Zamilovali se do tramvají a z koníčka si udělali profesi

Už čtyřiadvacet let se obdivovatelé tramvají sdružují na internetu kolem webu prazsketramvaje.cz. Najdou tam prakticky všechno, co se týká městského kolejového provozu, od lanovky na Petřín přes videokanál až po diskusní fórum. Bezmála osm milionů návštěv se mi na amatérský web zdá jako obdivuhodný úspěch.

„Sám bych to určitě nezvládl, pomáhá mi asi deset lidí. V minulosti nás bylo dokonce i víc,“ prozradí tvůrce fanouškovských stránek Petr Špitálský. Sympatický padesátník přišel na schůzku v uniformě. Tramvaje sice už tři roky nastálo neřídí, ale pořád pracuje pro pražský dopravní podnik a po našem setkání ho čeká služba ve Vozovně Střešovice, kde vypravuje na trať historické jízdy.

„Jsem vyučený kuchař, jenže mě vaření moc nezajímalo. Z kuchyně jsem proto docela brzy utekl. Rodině ale uvařím rád,“ vyvrací moji domněnku, že jeho cesta k profesi byla asi brzy jasná. „Nějakou dobu jsem pak ještě pracoval v knihkupectví u pana Vratislava Ebra a potom jsem dostal nabídku z jednoho grafického studia, kde mě to ohromně bavilo,“ líčí.

Studiu se však přestalo dařit a zrovna v té době měly začít jezdit Prahou nové tramvaje typu T6. Přihlásil se do dvouměsíčního kurzu a stal se profesionálním řidičem ve Vozovně Motol.

Za jeho celoživotní zaujetí může podle něj určitě dětství prožité na Malostranském náměstí, kde měl odmalička z oken výhled na tramvajovou zastávku. „Kromě toho tam byla odpojená třetí kolej, kolem které mě denně vodili do školky, a ta mi tehdy nedala spát,“ zasměje se.

Na rozdíl od něj se třicetiletá Šárka Škorpíková zakoukala do tramvají teprve nedávno, uprostřed pandemie covidu. Její akvarelové obrázky s tramvajemi si rychle získaly publikum na sociálních sítích. Nový koníček jí i změnil život. Díky němu potkala partnera a nedávno si i našla novou práci. Ve Vozovně Střešovice jezdí jako průvodčí na historických linkách, takže Petr Špitálský je jejím kolegou.

„Na začátku toho všeho byl jeden jediný den, kdy jsem byla doma v karanténě s falešným podezřením na covid. Prohlížela jsem si videa na youtube a objevila jsem řidiče tramvaje Josefa Chodounského z Kobylis, který provozuje kanál Resistor. A po prvním kratičkém videu jsem pak už zaujatě sledovala jeho několikahodinovou jízdu tramvají Prahou, kterou samozřejmě patřičně komentoval,“ vypráví usměvavá zrzka, když se mi pokouší přiblížit, jaký impulz ji tehdy přiměl vyrazit do ulic se skicákem.

Vystudovanou zooložku do té doby při malování logicky mnohem víc lákaly přírodní motivy. Technice nebo architektuře se dokonce spíš vyhýbala. „Měla jsem pocit, že se mi nedaří zachytit je tak dobře, jak bych chtěla. Jenže tramvaje mě upoutaly. Uvědomila jsem si, jaké jsou to krásné stroje,“ vzpomíná.

Poprvé se vydala kreslit k jedné klidnější smyčce, na níž i stála trvale odstavená tramvaj, potom ale už pravidelně vysedávala na Královce, kam to tehdy měla z domova jen pár minut pěšky a kde je mnohem větší provoz. „Hlavně tam ale jezdí linka 23, což jsou krásné historické vozy Tatra T3 a T2,“ zdůrazňuje.

Už jako studentka přírodovědecké fakulty opustila představu, že se bude jednou věnovat vědecké kariéře. „U starších kolegů jsem viděla, že vědě se musíte obětovat, aby to mělo nějaký smysl. A nakonec máte ještě potíže uživit rodinu,“ podotkne. Jiné uplatnění jako zooložka zatím nehledala.

„Oba rodiče jsou také přírodovědci, celý život se zabývají ochranou přírody. Obdivuji je za to a je pravda, že bych mohla jít i stejnou cestou jako oni. Jenže události mě přivedly jinam – a jsem spokojená,“ rozpovídá se.

Už při studiu si vydělávala v obchodě s výtvarnými potřebami a odešla z něj až nedávno, když ji zlákala vidina práce průvodčí na historických tramvajových linkách.

Krátce si také pohrávala s představou, že by tramvaj mohla řídit, ale už od ní upustila. „Myslím, že jeden tramvaják doma stačí,“ zasměje se. S přítelem se poznali na instagramu, kde si zřídila účet s názvem tramvajajaj. Zaujaly ho její obrázky. „Vlastně nás dal dohromady náš oblíbený typ tramvaje, což je takzvaná wana, tedy znízkopodlažněná T3, která jezdí často na lince 22,“ prozradí ještě.

