Zatloukání nevěry už je přežitek, říká psycholožka Barbora Downes

Určitě takové páry existují. Být s jediným partnerem celý život sice není pro každého, ale i výzkumy ukazují, že partnerům, kteří se považují za šťastné, se v mozku rozsvěcují pořád ty samé receptory zamilovanosti, když vidí toho druhého i po letech.

Když řekneme o vztahu, že je harmonický, většinou tím myslíme, že je v něm klid a partneři se nehádají. Pod povrchem ale může být jiná potíž. Někdy se také stává, že vztahy, které jsou zcela harmonické a klidné, třeba tolik neprospívají v oblasti fyzické intimity. Ze studií vyplývá, že pro intimitu bývá lepší, když je ve vztahu určité napětí a dynamika, kde se vášně střídají.

Ne všechny mýty platí, ale zároveň všechno je možné. Jsou páry, kde se protiklady přitahují, nebo najdete lidi, kteří jsou si hodně podobní, takže vlastně vrána k vráně sedá. Stejně tak existují italské dvojice, čímž mám na mysli metaforu pro vztah, kde jsou velké vášně a létají talíře.

Obecně se předpokládá, že vztah má fázi zamilovanosti, fyzické blízkosti, která je zábavná, ale že vášeň postupně vyprchá. Ono to ale tak není. Jsou páry, kterým vydrží opravdu po celý život.

Když někdo řekne, že musí na vztahu pracovat, zní to jako dřina s lopatou, ale pečovat je to správné slovo. Bez náležité péče odumře úplně všechno, pokud do toho nedáme energii a čas.

Není to vůbec od věci, i tohle je dokázané. Některé páry vedle sebe žijí po letech jako dva údržbáři, kteří si předávají šichty. Aby zaběhnutý stereotyp rozbili, je potřeba si udělat čas na sebe, což souvisí i se zmiňovanou fyzickou intimitou. Musíte si vytvořit příjemné a hravé prostředí, abyste se uvolnili a mohlo případně dojít i na sex.

Někdy vytvořit prostor, abyste nahodili libido, dá trochu práce. Ale opět se ve výzkumech ukazuje, že páry, které jsou šťastné, mají fyzického kontaktu víc. Existuje přímá úměra. Čím víc láskyplného fyzického kontaktu, tím víc i toho erotického. Navíc páry, které spolu usínají a probouzejí se, mají také víc sexu. Z toho vyplývá, že určit si společný čas sami na sebe je opravdu přínosné a měla by to být priorita každého páru.

Třeba to, že aby se vám zvedla v těle hladina oxytocinu, který je označován jako hormon štěstí, napojení a navozuje příjemné pocity, je potřeba buď šestivteřinový polibek, nebo dvacetivteřinové objetí. Takže doporučuji zařadit takový polibek i objetí třeba do rituálů vítání a loučení s partnerem. To má velký smysl.

Existují ukazatele spokojených vztahů, které většinou najdete u šťastných párů, jako například vyjadřování náklonnosti a vděčnosti. Ale neznamená to, že když je někdo mlčenlivý a zádumčivý, že nemá šanci. Mnohdy stačí nenápadné signály, které nemusí být slovní.

Třeba jen druhému pohladit záda nebo mu věnovat milý pohled, když vejde do místnosti. Studie ukazují, že vysílání těchto drobných signálů je daleko podstatnější než to, jak často spolu jezdí partneři na dovolenou nebo jak dlouho si během dne povídají. Takové malé momenty sounáležitosti odrážejí schopnost partnerského vyladění a nastavení. Ukazuje se, že spokojené páry si také umí sdělovat, za co jsou druhému vděční, a stále si uvědomují, proč s tím druhým šli do vztahu a co se jim na něm na začátku líbilo.

Na to jsou také statistiky. Po narození dítěte zažívá 70 procent párů dramatický pokles spokojenosti. A tím nemyslím, že by se rozešli, ale cítí velkou změnu a otřes. Jen 30 procent vztahů ustojí vše v pohodě.

Je to těžké, protože s narozením dětí dochází k velkým změnám nejen vnějším, ale i vnitřním. Oba partneři často změní pohled a postoje ke spoustě věcí a roli začnou hrát očekávání, o kterých jsme ani nevěděli. Největší paseku spustí ale naše obranné mechanismy, kterých si mnohdy také nejsme vědomi. Některé z nich bohužel nemáme pod kontrolou a patří k nim i neverbální gesta.

Důležité je pokusit se naslouchat druhému a zkusit vidět situaci jeho očima, i když nám jeho postoje připadají nepochopitelné. Někdy mohou pomoci i návody týkající se komunikace. Ty učí, jak na to, když chcete dát druhému najevo, že se vám něco nelíbí, nebo mu sdělit, že vás něco ranilo. Příručky vás navedou, jaká volit slova, aby situace neeskalovala, kudy se vydat, abyste druhému neublížili.

