Zdeňka Žádníková: Říkají mi Herodeska. Věci pojmenovávám bez obalu

Máte tři dcery, kterým je jedenadvacet, osmnáct a třináct, a jedenáctiletého syna. Vaše maminka zemřela, když vám bylo sedmnáct. Jak na ni vzpomínáte?

Já byla divoké, emočně nadupané dítě. Náročné robátko. Všechno jsem dělala na tisíc procent. Moc mě mrzí, že mamince nemohu vrátit to dobré, co do mě vložila. Do puberty jsem vlítla ve třinácti a ona zemřela, když mi bylo sedmnáct a půl. Byla nemocná a já ji moc nešetřila, na rozdíl od mé hodnější mladší sestry. Přestože byla velmi nemocná, měla se mnou obrovskou trpělivost. Byla učitelka matematiky a fyziky, což nebyly předměty, v nichž bych vynikala. A ona se vrátila z transfuze a prohlásila, že když má teď novou krev, novou sílu, matiku mi vysvětlí. Když na to vzpomínám, cítím bolest, ale i obdiv k tomu, jak investovala zbytky energie do toho, abych já napsala písemku z matiky. Do sedmnácti jsem byla pěkné éro. A pak přišla proměna.

Dospěla jste?

Ano. Poměrně rychle. Z nevycválaného divokého teenagera jsem se stala téměř vzornou. Prostě střih. Byla ze mě holka, co měla v hlavě věk asi tak pětatřicet. Pařby? Mejdany? Nezájem. Starala jsem se, aby bylo nakoupeno, aby byla večeře a běžela pračka. Ocitla jsem se v novém ultradospělém prostoru a teď zpětně vím, že se mi zároveň uzavřelo srdce, abych tu bolest zvládla. Pokud si přede mnou někdo stěžuje na problematickou komunikaci s maminkami, odpovídám, važte si toho, že je máte. Rozmazlujte je.

Říkáte, že jste byla strašné dítě. Jaká byla puberta vašich dětí?

Moje dvě starší dcery toto chemické období, kdy se bouří hormony, už přešlo. Ta třetí tam teď pomalu vplouvá. Naše rodina působí jako podpůrná skupina. Všechno problematické zanalyzujeme a vysvětlíme si to. Nejde o to, aby puberťáci své reakce potlačovali, vždyť oni za ně nemůžou. V pubertě říkáte věci, o kterých víte, že je říkat nemáte, víte, čeho tím docílíte, a jen zkoušíte, co ten druhý unese. Jediná moje zbraň jako matky je analýza celé situace - a pak se jít vydýchat. A vzpomenout si na sebe v tom věku. Dokážu dobře vnímat, jak se ten druhý cítí. Využívám to i při své práci, když učím prezentační dovednosti a rétoriku.

Zaujmout dnešní děti asi není lehké, nebo ano?

Při specializovaných seminářích, kde mám děti mezi patnácti a devatenácti lety, se mi velmi hodí zkušenost matky čtyř dětí různého věku. Dokážu jim tak zhruba popsat, co se s nimi při vyslovení zpětné vazby děje a proč. Dětem záleží na tom, co si o nich kdo myslí a zejména jak při tom vypadají. Pokud jim říkám něco, co není až tak příjemné, je jasné, že jim tím lezu na nervy. Ale nabízím zároveň i bezpečné prostředí, ve kterém s tím můžeme něco udělat. Vím, že se jim kolikrát chce brečet, nejraději by se zvedli a odešli. Anebo mohou použít nástroje, které jim nabízím, a zapracovat na svém zlepšení. Odcházím z těch lekcí vyřízená, ale oni vykvetou. Obvykle se s nimi nikdo tak otevřeně jako já nebavil. Však mi také doma moje děti říkají Herodeska. Skutečnosti pojmenovávám bez obalu, nebalím je do líbivých slovíček. Někdy si z toho dělám legraci, studentům říkám, jestli chtějí slyšet můj názor s mašličkami, nebo bez nich. Obvykle si vyberou to druhé. A já pro jistotu radši jednu mašli přihodím.

Proč vám doma říkají Herodeska?

