Z veslování jsem zvyklá si sahat na fyzické dno, říká herečka Ema Klangová Businská

Jsem moc vděčná, že jsem v něm mohla být. Miluju dobové kostýmy, kudrlinky na hlavě. Navíc jsem měla zajímavou roli, bylo co hrát. A vedle sebe jsem měla vynikající herecké kolegy, od kterých jsem se mohla hodně učit. Třeba Láďa Hampl, který přišel na plac dokonale připravený, bez telefonu, se všemi si podal ruku, když přicházel i odcházel. Uvědomila jsem si, jak je při takovém natáčení důležitá pokora a ohleduplnost k ostatním. Myslím, že se povedl kvalitní seriál.

Pak jsem se ale napravila!

Darinu, dceru boháče, který sponzoruje soukromou taneční akademii, kam chodí. Navenek působí namyšleně a zhýčkaně, ale uvnitř je nejistá. Tatínek ji protežuje, chce, aby byla hlavní hvězdou, ale ona o to moc nestojí.

Tancovala jsem, když jsem jako malá dělala aerobik. Nemůžu ale říct, že jsem v tom extra dobrá. Tancuju ale ráda a moc mě bavily tréninky, které jsem před natáčením Případu tanečnice absolvovala. Klidně bych šla do StarDance a poznala, jak to vypadá, když se člověk tanci fakt věnuje.

Dívala jsem se, protože tam tančil Oskar Hes, se kterým jsem točila Kriminálku Anděl. Byl naprosto skvělý, moc jsem mu fandila.

Určitě. To mě právě bavilo na sportu: sáhnout si na dno, poznat, čeho je moje tělo schopné. Klidně bych šla i do Survivoru. Odmalička jsem sportovala, hlavně veslovala, takže jsem zvyklá si na fyzické dno sahat. Při tancování je to umocněno ještě tím, že u toho musí člověk nějak vypadat. Tvářit se tak, aby nebylo poznat, že si počítám kroky, to mi zatím moc nejde. Zažila jsem to na trénincích k Případu tanečnice. Propojit fyzično s psychičnem pro mě bylo těžké.

Při každém veslařském závodě, který jsem jela. Nejhorší to bylo v zimních trénincích, kdy jsme vystřídali mokrou přípravu za suchou, tedy veslařské trenažéry v tělocvičně místo vody. To jsem neměla ráda. Řekla bych ale, že jsem se víc prala s psychikou než s fyzičkou. Nedokázala jsem v určitý okamžik překonat práh bolesti. Člověk to pak vzdává hlavou.

Nejradši jsem měla dvojku, kdy za mnou seděla kolegyně s druhým veslem. Nebo skif, kde jsem seděla sama se dvěma vesly. Jezdila jsem i osmy, čtyřky s kormidelníkem i bez kormidelníka.

S osmou se dostali do malého finále. Přenesl to na mě, hodně jsem se tomu věnovala. Cítila jsem, že bych někdy, až bychom se rozdělili na lehké a těžké váhy, na reprezentaci dosáhla, ale zvítězilo umění.

Na základce nebyl problém, tak jsem měla veslování na prvním místě, žádné dilema to nebylo. Jenže na konzervatoři jsem vstávala v pět, abych si zaběhala, pak jsem šla do školy a odtamtud na trénink, zpátky domů udělat domácí úkoly a spát. Když jsem se rozešla se svým prvním přítelem, který byl taky veslař, přestalo mi to celé dávat smysl. Když jsem přestala trénovat, poprvé v životě jsem si užívala volného času.

Rychle jsem ale zjistila, že pohybovat se jen v hereckém prostředí mi nedělá dobře, a k veslování jsem se částečně vrátila, i když třeba jen na kormidlo. Jsem ráda mimo emočně nabité herecké prostředí.

Jsou jednodušší. Na jedné straně: chci to dát, vyhraju! A na druhé: pokazila jsem to. Mezi tím nic není. V herectví je ten vějíř nesrovnatelně pestřejší a komplikovanější.

No, chci být nejlepší. Chci ukázat, že na to mám. Motivuje mě to a táhne dál.

Nic bych neudělala jinak. Myslím, že to šlape, jak má. Každá zkušenost, dobrá i špatná, pro mě byla důležitá.

Celá naše rodina byla a je vysloveně sportovní. Maminka závodně plavala, starší sestra veslovala v reprezentaci, jezdila i na tenisové turnaje. Mně zase líp šlo zpívání a hra na klavír. V tom pro mě byla velkým vzorem a inspirací moje babička, která nádherně zpívala.

