Z módní influencerky zapálenou učitelkou

Atraktivní tmavovláska, která přišla na rozhovor do pražské kavárny, vypadala ve svém elegantním outfitu víc jako úspěšná modelka než nadějná učitelka na základní škole. Zdání se však brzy ukázalo jako klamné. Tato mladá žena to myslí se svou volbou věnovat se pedagogice vážně.

„Stále mě baví fotit, sdílet nějaké nápady a tipy, takže jsem jako influencerka pořád ještě aktivní, ale témata jako móda, cestování a jídlo už mám opravdu jen jako vedlejší zábavu,“ vysvětluje.

Její příběh učitelky začal před šesti lety, když nastoupila na první stupeň jedné z pražských základních škol. Brzy zjistila, že jí učebnice a pracovní sešity na přípravu výuky nestačí a že pro její oživení potřebuje další materiály.

„Začala jsem proto vymýšlet a hledat něco, co by děti mohlo bavit, něco hravého, při čem by se mohly při hodinách také uvolnit,“ dodává. Podobný přístup si poprvé vyzkoušela už jako gymnazistka, když doučovala mladšího bratra.

Tehdy ještě neměla ponětí o nejrůznějších didaktických metodách, ale intuitivně se odrazila od jeho zájmů. „Líbily se mu třeba státní vlajky, a tak jsem našla aplikaci, kde je mohl na tabletu přiřazovat k názvům států,“ zmíní příklad, jak se mu snažila zpříjemnit učení, přestože nepatří k lidem, kteří by dávali dětem tablet a počítač k neomezenému užívání.

„Ani my dva s bráškou jsme doma neměli takovou volnost. Možná jsem u něho uspěla se svými nápady i díky tomu,“ usmívá se. Atraktivní pro něho byla i její znalost angličtiny, protože se s ní jako spousta dalších jedenáctiletých kluků potkával při počítačových hrách.

Zkušenost s doučováním sourozence ji nasměrovala k učitelské profesi. Na rozdíl od některých spolužáků z pedagogické fakulty nikdy neuvažovala o jiném povolání. „Chtěla jsem učit, kdežto někteří z nich šli na peďák až potom, co se nedostali jinam. Vystudovali, ale nakonec stejně pracují v jiném oboru,“ posteskne si mladá učitelka, která dokončuje dálkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Po inspiraci do svých hodin se začala rozhlížet také na sociálních sítích, kde se v poslední době rozrůstá komunita učitelů. „Sociální sítě mají velký vliv. Beru je jako silný hlas dnešní doby. A rozhodně už neplatí, že by tam měly místo jen věci jako fashion a beauty. Na instagramu ráda sleduji například tři učitelky, které sdílejí opravdu zajímavé nápady, nebo účet Tipy učitelům spojený s Učitelnicí, což je web, kolem kterého se vytvořila početná komunita pedagogů, od mateřských po střední školy.“

Mladá kolegyně Kristýna Kapounková ji zaujala díky dvěma publikacím, které vydala - Barevný rok a Třídnické hodiny. Pro hravé materiály si chodí i za zkušenou Věrou Kořistkovou na její účet verkaucitelka, ale taky na účet vzdelavani_hrou, za nímž stojí začínající učitelka Adéla Lívová. Na její popud se pod jedním z videí rozjela debata na téma „jaká by měla být moje třída“.

Mezi nepřekvapivými odpověďmi jako soudržná, dobrosrdečná, upřímná a veselá zaujme po třiceti letech svobodného školství přání, aby se děti nebály říct nahlas svůj názor před ostatními. Podle diskutujících jde o dlouhodobou bolest českých škol.

Také Zuzana Marcelly se dělí s ostatními o vlastní výukové materiály nebo třeba tipy na vybavení třídy. Například k vyjmenovaným slovům vytvořila soubor obrázkových karet a k malé násobilce zábavné puzzle.

Zájem o oživení hodin vídá taky u starších kolegů s dlouholetou praxí, i k nim si proto ráda chodí pro nápady a zkušenosti. Vzpomíná například na svoji uvádějící učitelku, která se jí jako nováčka ujala na jejím prvním působišti.