Když si v roce 1997 poprvé oblékal tramvajáckou uniformu, byl Petr Špitálský mladší než Šárka, přesto se mezi svými novými kolegy okamžitě zařadil k největším fandům, kteří se kromě řízení zajímali také o historii pražské tramvajové dopravy. Brzy se proto spřátelil i s historikem Pavlem Fojtíkem, který v dopravním podniku léta spravoval archiv.

„Zajímalo mě to už od mládí. Kupoval jsem si knihy o dopravě, později jsem začal i chodit do archivů, strašně rád jsem si procházel třeba sto let staré noviny a časopisy v místodržitelském letohrádku ve Stromovce, kde je Knihovna Národního muzea. Vlastně až v dospělosti jsem díky tomu zjistil, že můj pradědeček v roce 1908 nastoupil k Elektrickým podnikům, které vyráběly proud a provozovaly pražské tramvaje,“ vypráví.

„Při svém pátrání po osudu pradědečka jsem v archivu pražského dopravního podniku objevil i jeho zaměstnaneckou kartu,“ dodává. Badatelské práci věnuje spoustu času i dnes. Snaží se dokončit svoje dávné předsevzetí – zmapovat do detailů historii všech pražských tramvajových tratí.

Vedle toho však už od dětství také sbíral modely, zastávkové jízdní řády, dokud jejich tištěnou podobu definitivně nevystřídala elektronická, jízdenky, ale i další drobnosti, jako jsou třeba kravatové spony. Ve svých sbírkách však vlastní i rarity jako funkční historický odbavovací systém s hlášením zastávek nebo výhybková tramvajová návěstidla.

Devítiletý syn sice zrovna trochu ztrácí o dopravu zájem, ale mladší, šestiletý zůstává zapáleným fanouškem. Bere je proto s sebou na výlety se svými podobně nadšenými kamarády.

„Zrovna před dvěma týdny jsme si pronajali historický trolejbus v Ústí nad Labem a projeli jsme si celou síť. Naštěstí firmy půjčují s vozy řidiče, kteří mají pro takové výpravy pochopení. Je to skvělé odreagování, úplně něco jiného než práce,“ usměje se.

Za jedním z mála českých modelářů, kteří se místo populárních vlaků raději věnují tramvajím, vyrážím do Rakovníka. Přestěhováním z nevelkého pražského bytu do velkorysého rodinného domu získal sedmatřicetiletý Josef Hubka pro své miniaturní soupravy konečně dostatek místa. U schodů mě vítá rohožka s dopravní tematikou a na další „trofeje“, které zdobí stěny na chodbě, mě upozorní jeho manželka Karolína, která je na sociálních sítích populární díky svému blogu Deník pražské tramvajačky.

Část modelů už Josef Hubka vystavil ve svém pokoji, v zásuvkách pod vitrínami se ale skrývají další, většinou teprve rozpracované. Protože je v okruhu pražských fanoušků známým modelářem, občas se na něj obrátí někdo s prosbou, jestli by nepostavil model na zakázku. „Jenže to nejde. Nemohl bych slíbit termín. Na modelech pracuju podle času a nálady a navíc nikdy nestavím jen jeden od začátku do konce,“ vysvětluje.

Modelářství ho chytlo už v pubertě a nepustilo ho, ani když se vyučil pro pražský dopravní podnik opravářem tramvají: „Pravda je, že to tehdy bylo asi trochu úsměvné. V práci jsem se vrtal v opravdových velkých tramvajích a doma si potom ještě večer stavěl modýlky.“ Časem si udělal i oprávnění na řízení tramvaje, ale teď pracuje především na dispečinku.

„Řízení mám vlastně už jen jako vedlejšák. Pro radost. S kolegou dokonce jezdíme sloužit i do Liberce. Před pár lety nás tam přilákala meziměstská úzkorozchodná trať mezi Libercem a Jabloncem, strašně jsme se po ní chtěli svézt,“ rozpovídá se. Dnes však zvažuje, že liberecké jízdy na nějakou dobu odsune stranou kvůli maličkému synovi. „Priority už mám jinde. Ale pokud bude příležitost, za pár let bych se k tomu třeba mohl vrátit,“ podotkne.

Nejvíc ho zajímají tramvaje z české produkce, které vyráběla ČKD, dokud nezkrachovala. Má je nejen ve své sbírce modelů, ale projel kvůli nim už řadu zemí, kde jsou naše starší tramvaje stále ještě v provozu: bývalé východní Německo, Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko i další balkánské země.

Doma v Česku ho spolehlivě vytáhnou z domova dny otevřených dveří v dopravních podnicích nebo akce jako loučení, kdy se tramvaje definitivně stahují z provozu. „Většinou jsou to pro nás rodinné výlety, jezdíme na ně i s Josífkem ve třech. V minulosti jsem taky často vyrážel do jiných měst, ale fotil jsem raději v běžném provozu, abych se vyhnul velkým davům fanoušků,“ vysvětlí.

