píšou, že jim naše metody pomohly odejít z toxické práce, vymanit se z manipulativních vztahů, nebo dokonce jim zachránily život. To je přesně ten důvod, proč to děláme,“ usmívá se Jasmína, která společně s mužem obdržela za edukativní aktivity Stříbrnou medaili předsedy Senátu.

„Je to, jako když ve svém oboru vyhrajete olympiádu, potvrzení všeho, co jsme budovali. Ale jakmile vám medaile visí na krku, víte, že se musíte připravit na další závod,“ uzavírá Jasmína. Jejich práce nekončí: pořád je co měnit, pořád je koho učit, pořád je koho chránit. A nekončí ani práce těch, kteří bojují za lepší svět. Nejen pro ženy, ale pro všechny.