Záchranářka Katarína Veselá: Snažím se, aby svět byl lepším místem

Jednou asistuje u narození miminka, jindy zachraňuje pacienta s infarktem nebo přesvědčuje chronicky nemocného seniora, že jeho stav vyžaduje neodkladné ošetření v nemocnici. Práce lékařky u pražské záchranky je pestrá.

„Že chci dělat tuhle práci, jsem věděla už v patnácti. V televizi běžely seriály Pohotovost nebo Medicopter, které se odehrávaly v lékařském a záchranářském prostředí. Zalíbilo se mi to a už tenkrát jsem si řekla, že jednou budu doktorka u pražské záchranky,“ vzpomíná na svoje cílevědomé rozhodnutí.

Ačkoli vyrůstala ve východoslovenských Košicích, do českého hlavního města ji to táhlo i díky rodičům, kteří tu v minulosti pracovali. A tak po maturitě na gymnáziu, kde už se věnovala i kurzům první pomoci, zamířila na lékařskou fakultu do Prahy. K šestiletému studiu všeobecného lékařství si po roce přibrala bakalářský obor záchranář. „Moc času na divoký studentský život jsem tím pádem neměla, ale skloubit se to dalo. V jednom oboru jsem těžila z druhého, mám to tak doteď a pořád mě to baví,“ vysvětluje. Kromě pravidelných služeb u záchranky pracuje formou částečného úvazku i na klinice anesteziologie a resuscitace pražské vinohradské nemocnice.

„V nemocnici uspávám pacienty a také je probouzím, občas se starám o pacienty v umělém spánku na lůžkách. Je to zase něco úplně jiného než práce u záchranky, kde nikdy předem netušíme, jak bude naše dvanáctihodinová služba ten den nebo tu noc vypadat.“

Pokud si práci u záchranky představujete jako adrenalinovou jízdu, kdy jeden akutní případ střídá druhý, Katčin popis reality vás překvapí. „V šest přijdu do práce a na stanovišti čekám na výzvu k výjezdu.“ Může se stát, že výzva hodiny nepřichází, a tak si dělá, co uzná za vhodné – čas je v tu chvíli jen její.

„Dám si snídani, čtu si knížku, někdy stihnu i seriál na Netflixu. Raději mám ale dny, kdy je v práci živěji. Když výzva nepřichází, chodím po stanovišti jako tygr v kleci. Výjimečně se stane, že za celou směnu nevyrazíme ani jednou, to je ale tak jednou za půl roku. Jindy jezdíme od případu k případu.“

Ve chvíli, kdy výzva k výjezdu zapípá, okamžitě všeho nechá – ať je to cokoli. Do dvou minut musí sedět v autě a vyrazit k pacientovi. Takové jsou předpisy. Pokyn k výjezdu dostává zpravidla už ve chvíli, kdy ještě trvá telefonický hovor na lince.

„Volající jsou někdy nervózní, že se jich operátor vyptává na detaily, bojí se, že se tím ztrácí čas, my už jsme přitom na cestě,“ objasňuje Katarína. Na rozhodnutí dispečera záleží, jestli vyjedou pouze vystudovaní záchranáři v sanitce, nebo jde o těžší případ, kdy je doprovodí i lékař v menším autě.

Dojezdová doba záchranné služby v Česku je založena na plánu, podle nějž stanoviště záchranky musí být rozmístěna tak, aby do každého koutu obsluhované oblasti dojela pomoc maximálně do dvaceti minut. V Praze záchranáři dojíždějí k těm nejvážnějším případům do osmi minut.

Situaci často zbytečně komplikují řidiči, kteří nevědí, jak v případě, že slyší sanitku, reagovat. Ne vždy pak vytvoří ideální uličku k projetí záchranářského vozu. „Každé auto, které nás zpomalí, jsou vteřiny života člověka. Nevíte, jestli nejedeme pro vaši mámu nebo dítě,“ apeluje Katarína.

