Záchranářka: Co vidím při výjezdu sanitkou, mažu se psy v kopcích

U rodinného domu v Ostrově na Orlickoústecku, kde by normálně za velkým proskleným oknem následovala terasa, krytá pergola na letní grilování nebo vstup do pěstěné zahrady, střeží Lenka Pivoňková to nejcennější, co ji s rodinou nejvíce naplňuje. Ve výběhu za elektrickým ohradníkem ji radostně vítá pětice psů. S pětiletým Herem se stala v italských Alpách mistryní světa ve scooterjöringu, tedy zápřeži psa za koloběžku.

„Nikdy jsem si ani ve snu nemyslela, že by kvůli nám někdy mohla zaznít Česká státní hymna. Ten zázrak a Kde domov můj… to byl neskutečně silný zážitek,“ vrací se k vítězství Pivoňková.

Vše přitom začalo zcela nevinně. Před lety chtěla, aby fenka výmarského ohaře, kterou srazilo auto, dobře rehabilitovala. Zvíře bylo k neutahání. Tak narazila na vhodný sport pro sebe, psa a nyní vlastně i pro tři děti, které běhu se psy přes překážky nebo za koloběžkou také propadly. Záliba přešla ve sport, a tak si pořídila psa, který je pro tento sport vyšlechtěn. Evropský saňový pes je křížencem německého krátkosrstého ohaře, greyhounda, alaskána a pointera.

„Je těžké se k nim dostat, musheři si je prodávají mezi sebou. Není levný, tito psi mají rodokmen jako anglická královna,“ říká Pivoňková, která canicrossu přizpůsobila i chod rodiny. Dva synové a dcera mají každý svého psa.

Protože na závodech splnila podmínky pro účast na mistrovství světa, rozhodla se, že do italských Alp vyrazí. Brala to jako dovolenou a odměnu pro děti, které si ji za každodenní zápřah kolem čtyřnohých mazlíčků zasloužily. Slova o dovolené přehodnotila hned, jak viděla trať. Profil byl šílený. Převýšení na prvním kilometru bylo 140 metrů. Stoupání se ale ukázalo jako to nejmenší. Dolů následoval tříkilometrový single trail s klopenými zatáčkami.

„Celé prázdniny jsme trávili s dětmi na klopených tratích, věděla jsem, že tam takové budou. Jenže na mistrovství napršelo, což trať poničilo, takže jsem si ji nemohla vyzkoušet se psem. Bylo možné si ji jen projít. Fakt jsem se bála, hlavně o děti, které startovaly ve svých věkových kategoriích. Byla jsem s nimi domluvená, že není ostudou sjet sjezd po svém,“ konstatuje Pivoňková.

Nejstarší syn ji také doprovázel na start. Nebylo jí do řeči. Hlavně aby se pes nezamotal před startem do postrojů a vodítka, protože v tu chvíli by bylo všechno špatně. Naštěstí počasí přálo. Zvedla se mlha a přestalo pršet. Nebylo teplo, takže ideální počasí pro temperamentní psy. Člověk musí hlídat jemné nuance v jejich chování. „Vím, že když se dvakrát otočí, má toho dost a zastavuju.“

Do strmého stoupání se snaží psovi pomáhat, „kopala“ na koloběžce, aby veškerá zátěž nebyla jen na Herovi. Ten byl k nezastavení. Když už nemohla a sjezdovka nedovolovala jet na koloběžce, zatla zuby a běžela vedle koloběžky.

„Ani nevíte, že máte nohy, ale makáte, strašně chci pomoci tomu psovi. Nechtěla jsem zahodit přípravu, která byla od května tak intenzivní,“ popisuje Pivoňková výjezd na vrchol. Jenže to nejhorší měla před sebou. Tříkilometrový sjezd dostával zvíře do trysku, pes může letět i čtyřicetikilometrovou rychlostí. Slovně se snažila krotit rozběhnutého psího bojovníka. V tom všem kraválu a povzbuzování ji Hero začal poslouchat. Ukázněnost zvířete je možná uchránila od pádu, který postihl nejednu soupeřku. V nejkritičtějších místech umístili organizátoři modré sítě, které se používají při lyžařských závodech ve sjezdu, aby zachytily lyžaře při pádu.