S manželkou se dali dohromady na podobné události v Košicích, kam se přijeli s kamarády podívat na jednu ze svých oblíbených tramvají KT8D5, které se přezdívá Kačenka a v Praze jezdila hlavně v době jejich dětství. Svatbu měli v depu a na hostinu jeli, jak jinak, tramvají.

Cestovatelskou zálibu sdílí s Hubkovými i mladý sběratel Filip Pískač, který se každoročně snaží podniknout aspoň dva tři podobné zahraniční výlety. I on se ve veřejné dopravě nejvíc zajímá o „českou stopu“, ať už jsou to tramvaje z produkce ČKD, nebo i starší trolejbusy ze Škodovky.

„Samozřejmě těchto starých vozů všude ubývá, takže míst, kam by za nimi člověk mohl vyrazit, je taky čím dál méně, ale pořád ještě je naštěstí kam jezdit,“ podotkne, když se sejdeme v centru Prahy.

Zaujala mě fotka z jeho bytu, která během pandemie kolovala na sociálních sítích s vtipnou poznámkou, že tramvajáci už mají také home office.

Tramvajákem Filip sice není, a ani nechce být, protože se obává, že by mu pak jeho koníček zevšedněl, a raději pracuje u Správy železnic jako technolog informačních systémů na pražském hlavním nádraží, k tomu občas vypomáhá jako výpravčí nebo operátor. Nicméně stěnu jeho obývacího pokoje zdobí čelo tramvaje T3 a také část jeho rozsáhlé sbírky tramvajových cedulí.

„Když jsem zjistil, že pražský dopravní podnik se bude zbavovat nějakých starých vozů, rozebere je na náhradní díly a zbytek nařeže do šrotu, domluvil jsem si s nimi čelo bez dalších komponentů. Byl zrovna lockdown, bez povolení se nesmělo ven z Prahy a měli jsme s kamarády po výletech. A tak mi potom pomohli čelo v bytě znovu sestavit a připevnit, já to všechno spíš jen organizoval,“ vypráví.

Mezi fanoušky mimořádně populární T3 byla prý jasná volba. „To je moje nejoblíbenější tramvaj. V provozu je už šedesát let a celou dobu se vyrábí ve stále stejném designu, i když s drobnými obměnami, což svědčí o tom, že se skutečně povedla. Kromě toho je to jednoduchý a spolehlivý model, který vydrží i náročné podmínky,“ nešetří chválou.

Přesto ji při svých cestách nejednou našel i ve špatném stavu. „Buď v těch zemích chyběly peníze na údržbu, nebo i proškolený personál. A třeba takový všudypřítomný písek v Egyptě určitě taky umí svoje,“ usoudí.

Na konec mě překvapí informací, že čelo populární tétrojky není v bytě pouze výrazným designovým prvkem. Má v něm totiž nainstalovaný tramvajový simulátor.

Touze řídit tramvaj se díky prudkému rozvoji informačních technologií dnes propadne ještě snáz než v dobách, kdy dospíval Petr Špitálský. Zatímco on se musel jako kluk spokojit s programovacím jazykem Karel, který na monitoru leda tak ovládal pohyb robota po čtvercové síti, dnes už si náctiletí nadšenci užívají u počítačů dokonalou simulaci reálných tramvajových linek. Jednu z nejpopulárnějších her s názvem SIMT vytvořil dokonce mladý fanoušek, který se naučil programovat jako samouk.

Devětadvacetiletý Tomáš Faina se sice v dětství zakoukal do vlaků, ale když se přestěhoval z Domažlic do Plzně, brzy k nim přibyly i trolejbusy a tramvaje.

„Už na střední škole jsem programoval webové stránky, a protože jsem měl za sebou nějaké hry pro internetový prohlížeč, chtěl jsem se pustit do něčeho náročnějšího. Tramvajový simulátor mi ale připadal na začátek příliš náročný, a tak jsem začal s trolejbusovým. Do tramvají jsem se pustil teprve až kolem roku 2015,“ vzpomíná programátor, který právě pracuje na nové verzi své populární hry.

Protože jeho SIMT hraje i spousta profesionálních řidičů, sbíral od nich připomínky a hru podle nich upravoval. Vyvíjí ji už čtrnáct let, a tak je s odstupem času docela hrdý, že se mu podařilo dotáhnout její úroveň ke skutečně autentickému zážitku.

„Psali mi dokonce i někteří profesionální řidiči, že začínali jako hráči SIMT a teprve to je přivedlo k jejich profesi,“ podotkne a na rozloučenou prozradí, že i z něj se po všech těch letech nakonec stal opravdový tramvaják. Nedávno si udělal kurz a právě začíná jezdit jako brigádník po plzeňských tramvajových linkách.