Vojta Kotek: Nic lepšího než tenhle svět nemáme

Vzpomínáte si na svou první moderátorskou zkušenost?

V sedmnácti jsem moderoval Českou Miss. Pamatuju se, jak to díky mně bylo o dvacet minut delší a že jsem místy měl ne úplně korektní výroky. Na základě téhle zkušenosti jsem si řekl, že moderování pro mě úplně není. Sem tam jsem pak moderoval nějaké charitativní akce. Spíš jsem se tomu vyhýbal. Nejsem typ moderátora, který jede podle osnovy, kterou mu dají. Mám radši, když se můžu schovat do nějaké postavy. U Zrádců mi vyhovuje, že vystupuju v roli, kterou jsem si mohl vystavět.

Česko je dvaadvacátou zemí, kde se tato úspěšná reality show na obrazovkách představila. Viděl jste zahraniční verze?

Prošel jsem všechny. Moderátoři se velmi liší věkem, excentričností, jsou to muži i ženy. Podstatné je, že moderátor má být zároveň herec. Musí umět pracovat se stylizací, napětím, tajemnem. Většinou byli starší než já, ale věk nehraje roli.

Jak jste si svou roli tedy vystavěl?

Střídám si tam tři charaktery s vlastním jazykem: hradní pán, který k sobě soutěžící pozval jako hosty; výstřední chlapík, showman, který jim fandí; a záporák, představitel záludnosti a temnoty. Celé se to odehrává ve zvláštním světě, kterým moderátor hráče provází a spoluvytváří ho. Leží na něm velká odpovědnost: je jediný člověk, který s nimi komunikuje a který ví, jak to mezi nimi opravdu je.

Moje vstupy jsou vlastně divadelní monology. Musí vyjít na první dobrou, nemůžu požádat, aby se to vrátilo, že se mi to zrovna nepovedlo – jinak napětí, které tu hru doprovází, přijde vniveč. Hra se stále mění, a tak jsem si nic nemohl připravit dopředu. Nesmím být v ničem návodný. Jednou se někde stalo, že se moderátor, když mluvil o zrádcích, díval na jednoho účastníka a ostatní se toho chytli. Byl to zásah do hry, který ji může zničit. Není pak šance to nahodit znovu.

Sešli se lidé z různých profesí, od IT specialisty přes policistu po stavaře či modelku. Přihlásili se na základě výzev, někteří byli vytipováni. Musejí být důvtipní a psychicky odolní. Několika z nich je přidělena role zrádce a ti musejí od počátku všem lhát. A to se musí umět, protože ti lidé jsou spolu zavření nepřetržitě dva týdny 24 hodin a mají možnost se dobře navzájem poznat. Každou noc zrádci někoho „zavraždí“, ostatní pak označí někoho za zrádce a ten musí hrad opustit. Kromě toho musejí hráči plnit fyzicky i psychicky celkem náročné úkoly a získat tak zlato do společné pokladnice. V ní na vítěze čeká milion korun.

Vaše režisérská činnost šla teď tedy stranou?

Pořád režíruju reklamy, občas v nich i hraju. Když mě u poslední velké reklamní kampaně klient oslovil, abych se stal její tváří, dal jsem si podmínku, že to chci i režírovat, mít nad tím kontrolu. Vzal jsem si tam lidi, se kterými jsem před časem dělal spoty pro mobilního operátora.

Váš celovečerní filmový debut Padesátka diváky pobavil. Chystáte další?

Pracuju teď na větším televizním projektu, podrobnosti ještě nechci zveřejňovat. Do žádného svého velkého filmu jsem se nepustil, protože jsem dostával zajímavé herecké nabídky. Chtěl jsem už taky založit rodinu a věnovat se jí. Mít volnější ruce. Když režírujete, nosíte to pořád v hlavě, pořád něco kolem toho řešíte, zodpovědnost a stres jsou několikanásobně větší než při hraní.

Mezi ty zajímavé herecké nabídky patřily bezpochyby Vlny, které napsal a režíroval váš kamarád Jiří Mádl a kde jste ztělesnil Jiřího Dienstbiera.

Jeho nabídku jsem přijal s velkou radostí. Já ho ostatně do svých filmů taky obsazoval. Když jsem scénář Vln četl poprvé, ptal jsem se ho, jestli se nezbláznil. Natočit v českých podmínkách takový velkofilm? Dostat tanky na Vinohradskou? Ten film má řemeslně naprosto světové parametry. Když Jirka ten film před deseti lety psal, nemohl tušit, jak moc se trefí do témat, která jsou znovu aktuální, a jak moc budou ve společnosti rezonovat. Takové filmy má smysl dělat.