Tehdy se prokázalo, jak prozíravé bylo trénovat na motokrosové trati, kde se jindy prohání manžel Pivoňkové, motokrosový závodník. V brutálním sjezdu získávala. Mordor, který absolvovala, zvládla za deset minut. Už v kopci, kde se dalo předjíždět, za sebou nechala několik soupeřek. I desáté místo by brala jako úspěch. Jenže ona mířila společně s Herem výš. Mnohem výš. Po prvním kole viděla své jméno na prvním místě průběžného pořadí.

„Na radost však nebyl čas, pořád jsem se starala o psa, abych ho vykrokovala, aby dostal živiny, bylo o něj postaráno,“ líčí pozávodní rutinu.

Před druhým kolem závodu přišel šok. Když šla Hera zahřát procházkou před startem, viděla, že kulhá na pravou zadní. V pacce měl zaražený střep. V tu chvíli ji napadlo, že je po všem. „Ale krev mu netekla, střep jsem vytáhla hned po zabodnutí,“ pokračuje Pivoňková a potvrzuje, jak mnohokrát se jí povolání záchranářky hodilo.

Ve druhém kole zajela ještě lepší čas, ale jedna ze soupeřek ji porazila, součtem časů však bylo jasné, že se Lenka Pivoňková stane mistryní světa.

„Ujistila jsem se, že tréninky směřuji dobrým směrem. Tady je problém jiný. Horké léto. To jsem nemohla trénovat, od konce května jsem sledovala počasí a vstávala o prázdninách i s dětmi brzo ráno, aby se psi začali dostávat do formy,“ nastiňuje problém, který musí řešit například trenéři dostihových koní.

Se psy jezdila v létě nabírat kondičku plaváním v lanškrounském rybníce. Možná tam někdo zahlédl sympatickou brunetku, jak tam se psy v plavacích vestách čtyřicet minut trénuje.

„Nechci být za psem vlající bramborou. Psa mám natrénovaného v top stavu, vážím mu jídlo, počítám bílkoviny, dostává homeopatika, aby dobře regeneroval. Teď musím zapracovat na sobě,“ prozrazuje mistryně světa.

Prvenství bude obhajovat za rok na domácí půdě na dostihovém závodišti v Pardubicích. Extrémní kopce vystřídá absolutní rovina. „Bude to o rychlosti. I proto je třeba se zlepšit, ideálně potřebuju shodit nějaké to kilo, pro psa je člověk zátěž. Mám 30kilového psa, musím s váhou dolů. Odlehčuju koloběžku, rám i vidlice,“ popisuje Pivoňková.

Nyní mají psi prázdniny, sezona pro ně skončila. Děti se opět naplno začnou věnovat atletice, která jim v canicrossu pomáhá. „Moc jsem na ně hrdá, jsou to moji parťáci. Dík patří i manželovi, který se doma stará o psy, které nebereme s sebou.“

O sobě říká, že potřebuje mít svůj život „ošťavený“. Dřív závodila na raftech na divoké vodě. Adrenalinová je také práce záchranářky.

„Snažím se všechno ze záchranky mazat. Šrámy na duši vybuším se psy. Při výjezdu jdu lidem do jejich osobního prostoru, na první oko rozklíčujete, jaké jsou vztahy v rodině, dotkne se vás, co vidíte. Na nemocné děti si nezvyknete nikdy, stejně jako když vyjíždíte ke svým blízkým,“ přiznává Pivoňková.

I to je důvod, proč za prací poměrně daleko dojíždí na výjezdovou stanici do Vysokého Mýta.

„To je jediných 40 minut cesty do práce, kdy potřebuju klid, který si užívám,“ dodává.