Já si taky ráda zpívala, předváděla se před zrcadlem. Do žádného dramaťáku jsem ale nikdy nechodila. Nicméně jsem si na základce podala přihlášku na Pražskou konzervatoř na obor populární zpěv. To nevyšlo, myslím, že jsem v té době nebyla dobře hlasově připravená. Vzali mě ale na herectví. Tím to začalo.

Tak to byla reklama na kofolu. První mluvenou roli jsem měla v seriálu Hlava medúzy. Pak jsem se dostala do Ulice, následovala Zlatá labuť a Kriminálka Anděl.

Sára Mandousová Turková byla oprsklá holka z děcáku. Skončila v seriálu před třemi lety a není vyloučeno, že se tam zase vrátí. Byla to velmi intenzivní práce, hodně jsem se tam naučila. Díky tomu jsem si pak byla jistější na castinzích. Předtím jsem se jich hrozně bála.

Určitě je, ale musím se přiznat, že jsem nervózní pořád. Člověk vidí velkou konkurenci, je mezi nimi třeba kamarádka, není to lehké. Když cítím, že to je projekt, o který opravdu stojím, jsou to nervy.

Řekla bych 70 ku 30. A to už patřím k těm zavedenějším. Klidně celý rok nic nevyjde.

V obou případech jsem se jim ale postavila. Podobnou roli mám nakonec i ve slovenském seriálu Príliš vela lásky, který má letos běžet i u nás.

Nevím, jestli to je rebelství, ale ráda vyčnívám, nechce se mi splývat s davem.

Nic jsem tím nechtěla světu dokazovat, bylo za tím jen moje přesvědčení, že to je správné. Že jsem potkala člověka, co pro mě dělá první poslední, prostě nejlepšího chlapa na světě. To se každému nepoštěstí. Zpětně bych si vyčítala, kdybych takový okamžik v životě propásla. Jsem sice mladá, ale prošla jsem si pár vztahy, kde mi úplně dobře nebylo.

Že to je teď na vážno. Když přede mnou poklekne s otázkou, jestli si ho vezmu, chlap, který pro mě znamená celý život, tak nemám jediný důvod to oddalovat. Nebylo to žádné lehkovážné gesto.

Po roce a půl. Pro mnohé možná docela krátká doba. My jsme ale měli jasno.

Na narozeninové oslavě mého synovce. Můj muž je nejlepší kamarád manžela mé sestry. Byl taky vrcholový veslař: na čtyřce bez kormidelníka soutěžil na olympiádě v Londýně, má stříbro z mistrovství Evropy. Krásně se to propojilo. Pozval mě tehdy na pivo a od té doby jsme spolu.

Je to stále dilema. Nejsem úplně rozhodnutá, a tak si zatím nechávám obě příjmení.

Vzhledem k tomu, že náš vztah je hodně rychlý, tak zatím ne. Do budoucna samozřejmě o rodině přemýšlíme, moc se na to těším. Můj muž je jediný člověk, se kterým si ji dokážu představit. Ještě ale máme čas.

Byl určený pro Liberecký kraj, kde se stále hlásí málo lidí. Točili jsme to s Láďou Hamplem, který je odtamtud, a podílel se na tom i můj muž. Měla jsem na sobě výstroj, nastupovala do helikoptéry, projela jsem se ve vojenské tatře, pročesávali jsme terén. Jsem ráda, že jsme tak rozšířili povědomí o aktivních zálohách. Když vidím, co se děje na Ukrajině, co se stalo v Izraeli, považuju v dnešní napjaté době za důležité být připravený.

Ženy tam jsou také. Klidně bych si to vyzkoušela, ale jako budoucí máma jsem toho názoru, že v rodině má zůstat pro děti nějaký pevný bod, tak by do aktivních záloh měl jít muž.

Pro přirozené. Podstatné je, aby žena byla se svou rolí spokojená. Striktní rozdělení, že žena vychovává děti a muž nosí peníze, by mě zrovna neuspokojovalo. Žena by dle mého názoru měla dostat prostor pro aktivity, které ji činí šťastnou. Jen když bude v harmonii sama se sebou, je schopna obstát v roli dobré matky na sto procent.

Nemám problém s gayem, lesbou, transgenderem, mám problém s tím, když mi někdo říká, jak o tom mám přemýšlet a chovat se. Nikoho nenutím, aby mě vnímal jako heterosexuální ženu, ale stejně tak nechci, aby mě někdo nutil věřit, že existuje více než dvě pohlaví.