Sedm principů spokojeného manželství od Johna Gottmana, která vychází z mnoha výzkumů. Najdete tam například různá cvičení pro posílení vztahů a komunikace.

Pochopitelně je důležitá. Ale vezměte si situaci, kdy váš partner něco udělá, vám se to nelíbí a vy jen zvednete oči v sloup. To je gesto pohrdání, které dokáže rozjet spirálu pocitů, které se najednou v partnerovi budou odehrávat. Vnímá, že jste ho degradovala a ponížila nebo že si o něm myslíte, že je blbec. A to zatím nikdo nic neřekl. Takže říct, že vše stojí a padá s komunikací, by bylo velké zjednodušení. Ale určitě pak pomůže, když v takové situaci přijde snaha otevřít se druhému a popsat mu, co uvnitř prožíváte.

Nakonec nemám pocit, že jazyk hraje hlavní roli. Spíše jsou to kulturní rozdíly, které se odrážejí nejen v tom, jak se slaví Vánoce, ale i v přístupu k času, ke zdraví nebo k rodině. Spoustu očekávání, která máme, si uvědomíme až u vzájemných srážek a konfliktů a u mezinárodních párů je odlišných očekávání o řádku víc.

Vlastně jste to řekla sama. Podstatné je, aby byly páry sehrané. Pokud spolu žijí dva lidé, které sex příliš nezajímá, pak je to v pořádku a problém nemají. Ideální je, když jsou po této stránce podobní a mají podobné potřeby. Je ale možné, že se vše může změnit v průběhu vztahu, kdy to přitom na začátku může vypadat, že jejich potřeby jsou stejné. Co fungovalo dříve skvěle, po letech fungovat nemusí zejména proto, že míra emoční blízkosti nebo oddálení se odráží i v intimitě.

Vidím velký posun. Starší lidé čekají s párovou terapií zbytečně dlouho a často přicházejí do ordinací až těsně před krachem vztahu nebo před rozvodem. Tedy ve chvíli, kdy už převládají negativní pocity. U mladých pozoruji, že si v současné době přicházejí říci o pomoc dřív. Klidně už ve fázi, kdy prožívají ještě hodně hezkého, takže šance na záchranu vztahu je mnohem větší a nedojde třeba až do bodu hlubšího odcizení jako u párů, kterým je přes padesát. Ti nechávají rozklad vztahu většinou zajít moc daleko.

Další rozdíl vidím v tom, že dnes mi jsou mladí muži schopni otevřeně říct, co cítí, a řekla bych, že i více naslouchají, zatímco starší muži s tím mívají větší potíž, neumějí své emoce mnohdy popsat.

Jedno je jisté, nikdy není příliš brzy vyhledat odborníka. Může být pozdě, ale brzo vlastně být nemůže. Většinu párů přivedou do poradny vyhrocené konflikty nebo odcizení. Tím ale nechci říct, že by se měl člověk konfliktů bát. Vyhýbat se jim není ideální strategie. Pokud se budete snažit nespokojenost potlačit, bude se ve vás střádat a pak se jednoho dne všechna objeví. A pokud máte v sobě nahromaděný vztek, projeví se to třeba i ve fyzické intimitě. Nemůžete spát se svým nepřítelem nebo s někým, kdo vás ohrožuje, nebo dokonce s někým, koho se bojíte.

Jakmile jeden cítí problém, je to problém celého páru. Tady neexistuje nic takového, že jeden problém má a druhý ne. Ale chcete-li, aby s vámi vaše drahá polovička zašla k odborníkovi, dejte jí co největší pravomoc o tom rozhodovat. Tím ji vtáhnete do celého procesu. Nechte ji vybrat terapeuta, dejte jí co největší pravomoci, aby měla pocit, že nad procesem má kontrolu. Většinou je odpor způsoben strachem, že terapeut řekne, že děláme něco špatně, a odsoudí nás.

Nečekejte, že jeho úkolem bude, aby vám radil. To je častá mýlka. Psychoterapeut neudílí nevyžádané rady, ale snaží se společně s párem zjistit, co se děje. Proto je to takový konzultant procesu. Možná i to je důvod, proč se starší páry bojí chodit na terapie, protože si myslí, že jim někdo řekne, že ten druhý má pravdu, a bude jim říkat, co mají dělat.

Mladí jsou více otevření a upřímní. Domnívám se, že jim více záleží na tom, aby žili v pravdě, takže nevěru spíše přiznají, než aby ji tajili. A když vědí, že monogamie jim příliš nevyhovuje, tak jdou do vztahu s tím, že o tom otevřeně hovoří předem a nechtějí žít ve lži a přetvářce.

Ano, to už nefrčí.