Protože jsem nechutně důsledná. K tomu mám v hlavě pár obrazů z dětství. Třeba že cvičím na flétnu a nebaví mě to. Máma sedí u klavíru a říká: Ještě jednou. A ještě. A ještě. Nevzdávej to. Já zuřím, ale udělám to. Díky tomu jsem se naučila dělat i věci, které mě dočasně netěší. A díky cvičení na flétnu si teď mohu zahrát s orchestrem. A jsem šťastná. Kdyby tenkrát moje máma řekla: No jasně, broučku, tak to nedělej, když tě to nebaví, tak toho nech, běž si hrát, asi bych s orchestrem hrát nemohla. Dítě nezná řád nebo pravidla, ono se je učí. A je to kolikrát protivné a nudné. A moji mamku to určitě taky nebavilo, trávit čas s nakrklou dcerunkou. Investovala do mě čas a energii, nejdražší komoditu pod sluncem. Mohla se na to vykašlat, hodit nohy nahoru, za celý den měla dětí ze školy určitě dost. Na to si vždycky vzpomenu, když už se mi nechce dávat dětem mantinely nebo je pořád kontrolovat.

Co vám otevřelo srdce, když jste ho měla zavřené?

Děti. Já nenáviděla Vánoce, protože to jsme se dozvěděli, že je máma nemocná. Teď už umím dělat krásné Vánoce. I narozeninové oslavy. Ale nebylo to tak vždycky. Byl to proces a nastartovaly ho děti.

Říkáte, že dětem dáváte mantinely. V čem?

Jiříkovi jsme museli sebrat smartphone, dostal zpátky tlačítkový. Ulítnul si na něm, jasně, je to do detailu promyšlené schéma, jak chytnout naši neuronovou síť do sladké pasti dopaminu, na to téma je mnoho článků. Nezvládl to. A tak jsme mu ten smartphone, s patřičným vysvětlením, zase pěkně vzali. Ani moc nebrblal a do hodiny si mladší děti spolu začaly hrát. A víte na co?

Ne, to nevím. Na co?

Na školu. Dcera byla učitelka, Jiřík žák. A vysvětlovala mu učivo z primy. A Jirku, oddaného fotbalistu, to bavilo. Nepochopitelné, bylo osmého července! Ale pro tenhle příběh s happy endem jsme dětem museli vzít mobily. Někdy si myslím, že moje největší úloha jako rodiče je uchránit děti přemíry telefonu a sociálních sítí. I když myslím, že nebudou stále tak populární. To je jako s tetováním. Bylo módní, a už není. Moderovala jsem párkrát pro plastické kliniky a ty mají největší příjmy z odstraňování tetování lidem po čtyřicítce. Když moje holky chtěly tetování, poslala jsem jim pár článků, co barvivo obsahuje. Stačilo to. Vidím, že při výchově starších dcer se důslednost vyplatila. Když přijdou domů, odloží telefony. Ctí pravidlo, že když si povídáme, není u toho žádný mobil.

Jste herečka, ale věnujete se i mnoha jiným věcem. Poslední čtyři roky hudebnímu festivalu v Dobříši s Jaroslavem Svěceným. Jak vaše spolupráce vznikla?

Za covidu. Já byla doma a starala se o děti. Byli jsme spolu rádi, zvládli jsme to dobře. Bydlíme za Prahou, za domem máme les, chodili jsme každý den ven, povídali si. Museli jsme se na sebe naladit, vždyť jsme spolu byli všichni a stále. Hodně jsme společně hráli na hudební nástroje. Ale já ještě potřebovala nějakou kreativitu, abych se nezbláznila. Často k nám jezdil na návštěvu náš rodinný přítel Jaroslav Svěcený. Pojď udělat něco tady u nás, na Dobříši, je tu krásný zámek, řekla jsem mu. Zkusili jsme oslovit rodinu Colloredo-Mansfeld a město Dobříš a oni souhlasili.

Hrajete na příčnou flétnu, jak jste se k hudbě dostala?

Táta kdysi slyšel v televizi záznam flétnového koncertu z kostela kdesi v Itálii a uhranulo ho to. Tak mě přihlásili na příčnou flétnu. To nebyl můj sen, ale jeho. Na průběhu a výsledku to však nic nemění. Často nám do života přicházejí velké věci, události či lidé formou náhody. Každopádně jsem měla štěstí na učitelku Hanu Mackovou a poté v Praze Magdalenu Bílkovou Tůmovou, laureátku Pražského jara. Moje sestra byla famózní klavíristka, ale její paní učitelka ji mlátila přes prsty… Nejsem megatalent, ale milovala jsem svoje paní učitelky a chtěla jim dělat radost. Náš Jirka hraje na housle, zahraje skladbu jednou, vrže to, dvakrát, potřetí se vzteká, ale hraje dál, protože má rád svoji paní učitelku a mě, počtvrté je to lepší a popáté se to dá poslouchat. A on je pak taky rád. A já u něj sedím, jako u mě seděla kdysi moje maminka.