Znepokojuje vás, co se teď ve světě děje?

Jsem ročník 88 a rodiče mě vychovávali v tom, že máme svobodu a zůstane to tak, že se už totalita nemůže vrátit. Ukazuje se ale, že svoboda není jednou vybojovaná navždy, že je pořád ohrožovaná a zkoušená. Jednou za čas si nějakou vlnou společnost musí projít, aby si uvědomila, jak je svoboda cenná. Vidíme to v celém světě.

Kde je problém?

S nástupem sociálních médií se všechno zjednodušuje, zheslovatí. Prostor zabírají lidé, kteří ta hesla umějí prodat. Na úkor těch, kteří důkladně uvažují a zvažují. Osobně se snažím nevyhraňovat, nevyostřovat věci, hledám spíš to, co spojuje, než bych nekompromisně stál za jediným názorem. Nechci podporovat rozdělování. Jsme přece jeden celek, který musí čelit společným problémům. Po těch pětatřiceti letech jsme se někam vlastním přičiněním dostali, nicméně po nikom nemůžeme chtít, aby byl dokonalý a všechno chápal jako my. Polarita názorů je podle mě správná, lidé přece nemusejí myslet stejně. Mají diskutovat, ale kultivovaně, neagresivně. Přece jeden druhého nepozabíjíme kvůli tomu, co si kdo myslí.

Bojíte se, do jakého světa váš syn vyrůstá?

Jistěže bojím jako každý rodič. Co s tím ale můžu dělat? Snad na to dítě co nejlíp připravit. Jsem ale optimista a mám za to, že problémy tu jsou, aby se vyřešily. Nakonec nic lepšího než tenhle svět nemáme a mít nebudeme. A jsou na něm tak dobré věci, že stojí za to tu být.

Co jsou pro vás ty dobré věci?

Láska, emoce, příroda, vůně. Že jsme schopní spolu mluvit, že něco společně prožíváme a uvědomujeme si to. To je přece fantastické.

Jaký jste tatínek?

Především milující, intuitivní. Popravdě myslel jsem si, že budu respektovanější. Autorita zatím v jeho dvou letech úplně nefunguje. Když se snažím říct, že už končí sranda, že to myslím vážně, o to vtipnější mu přijdu. Rád bych syna vedl k co největší samostatnosti. To dělali i naši a je to i jeden z nejdůležitějších vkladů, který mi dali. A také vědomí, že když si za něčím usilovně jdu, tak to dokážu.

Umíte si poradit i s praktickými aspekty péče o malé dítě?

Od začátku se snažím být nápomocný i v praktických věcech. Ačkoli je moje manželka na mateřské a může se mu naplno věnovat, jsem vděčný za chvíle, kdy chce čas pro sebe a jsme s malým sami. Věřím, že takových chvil bude pořád víc.

Váš syn se dost neobvykle jmenuje. Hubert I. Šman Kotek. Co znamená První Šman?

Kdysi jsem pronesl takový vtípek, že kdybych měl syna, pojmenoval bych ho Ježíš. Takže Ježíš Kotek. Pak jsem varioval, že by to mohl být jéminkot(ek), šmankot(ek). V době, kdy jsme věděli, že čekáme kluka, začali jsme mu říkat Šman, Šmanís, Šmanimůra. Pro Huberta jsme se rozhodli na poslední chvíli a dost dlouho trvalo, než jsme si na něj zvykli. Pořád to je náš Šmáňa, Šmanís, někdy Hubísek. Zatím slyší na všechno.

Jakpak mu asi jednou budou říkat ve školce a ve škole?

Nebude nijak vybočovat. Teď je trend neobvyklých jmen. Když mi někdo řekne, že bude kvůli jménu, které jsme mu dali, chudák, trochu se tomu směju, protože ať bych své dítě pojmenoval jakkoliv, bude terčem pozornosti. Té ho stejně neušetřím.

Máte už vymyšlené další jméno?

Kdyby přišel zase kluk, tak by to byl I. Jémin.

Takže dalšímu potomkovi se nebráníte?

Tak tohle vždycky rozhoduje žena. Já bych byl pro.

Je rodičovství něco, k čemu jste se už dlouho upínal, nebo jste o tom tolik nepřemýšlel?