Ve své první škole však po čase narazila na zhoršené vztahy. „Učila jsem tam pět let a byla jsem velmi spokojená, jenže pak v posledním školním roce přišlo nové vedení a odehrály se tam události, které mě přiměly odejít. Po prázdninách tedy nastupuji jinam,“ těší se už na nové prostředí.

Co jí nejvíc chybělo v začátcích její učitelské praxe a vlastně chybí pořád, je hlubší znalost psychologie. Jenom základy podle jejích slov nepomohou, když učitelé řeší náročnější situace. Jí se to přihodilo brzy po nástupu do praxe, když jednomu ze žáků v deseti letech náhle zemřela maminka.

„Dlouho byl smutný a uzavřený a já nevěděla, jak mu pomoct. Tehdy na škole ještě ani nebyla obsazená funkce školního psychologa, a tak jsem se ani já neměla na koho obrátit,“ vzpomíná.

Přestože si uvědomuje, že člověka potkají v životě události, na které ho předem nemůže dokonale připravit nikdo a nic, ocenila by, kdyby se na fakultách rozšířilo studium psychologie o praktičtější stránku, v podstatě jakési poradenství.

„Spousta dětí vyrůstá v neúplných rodinách nebo k tomu mají ještě i nevlastní rodiče, případně žijí v jinak složité situaci. Můžete potkat třeba i žáčka, který se narodí drogově závislé mamince, což se promítne i na jeho fyzickém a psychickém zdraví,“ nastíní některé z problémů, s nimiž se dnešní učitelé potkávají.

Vysoké školy podle ní taky dostatečně nepřipravují budoucí učitele na to, že se budou setkávat s dětmi, které mají specifické poruchy učení jako dyslexii nebo dysgrafii. Odbornou podporu jim sice zajišťují pedagogické poradny a speciální pedagogická centra, jenže jejich kapacita už dlouho nestačí.

„Občas bohužel vidím, že dítě, které má hlubší problémy, čeká na objednání příliš dlouho,“ podotkne. Situaci by podle ní mohlo aspoň trochu pomoct, kdyby speciální pedagogika dostala v oborech učitelství pro 1. a 2. stupeň větší prostor. „Učí se tam bohužel pouze velmi okrajově, podobně jako různé alternativní směry, jako je montessori nebo waldorfská pedagogika,“ podotkne.

Do škol opět přicházejí silnější populační ročníky, leckde se znovu otevírají třídy po třiceti dětech a to je podle jejích zkušeností opravdu moc. Hodně to ztěžuje snahu o individuálnější přístup.

„Je to škoda, protože každé dítě vyžaduje něco trochu jiného. Měla jsem několik žáků, kteří potřebovali podporu, třeba kvůli poruše pozornosti. Zhruba polovina třídy k tomu byly děti ukrajinských uprchlíků, které neuměly moc dobře česky a chodily ke mně na doučování. Prakticky pro všechny jsem tedy chystala jiné úkoly,“ líčí poměry, s nimiž si dnes musí učitelé poradit.

Na dětech z Ukrajiny bylo podle ní vidět značné zlepšení, když se při doučování věnovala jen jim, proti obvyklé situaci ve třídě, kdy pracovaly s ostatními ve skupině. „I na tom je znát, že individuální přístup má opravdu cenu a je důležitý proto, aby se děti posunuly,“ dodává.

Od září bude v nové škole učit druháky, jejichž učitelka odešla na mateřskou dovolenou. Ve třídě ji čeká pouze dvaadvacet dětí, přičemž speciální podporu bude potřebovat pouze jedno z nich, a všechny mluví česky. „Vypadá to skoro až moc jednoduše,“ podotkne s úsměvem, ale zároveň přizná, že klidnější začátek na novém působišti by vlastně nebyl špatný.

To však neznamená, že by měla v úmyslu zpohodlnět. Svůj kreativní přístup zahodit nechce. „Když vidím, jak můžou ozvláštněné hodiny děti bavit, je to, jako by mi přímo řekly: ,Děláš to dobře a bylo by fajn, kdybys to takhle dělala dál.‘ A to je pro mě vždycky velká motivace nevzdat to.“