Ale moc populární to není.

Ne, to není. Ale taky vidím, jak se ta otravná důslednost vyplácí. Ve škole i v zaměstnání to starší holky mají jako výhodu. Schopnost dotahovat věci do konce a nehroutit se při prvním neúspěchu se jim hodí.

V Dejvickém divadle hrajete osmadvacet let. Co pro vás znamená?

Zázemí, stabilní kotvu kvalitní dramaturgie, která nedělá kompromisy. Inspirativní kolegové, vysoká profesionalita. Prostředí, které má vysoké umělecké nároky, ale i výsledky. Jsem ráda, že hraju role v představeních, která mají přesah. Třeba paní Holá v inscenaci Elegance molekuly. Petrovi Zelenkovi se povedlo napsat skvělou hru o chemikovi, profesoru Antonínu Holém, který nedělal nic jiného, než že byl v laboratoři. Vynalezl lék na HIV. Řeklo by se téma, co se nedá pojmout atraktivně, ale s pomocí slov to lze.

Jak se to představení líbilo vašemu tatínkovi, který je vědec?

Byl nadšený. Že jsem místo na studium jazyků zamířila na DAMU, přijal až po deseti letech, když mě viděl v Revizorovi. Tehdy prohlásil, že to, co dělám, má smysl. Vloni jsem mu moderovala velkou vědeckou konferenci a tam snad definitivně pochopil, že jsem na dobré cestě. Ačkoli jsem si to nemyslela, moje světy se se světem mého tatínka poslední dobou velmi propojují. On chodí na všechny akce našeho nadačního fondu zaměřeného na výtvarné proměny ve zdravotnických zařízeních a nemocnicích. A nemocnice, to je jeho prostředí, kde pracuje.

Pamatuji si, že když jsem mu oznámila, že jdu na DAMU, nesouhlasil. Ale řekl, že mě bude podporovat. A teď nedávno za mnou přišla jedna z mých dcer, že chce střední školu dostudovat dálkově, protože si chce jít za svým snem už teď, v osmnácti, a otevřít si květinový ateliér. Je fakt, že je v tom oboru od svých deseti let a je výborná. Chce si jít svou vlastní cestou už před maturitou a slíbila nám, lehce vyděšeným rodičům, že si ji ale udělá. Je to odvážný krok.

Nejdřív jsem se nadechla, že budu oponovat, ale pak jsem si vzpomněla na svého tátu. Věděla jsem, že se máme zachovat stejně.

Díky svému nadačnímu fondu, který zkrášluje nemocniční prostředí, trávíte hodně času v nemocnicích. Kde nejvíc?

Teď momentálně na dětské kardiologii v Motole. Od recepce po kartotéku a urgentní příjem i třicetimetrovou zeď ozdobenou malbou Malého prince u vjezdu sanitek, to všechno je naše práce. Děláme i orientační systémy, vlastně vše pro oddělení na klíč. Nepůsobíme jen na dětských odděleních. Dotváříme i oddělení paliativní péče, aby se i tam pacienti cítili lépe. Působíme ve všech regionech, od Opavy přes Most až po Hradec Králové. Mám silnou skupinu sponzorů, kteří s námi zůstávají. A pořadník máme plný na tři roky dopředu.

Jak si k sobě vybíráte spolupracovníky?

Od lidí, co se mnou nejsou kompatibilní, tiše ustupuji. Chci investovat svou energii jen tam, kde to pro mě má smysl. Nemusí jít všechno hned hladce. Ale musím vidět, že směřujeme k cíli a jedná se čestně. Pokud se cíl vzdaluje a komunikace je takzvaně ušpiněná, vím, že to není můj příběh. Přestala jsem hodnotit, zda je někdo zlý, nebo hodný, schopný, nebo neschopný. Na co, proč? Ten někdo jen nemá být součástí mého života, ale života někoho jiného.