Posoudit, kdy zavolat na číslo 155 a kdy bude vhodnější řešit situaci například návštěvou lékařské ambulance, může být pro laika obtížné. Někteří mají tendenci volat si záchranku i kvůli běžným příznakům virózy, jiní naopak zbytečně otálejí s takovými příznaky, jako je silná bolest na hrudi. Co když o nic vážného nejde a zbytečný výjezd zatíží systém ve chvíli, kdy bude akutní pomoc potřebovat někdo jiný?

„Když si nejste jistí, nebojte se zavolat, nikdo se na vás zlobit nebude. Od toho jsou na lince 155 profesionální zdravotníci, kteří vám dokážou poradit. Ne každé volání musí nutně končit výjezdem záchranky,“ vysvětluje Katarína. Včasná pomoc například při mozkové příhodě je naprosto zásadní, závisí na ní pozdější kvalita života pacienta. Když se mu pomoci dostane včas, povede život bez omezujících následků.

„Vidíte tyhle chytré hodinky?“ ukazuje na své zápěstí. „Nedávno jsem je byla reklamovat, protože se nenabíjely. A víte proč? Byly zespodu zapatlané opalovacím krémem. Pán v servisu je otřel a fungovaly. Trochu jsem se v tu chvíli zastyděla, ale zkrátka mě předtím nenapadlo, že za tím může být něco tak banálního. Stejně tak člověk s bolestí na hrudi nepozná, jestli jeho stav způsobila úzkostná ataka, nebo jde o život ohrožující infarkt.“

Příběhům z praxe a zdravotní osvětě se Katarína věnuje na svém instagramovém účtu, kde také sdílí příhody z práce. Sleduje ji téměř patnáct tisíc lidí, kteří tu nacházejí nejen informace týkající se urgentní medicíny, ale i příspěvky z oblasti životního stylu a módy, která je jejím koníčkem. „Snažím se, aby svět byl lepším místem,“ uvádí tam hned v úvodu své životní motto.

Na Instagramu se svěřovala i v nelehkém období svého života, kdy ji přibližně před třemi lety postihla série osobních neštěstí. V době, kdy její maminka bojovala s onkologickou diagnózou, jí náhle zemřel manžel, s nímž plánovala stěhování do nového bytu a založení rodiny. „Ráno normálně odešel do práce, domlouvali jsme si ještě společnou večeři.“ K té už ale nedošlo. Po manželovi zemřela i maminka.

Byl listopad, blížily se Vánoce a Katarína se do nového bytu stěhovala sama. Na hypotéku, která se měla splácet ze dvou příjmů, zůstala bez pomoci. Přesto ozdobila stromeček a zapálila oheň v krbu. Ten byl však špatně nainstalovaný a způsobil v jejím novotou vonícím bytě ničivý požár.

„Na chvíli, kdy jsem čekala na příjezd hasičů, nikdy nezapomenu. Každá vteřina se neskutečně táhla. Díky té zkušenosti si moc dobře uvědomuji, jak dlouhé jsou vteřiny pro lidi, kteří volají záchranku. A to jim jde o zdraví, o život, zatímco mně šlo jen o majetek. Těžké věci, které jsem prožila, vedly k tomu, že s lidmi dokážu hluboce soucítit.“

Instagramoví sledující její upřímné příspěvky oceňují – sympatická záchranářka jim svým příkladem ukázala, že překonat se dají i ty největší životní tragédie. „Snažím se ostatní inspirovat a ukázat jim, že ani to, co potkalo mě, neznamená konec světa. Lidi vidí, co se mi stalo a že i přesto vedu normální život. Zůstala jsem sice bez partnera, ale i tak si dokážu užít hezkou dovolenou nebo si udělat sama výlet.“

Kataríně s životním restartem pomohla i psychoterapie, na kterou začala chodit před rokem a půl. Dnes už by s rozhodnutím nechat si pomoci odborníkem na duši neotálela. „Poznala jsem, že je to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Posunulo mě to dál. Je škoda, že terapii stále hodně lidí bere jako ostudu. Chyba je naopak zůstat se svými problémy sám a neřešit je.“ V práci denně vidí, k jakým tragédiím může vést pouhá neopatrnost či nedbalost. I proto se část jejích instagramových příspěvků týká prevence. „Nejčastější úrazy, k nimž teď vyjíždíme, jsou z elektrokoloběžek,“ upozorňuje.

