Zasvětila život primátům a ukázala lidem, kolik toho s nimi mají společného

„Mým světem byla zahrada. A milovala jsem knihy. Obzvláště mne oslovil Tarzan, pán džungle. A co udělal Tarzan? Oženil se s Jane,“ rozesmála posluchače své přednášky v Praze letos v květnu Jane Goodallová. Svěřila se, že dobrodružný román v ní probudil lásku k Africe.

Osud odbornice na šimpanzí chování možná předurčil dárek od tatínka. Když jí byl rok a půl, narodilo se v Londýně první šimpanzí mládě matce chované v zoologické zahradě a Jane jako upomínku na tuto událost dostala velkého plyšového šimpanze. Jmenoval se Jubilee a Jane ho má dodnes.

V roce 1957 spolužačka třiadvacetileté Jane navrhla, že spolu odcestují do Afriky. Zde došlo k osudovému setkání s renomovaným paleoantropologem Louisem Leakeym, jenž prováděl v Tanzanii a na řadě dalších míst výzkumy našich předků. Vědec mladé obdivovatelce Afriky nabídl práci sekretářky. Jane ji přijala, a když později Leakey hledal někoho na terénní výzkum velkých lidoopů, padla volba na ni.

Předpokládal, že existují podobnosti mezi chováním šimpanzů a našich evolučních předků. Jane se mu zdála pro tuto práci vhodná, ale ostatním přišla pro život v divočině moc křehká, navíc se ozývaly hlasy, že žádného lidoopa není možné pozorovat zblízka. Jane také neměla potřebné vzdělání a zkušenosti, jenže právě nezatíženost formálním vysokoškolským vzděláním považoval Leakey za výhodu. Vsadil na její pozitivní vztah ke zvířatům, cílevědomost a trpělivost.

Expedice, kterou Jane započala 16. července 1960, měla původně trvat šest měsíců. Ale věci nešly tak rychle. Když dorazila do deštného pralesa u jezera Tanganika, musela postupně překonat malárii, vlhkost vzduchu a také frustraci. Zápisník v jedné ruce a dalekohled v druhé, takto pozorovala šimpanze dlouhé a osamělé týdny a měsíce.

Zvířata byla ostražitá, důvěru prvního jedince se jí podařilo získat až po dlouhých osmnácti měsících. Místo aby mu přiřadila číslo, jak se to dělávalo, pojmenovala ho David Šedovous. David se do tábora vracel a postupně přiváděl další šimpanze. Průlomový objev Jane učinila právě při jeho pozorování. Ulomil malou větvičku, strčil ji do termitiště, termiti se do ní zakousli a šimpanz pak větvičku vložil do úst jako vidličku.

Jane také zjistila, že šimpanzi nástroj pečlivě vybírají podle tloušťky a délky, předem ho odlistí a zkrátí, případně sloupnou kůru. V reakci na tento objev Louis Leaky poznamenal: „Musíme znovu definovat nástroj, znovu definovat člověka, anebo šimpanze uznat za lidi!“ Výroba a používání nástrojů byly totiž do té doby považovány za schopnosti, které náleží jen člověku.

Jane postupně učinila množství dalších objevů, z nichž bylo čím dál více zřejmé, že šimpanzi mají s lidmi mnoho společného. Včetně empatie, což je základ altruistického chování.

S krátkými přestávkami zůstala Jane v národním parku Gombe patnáct let. Výzkum šimpanzů jí přivedl do cesty i prvního manžela, nizozemského fotografa a filmaře Hugo van Lawicka, který tady natáčel a fotografoval. Z jejich manželství se v roce 1967 narodil syn Hugo, přezdívaný Grub. Jane, inspirována chováním šimpanzích matek a jejich láskyplným vztahem k potomkům, jenž příznivě ovlivňoval jejich život v dospělosti, utlumila po narození Huga pracovní aktivity. Dopoledne psala a odpoledne věnovala čas synovi. Hugo žije v Tanzanii dodnes a hrdě kráčí ve šlépějích své matky při prosazování a hájení práv zvířat.

Ne vždy ale panovala v Gombe idyla. Terénní stanici pro studium chování zvířat, k níž se připojovali výzkumní asistenti z řad studentů různých oborů, v roce 1975 přepadli ozbrojení muži a unesli čtyři studenty. Pomoc s řešením situace Jane poskytl její druhý manžel Derek Bryceson, válečný pilot Královského letectva a později tanzanský politik a ředitel národních parků.

Jane počáteční období výzkumu šimpanzů shrnula v roce 1971 v knize Ve stínu člověka, ale odborná veřejnost její zjištění považovala za neobjektivní a pozorování šimpanzů zpochybňovala. Nezbylo než si doplnit vzdělání a navždy tak utnout jakékoli pochybnosti. Knihou Šimpanzi Gombe, vydanou v roce 1986, konečně přesvědčila vědeckou obec, že je nejen milovnicí zvířat a popularizátorkou vědy, ale i skutečnou odbornicí.

V bezprostřední blízkosti šimpanzů strávila třicet let. Útoku ze strany zvířat byla vystavena pouze jednou, když na ni a na šimpanzí samici vrhal kameny samec ve snaze si je podrobit. Její netradiční metody výzkumu a interakce s primáty způsobily revoluci ve vědeckých kruzích – zkoumání osobnostních rysů zvířat a antropomorfismus při popisu jejich chování dnes představují seriózní a objektivní směr odborného bádání.

Sama Jane přiznala: „Moje výpravy za šimpanzi přinesly závratnější a velkolepější poznatky, než jsme si na začátku toho všeho vůbec uměli představit.“

Poznání způsobu života současných velkých lidoopů mohlo přispět k pochopení vývoje a chování našich předků, některých aspektů lidského chování a místa člověka v přírodě. Celoživotně si udržela ojedinělý status výzkumného vědce bez veřejného financování a napojení na univerzitu nebo vládní agenturu.

V současnosti devadesátiletá Jane Goodallová cestuje po světě, přednáší a získává sponzory pro programy na ochranu přírody a environmentální výchovu dětí.