Ženám ve vědě by pomohla možnost skloubit rodinu s kariérou, říká Lenka Bešše

Je to asi kombinace více faktorů. Jedním z nich je, že se ženy přirozeně v určitém období života rozhodnou pro rodinu. To je samo o sobě spojeno s novou rolí rodiče a se ziskem spousty nových zkušeností. Při tom se dá zvládnout psaní grantů nebo publikací, vedení studentů, ale času, často i kreativity a energie, je přirozeně méně. Moje zkušenost ze Švýcarska, která mi umožnila skloubit práci s rodičovstvím, byla o tom, že jsem mohla díky přístupu mého šéfa pracovat na zkrácený úvazek a nemusela jsem být tak pod tlakem. Nižší úvazek nemusí být spojen s nižší produktivitou, ale naopak s lepším a efektivnějším využitím času v práci.

Myslím, že ano. Ženy v diskusích na toto téma přinášejí trošku jiný pohled. Myslím si, že do určité míry nemají v povaze takovou tu potřebu vůdcovství. Určitě v tom hraje roli i to, že těch rolí denně zvládají více, bývají i maminkami, manažerkami domácnosti, celé rodiny, a jak je těch rolí pak hodně, není jednoduché vést všechny.

Děti se mi narodily ve Švýcarsku v kantonu St. Gallen, kde je nepřeberné množství možností, jak se k péči o děti postavit. Je to poměrně konzervativní země a v těch tradičnějších kantonech fungují hlavně rodiny a babičky. Což ale nevylučuje, že můžete mít i jinou formu hlídání dětí. Jen to prostě něco stojí, ale ty možnosti jsou. Mateřská je tam tři měsíce. Ale kupříkladu nemocnice, kde jsem pracovala, měla výborné jesle, kde se starají o děti od 12 týdnů. Měla jsem tam první rok děti padesát procent času, kdy jsem pracovala. Zkrácené úvazky a možnost částečného hlídaní byly nesmírně důležité. Do péče o děti se zapojoval i manžel, který je také vědec, pracovali jsme ve stejné laboratoři.

Z mého pohledu být vedoucí skupiny přináší velkou míru zodpovědnosti, jako ostatně všechny vedoucí pozice. Vedoucí má nejen určitá privilegia, může realizovat své vize, ale je také zodpovědný za financování skupiny a její směřování, návrh hypotéz a prezentaci výsledků. Pokud má člověk fajn tým, pak to vše může v rámci skupiny diskutovat a dostávat zpětnou vazbu. Občas se stane, že se hypotézy nepotvrdí, granty nevyjdou a je na vedoucím navrhnout nové koncepty, ale hlavně motivovat tým. Věda je spojena s velkou mírou neúspěchu a frustrace a roli vedoucího vnímám i ve zvládání a překonávání neúspěchu a motivování týmu. Co se týče respektu mužských kolegů, osobně dobře vycházím skoro s každým a neměla jsem vlastní negativní zkušenost. Opět to je ale velmi individuální, nezáleží podle mě na tom, jestli jste muž, nebo žena, ale na povaze a toleranci k ostatním.

Už během doktorandského studia jsem se zabývala problematikou mnohočetného myelomu, což je onemocnění plazmatických buněk v kostní dřeni. A v té době u nás na univerzitě přednášel můj budoucí šéf z nemocnice v St. Gallen ve Švýcarsku, který se tímto tématem také ve svém výzkumu zabýval. Dali jsme se do řeči a z rozhovoru vyplynulo, že má určitou vizi a potřebuje posílit laboratoř o lidi, kteří mu ji pomohou naplnit, kteří by byli přirozeně zvídaví a zároveň pracovití, mají zápal a drive pro věc. Časem jsme si vybudovali vzájemnou důvěru, takže nás posléze nechával rozvíjet to téma samostatně.

Naše laboratoř zkoumala mechanismy rezistence myelomu vůči stávající terapii. A náš vedoucí na základě těchto mechanismů navrhl léčivo, které by se dalo úspěšně kombinovat a překonalo by tu rezistenci u pacientů. Testoval klinicky schválené antivirotikum, které vykazovalo poměrně silné protinádorové účinky, a mojí hlavní prací bylo zjistit, proč tomu tak je.