Často jde o zhoubnou kombinaci dvou faktorů – neopatrné jízdy bez helmy a alkoholu. „Parta kamarádů si dá v hospodě pár piv a po nich dostanou v uvozovkách báječný nápad půjčit si na cestu domů sdílené koloběžky. Viděla jsem teď dva kluky, kteří po pádu z elektrokoloběžky skončili na ARO s těžkými úrazy v bezvědomí.“

Na koloběžku i kolo doporučuje v každém případě helmu. „Setkávám se s tím, že rodiče sice nasadí helmu svému dítěti, ale sami si ji nevezmou, protože to považují za nepohodlné. To není zrovna nejlepší příklad. Ukažte dětem, že helma je cool. Nasaďte si ji taky a udělejte si společnou selfie fotku. Nechcete přece, aby vás děti v případě úrazu viděly v bezvědomí se zakrvácenou hlavou.“

Další z případů, k nimž záchranáři často vyjíždějí, jsou uživatelé drog. Oblíbeným se stalo v poslední době THC a další varianty psychoaktivních látek získávaných z konopí, které lze v České republice legálně koupit ve formě neškodně vypadajících bonbonů. K dostání bývají v obchodech s potravinami, v trafikách nebo ve speciálních automatech.

„Konzumují je i děti, nosí si je do škol. Měli jsme případ malé holčičky, která je našla doma, protože je koupili rodiče a pořádně je neschovali, snědla jich pytlík a skončila na ARO v Motole. Nebo jedna maminka je omylem koupila svému dítěti v domnění, že jde o běžnou sladkost. U těchto látek přitom nevíme, jaké stavy u daného člověka způsobí. Pokud je ve stavu pozměněného vědomí a má halucinace, může být nebezpečný sám sobě, skočit ze střechy nebo pod auto.“

Radostnější chvíle záchranáři obvykle zažívají, když vyjíždějí k případům překotných porodů, kdy se miminko dere na svět příliš rychle a rodiče už nestíhají dojet do nemocnice. „V tu chvíli je to stres, ale většinou má dobrý konec a děťátko se v pořádku narodí, všichni jsme pak dojatí.“ Odhadnout rychlost probíhajícího porodu dá někdy zabrat i profesionálům. „Zažila jsem rodiče, kteří do nemocnice neodjeli včas, přestože tatínek byl gynekolog. Nebo kolegyni doktorku, která své třetí dítě porodila neplánovaně na chatě, protože porod postoupil rychleji, než čekala. Takové věci se můžou stát.“

K profesi lékařky záchranné služby patří i situace nejvážnější, kdy je cílem vrátit pacienta zpět do života. „Lidé si pod vlivem televizních seriálů představují, že přijdeme k člověku se zástavou srdce, dáme mu několik elektrických výbojů a on otevře oči. Jenže to se stává jen opravdu výjimečně, ne u každé zástavy srdce lze výboje použít.“ Po pěti minutách bez kyslíku mozkové buňky nenávratně odumírají.

„Vysvětlit příbuzným, že pro jejich maminku, tatínka nebo babičku už nemůžeme nic udělat, patří k tomu nejtěžšímu, co naše profese obnáší. Ale i smrt k životu patří. Provázíme lidi od začátku života až po jeho konec,“ říká lékařka záchranářka. A ujišťuje, že ani přes lidsky a profesně náročné chvíle by svou práci za žádnou jinou nevyměnila.