Z pohledu rovnoprávnosti žen se za socialismu událo mnoho pozitivního dřív než v západní Evropě, říká režisérka

Před několika lety mě zaujala vědecká práce socioložky Kateřiny Liškové, se kterou máme společnou alma mater - Fakultu sociálních studií v Brně. Ta se zabývala československou sexuologií za socialismu a přinesla docela nový pohled na naši historii. Socialismus je totiž všeobecně považován za hodně prudérní dobu.

V sexuologii a příbuzných oborech jsme měli špičkové vědce a vědkyně. Už v padesátých letech 20. století tu například probíhal výzkum ženského orgasmu. A to mě zaujalo. Ostatně už před tím jsem natočila krátký dokument o panelácích, které většinově vnímáme skrz prsty, přičemž podle historiků a historiček architektury přinesly mnohá pozitiva. Proto jsem chtěla zkoumat socialismus i jinými pohledy než tím jedním, plošně odmítavým, který jsme přijali v devadesátých letech.

Není ideální tuhle dobu vnímat jedinou perspektivou. Autoritářský režim druhé poloviny 20. století lidem upíral politické svobody, mnoho lidí zemřelo, statisíce byly perzekvovány, moji rodinu nevyjímaje. Pokud jde ale třeba o rovnoprávnost žen, událo se tady hodně pozitivních věcí mnohem dřív než v západní Evropě.

Komunistická ideologie usilovala o beztřídní společnost a rovnoprávnost všech skupin obyvatelstva. A to nejen pokud šlo o ekonomické postavení, ale také žen a mužů. V tom byly všechny komunistické země napřed. Například hned po nástupu komunistů k moci byl přijat zákon, který v manželství zajišťoval stejné postavení mužů i žen. To byla velká věc, o kterou už před válkou usilovala Milada Horáková, již půl roku po přijetí tohoto zákona komunisté popravili. To je bohužel smutný paradox její skvělé politické práce.

Máme světový primát v tom, že první sexuologický ústav na akademické půdě vznikl v Praze, už v roce 1921. Ve třicátých letech stál v čele ústavu Josef Hynie, který ve své roli setrval i po druhé světové válce. Tehdy se ústav dočasně přejmenoval na Laboratoř pro výzkum neplodnosti. Tamní vědci se věnovali nejdřív mužské reprodukci a posléze i ženské.

Ve Františkových Lázních, kde se neplodnost tradičně léčí, gynekologové zjistili, že některé ženy, které nemohou otěhotnět, nemají žádné fyziologické problémy. Ale stěžují si na sexuální prožívání, a tak gynekologové přizvali vědce z pražského sexuologického ústavu. Ti provedli s pěti stovkami žen dotazníkový průzkum o jejich sexuálním životě. Teorie, že orgasmus rovná se plodnost, se nepotvrdila. V Praze se pak v roce 1961 konala mezinárodní konference o ženském orgasmu, kde například zaznělo, že pokud jsou ženy přetížené, mají takzvané dvě směny a muži s nimi nesdílejí péči o domácnost a o děti, tak poslední, na co budou večer myslet, je sex.

Například jsem vzala na milost seriál Žena za pultem. Chápu, že ho lze vnímat jako propagaci obchodu plného zboží, o čemž si lidé mohli tehdy nechat jen zdát. Ale mně se moc líbí linka ústřední postavy, která si chce žít po svém.

Emancipované ženy najdeme i v Nemocnici na kraji města, kde se lékařka snaží prosadit v oboru ortopedie. Tyhle seriály napsal Jaroslav Dietl. Na druhou stranu se všeobecné oblibě těší některá díla režisérky Marie Poledňákové. Z ženské perspektivy je to pro mě dost nepochopitelné. Třeba ve filmu S tebou mě baví svět jsou ženy ztvárněny povětšině jako ustarané slepice.

Představte si, že třeba v západním Německu musela mít žena ještě v 70. letech písemný souhlas od manžela, aby mohla pracovat. To bylo u nás nemyslitelné, stát podporoval nejen vzdělání, ale i zaměstnanost žen. Zároveň panovala představa, že starost o domácnost a péče o malé děti by rodiče měli přenést na stát, který budoval síť jeslí, mateřských školek, prádelen a jídelen. Než se to ale všechno stihlo, začala klesat porodnost.

Zřídil Státní populační komisi a začalo se mluvit o prodlužování mateřské a rodičovské dovolené. Jak říká docentka Kateřina Lišková, je to jediná změna navržená během Pražského jara, která se pak skutečně provedla. Do toho navíc přišel výzkum psychologa Zdeňka Matějčka, který zkoumal vliv hromadných zařízení na děti, kde byly bez rodičů. Šlo tedy hlavně o dětské domovy.

Objevil se pojem frustrace, který plošně ovlivnil smýšlení o tom, co je pro děti dobré. Ale místo zlepšení situace v jeslích se opět mluvilo o tom, že žena patří do domácnosti. Tomu nahrála i politická situace během normalizace, kdy se většina lidí stáhla do soukromí. Takže zatímco se v 50. letech řešila ženská otázka, od 70. let to byla zase otázka mateřská.