Ono je to trochu spojené s otázkou vývoje léků. My jsme pouze ukázali mechanismus, který funguje. Pak už přichází další krok a tím je produkce léků a jejich uvedení do praxe, což už vůbec není v rukou vědců. Do hry pak vstupuje farmaceutický průmysl s otázkami nejen ohledně účinnosti, ale také ekonomické rentability. Bohužel v tomto konkrétním případě farmaceutické firmy nehodlaly dál financovat vývoj toho léku. V dalším kroku by bylo potřeba provést větší klinickou studii, na což nebyly peníze.

Rozhodně na tom nejsme vůbec zle. Kvalitativně ve Švýcarsku mají studenti na univerzitách určitě lepší přístup k nejmodernějším technologiím, to je pravda. Ale jinak je naše úroveň vědeckého výzkumu dobrá. Myslím si, že to, co trošku chybí v České republice, jsou peníze - ve smyslu financování výzkumu. To obvykle probíhá formou grantu, kdy je předem daný rozpočet, a když je vyčerpán a nejsou nové granty, výzkum nezřídka končí. Pokud nemáte trochu finanční stability na výzkum, těžko se rozvíjí a realizují inovativní myšlenky. V zahraničí je možností financování více. Kromě grantů jsou i nějaké nadační fondy a fungují mecenáši. I to je jeden z důvodů, proč je na univerzitách a v rámci univerzitních nemocnic velké množství výzkumných skupin. Vědci se pak nemusí obávat, že když nebudou mít grant, nebudou mít na výplatu.

Manžel je původně ze Slovenska a oba jsme měli vždycky tendence se vrátit, protože nám chyběla rodina. Když se narodily děti, uvědomovali jsme si čím dá víc, že bychom je nechtěli připravit o čas strávený s babičkami a dědečky a širší rodinou. Když jsme dostali nabídku zúčastnit se konkurzu na sestavení vědecké skupiny v rámci NÚVR (Národní ústav pro výzkum rakoviny, pozn. red.), tak jsme neváhali. Dceři měly být brzy čtyři roky, což je věk, kdy začíná ve Švýcarsku povinná docházka do školky, ze které nemůžete dítě jen tak omlouvat, jak potřebujete. Za absenci vám dokonce hrozí pokuty. A my s manželem jezdíváme na různé konference, a potřebujeme být tedy časově flexibilní. Ta nabídka z NÚVRu vlastně přišla v pravý čas, kdy jsme už o návratu stejně přemýšleli.

Ne, to vůbec ne. Pořád jsme ve velmi úzkém kontaktu s naším bývalým šéfem a pracujeme dosud i na nějakých společných projektech. Dveře jsme si tedy úplně nezavřeli. Jen zkrátka část těch věcí realizujeme tady v Brně na Masarykově univerzitě. Stále se přitom věnujeme tématu nádorové rezistence, ale částečně jsme i dělali nějaké projekty v souvislosti s imunoterapií, takže jdeme teď více i tímto směrem. Díky tomu, že je naše vědecká skupina začleněna do Národního ústavu pro výzkum rakoviny, se nám lépe daří prezentovat se v zahraničí, a tím získávat různé mezinárodní spolupráce, bez kterých by řešení řady projektů nebylo vůbec možné.

Ono slovo rakovina je velmi široký pojem. Je to celá řada různých typů nádorových onemocnění, z nichž u některých postupnou léčbu už máme. Je hezké vidět, jak jsou pacienti po nějaké terapii v dlouhodobé remisi a jsou schopni se vrátit k plnohodnotnému životu. Jsou ale samozřejmě typy rakoviny, u kterých se to zatím příliš nedaří. Myslím ale, že za posledních deset let jsme jako vědecká komunita udělali velký pokrok v rámci pochopení toho, jak nádory fungují. Potvrdilo se, že klíčovou obranou proti nádorům jsou naše imunitní buňky, které musí být fit, aby nádorové bujení udržely v kontrolovaném stavu.