Těšil jsem se na to a zároveň jsem rád, že to nastalo až teď, s mojí ženou Radanou. Tu jsem vyhrál v loterii. Největší jackpot. Rodičovství přišlo pro nás oba v pravý čas, i když tahle doba není úplně ideální. Mrzí mě, že se můj táta nedožil vnuka a nepoznal ani moji ženu. Seznámili jsme se čtrnáct dnů po tátově smrti. Mám pocit, jako by mi ji poslal.

Váš tatínek byl celoživotně spjatý s Divadlem Járy Cimrmana, kam přivedl i vás.

V tom divadle jsem strávil dětství, tátu tam vidím všude. Jeho manažerskou agendu tam přebrala máma. Po deseti letech, co jsem hrál praktikanta Hlaváčka ve Vraždě v salonním coupé, mi Zdeněk Svěrák nabídl, abych ho alternoval ve hře Afrika a Vyšetřování ztráty třídní knihy. Je to pro mě velká čest a výzva. Nečekal jsem, že se vůbec něco takového stane.

Chápu to tak, že chci divadlu ze všech sil pomoct, aby se odehrálo co nejvíc představení. Nechápu to tak, že bych ho přebíral. To ani nejde. To je, jako kdyby po Voskovcovi a Werichovi někdo převzal Osvobozené divadlo. Cimrmani jsou podobně specifická záležitost. Nikdo jiný by to ani neměl dělat.

Jste tam pořád nejmladší?

Jsem, i když syn Miloně Čepelky Joska, se kterým jsme se alternovali v Hlaváčkovi, je jen o málo starší než já. Taky teď vystupuje v několika rolích svého táty. Hraje s námi i Míla Táborský a Ondra Vetchý. Divadlo stárne, herci odcházejí, je třeba jim pomoct, aby se hrálo, dokud to kluci chtějí dělat.

Vidět jste i v pražském Činoherním klubu.

Jsem tam mnoho let stálý host, mám tam teď dvě představení, v jednom, s názvem Ošklivec, hraju hlavní roli.

V létě vás diváci Letní scény Musea Kampa znovu viděli jako mladého Jana Wericha.

Tohle životopisné představení je úplně jiný druh divadla, než jsem dosud dělal: Je to muzikálově laděná činohra s dost náročnou choreografií. Posunulo mě to z komfortní zóny: Zpívám tam a tancuju, i když se v těchto disciplínách vůbec necítím doma. Pokaždé jsem odcházel z jeviště úplně splavený.

Přes dvacet let stojíte před kamerou, dabujete už od dětských let. Dovedete si představit, že byste se živil jinak?

Začal jsem tak brzo, že na takové úvahy ani nebyl prostor. S tím, kolik zkušeností jsem nabral a co všechno jsem musel překonat, by mi to už chybělo. Bylo samozřejmě dost momentů, kdy jsem pochyboval.

Které to byly?

Poprvé když jsem se stal populárním. Přijít o soukromí v těch šestnácti byla brutální změna.

Mluvíte, předpokládám, o roce 2004, kdy se v kinech objevili Snowboarďáci a na obrazovky vstoupil seriál Pojišťovna štěstí.

Bylo to v době, kdy jsem sám ještě nevěděl, co chci. Říkal jsem si, jestli to vůbec stojí za to. Pak zase období, kdy jsem měl pocit, že pořád dostávám tytéž role, že se nikam neposouvám. To se zlomilo Marií Terezií, kde jsem hrál jejího manžela Františka Lotrinského. Ta role zahrnovala celých třicet let jejich manželství. Velký zlom byla i režisérská práce. Něčemu se naplno věnujete několik roků a vůbec nevíte, jestli to nebude průšvih. Nakonec jsem si potvrdil, že mám ze všeho nejradši samotnou práci. Výsledek je samozřejmě taky důležitý, ale nejvíc mě baví tvorba, posouvání se dopředu, otevírání nových dveří.

Všechny vaše činnosti stojí na kontaktu s lidmi. Jak s nimi vycházíte?

Nejsem v jednání radikální a přísně vyhraněný, jsem rád, když všechno probíhá bez konfliktů. Na druhou stranu se jim za každou cenu nevyhýbám. Když mi něco není po chuti, umím se vzepřít, umím se rozohnit. Je to ale pokaždé v rámci tvůrčího procesu, kdy jsem přesvědčený, že můj pohled je pro věc nejprospěšnější. Musím říct, že s věkem jsem stále tolerantnější a mám větší pochopení pro odlišné názory.

Narazil jste na podrazy?

Na určitou míru křiváren si člověk musí zvyknout. To je ale v každé branži, nemyslím, že ta naše z toho nějak vybočuje. Záleží na nás, jestli nás to zocelí, nebo přivodí depresi. U mě zatím převládá to první.