Já bych asi nemluvila o porodnosti, ale o pojetí ženy. Zda je profesionálkou, tedy může plně rozvinout svůj potenciál a dosažené vzdělání, nebo zda je především matkou. Řekla bych, že normalizačnímu trendu dala korunu devadesátá léta, kdy se rodičovská prodloužila dokonce až na čtyři roky. Ekonomové v čele s Václavem Klausem tím řešili vysokou nezaměstnanost. Ženy byly na trhu práce upozaděny a jen obtížně se do něj vracejí.

Máte pravdu, v 90. letech byly rovněž plošně rušeny státní jesle, protože byly považovány za odporná socialistická zařízení. Zákon navíc až do 21. století nepovoloval, aby na rodičovskou mohl nastoupit muž. K tomu můžeme přidat extrémní objektivizaci ženských těl. Podnikatelé si běžně dávali pracovní schůzky ve stripbarech. A tak byly ženy místo toho, aby se soustředily na svoji kvalifikaci, tlačené k tomu, aby se věnovaly vzhledu. Protože to byl přece jejich hlavní kapitál: krása, role matky a hospodyně.

Říkám to trochu s trpkou nadsázkou a připomínám v té souvislosti slova spisovatelky Aleny Wagnerové, která se v roce 1969 odstěhovala do západního Německa. Ona sama se jako žena v západním Německu 70. let cítila v porovnání se svou československou zkušeností o dvacet let pozadu. Když pak při návratu v 90. letech viděla silnice lemované sexuálními pracovnicemi, přišlo jí to zcela opačně. Zase jako by se ocitla o dvacet let zpět.

Není se čemu divit. Co zbývalo ženám, které najednou zůstaly doma s dětmi někdy i celou dekádu? Realizovaly se v roli matek. V té době vycházelo mnoho knih o tom, jak děti rozvíjet, jak je moderně vychovávat, začínaly kurzy plavání s novorozenci, prostě spousta různých možností, jak se aspoň nějak rozvíjet. A to tady zdaleka nebylo tak vysoké procento vysokoškolsky vzdělaných žen. Dnes jich je více než mužů, ale protože se dočkají mizerné podpory od státu, zůstávají doma. Nebo musí platit vysoké částky za soukromé jesle a někdy i školky, protože na mnoha místech jsou kapacity mateřských škol nedostatečné.

Těžko. Říkávám, že jsme to zvládli systému navzdory. V obou případech nebyl dítěti ještě ani rok, když jsem začala pracovat. Jednak jsem nechtěla být na někom finančně závislá a také mě práce prostě baví. Situaci nám usnadnilo to, že manžel se mohl coby vysokoškolský pedagog režimu péče o děti přizpůsobit. A hlavně mi zcela zásadně pomáhala moje maminka. Protože pocházím ze vcelku skromných poměrů, řekla mi: „Moc peněz ti nedáme, ale děti ti pohlídám.“

To bylo osvobozující a jsem jí za pomoc moc vděčná. A to i svému tatínkovi, protože i on se o naše děti staral. Uvědomuji si ale, že ne každý to tak může mít. Navíc společnost přece nemůže spoléhat na bezplatnou práci žen. A přece to už zase dělá.

Nedávný průzkum organizace MUMDOO přesně o tomhle mluví. Matky malých dětí se chtějí vrátit do práce v osmdesáti procentech případů hlavně z finančních důvodů. Daří se to ale jen polovině z nich. Sama jsem kdysi dělala projekt o ženách, které rozjely podnikání během rodičovské dovolené, což je dost často jediná možnost, jak si přivydělat. Všechny pracovaly po nocích. Já sama jsem to tak měla a v podstatě si nepamatuju dva roky svého života, než mladší dítě nastoupilo do školky. Bylo to vyčerpávající. Zažívají to tisíce žen.

Třeba kdyby péče o děti, domácnost nebo nemohoucí starší příbuzné nebyla jen na bedrech žen. Tuto zkušenost by mělo mít i víc mužů. Myslím, že by se pak palčivé problémy, jako je nedostatek zdravotnické a pedagogické péče, projevil i v reálné politice. Protože ta je stále v rukou právě mužů.

Už dva roky bychom měli mít takzvané nepřenositelné dva měsíce rodičovské dovolené i pro druhého rodiče. To znamená, že by český stát měl rodiče podpořit v tom, aby se na dva měsíce v péči o dítě či děti vystřídali. Tohle opatření, které by leccos změnilo, pořád nemáme. Myslím, že kdyby muži byli více přítomní v soukromé sféře a ženy v té veřejné, ulevilo by to oběma pohlavím. Protože být mnoho let živitelem celé rodiny je extrémně náročné i pro muže.

K tomuto projektu mě přizvaly režisérka Bibiana Beňová a kreativní producentka Veronika Slámová. Na malé ploše srovnáváme historické postavy s těmi současnými a zkoumáme, zda v různých společenských aspektech života ženy přetrvávají nějaké bariéry. Jeden díl jsme věnovaly i mužům.

To je spíš náhoda. Celý projekt díky vtipným animacím komiksového tvůrce Kakalíka pracuje s nadsázkou a my jsme tak přistoupily i k názvu. Lidem, kteří se snaží o spravedlnost, se totiž často říká, že dělají zbytečné potíže.