Vladimír Kořen: Řeka mi celý život pomáhá překonávat těžkosti

Nedávno jste vydal svoji první knížku Řeka zázraků, kde vyprávíte příběhy ze svého života a vzpomínáte na dětství. Jako novinář jste samozřejmě zvyklý psát, ale tahle povídková knížka je váš literární debut. Kdy jste začal směřovat k literárním textům?

Už dávno, ale psal jsem jen sám pro sebe. Od dětství sbírám známky a k nim si občas napíšu nějaký příběh, je to vlastně takový filatelistický deníček. Byla to ale opravdu šuplíková záležitost, literárně nevalná. Pravda je, že rád sbírám i jiné věci, děti jsou z toho už nešťastné, protože mám spoustu krabic, ve kterých jsou nejrůznější fotky nebo vstupenky. Vyhodit je nedokážu kvůli vzpomínkám, protože nechci smazat stopu, čím jsem si v životě prošel.

Kdy jste tedy začal uvažovat o povídkách ze života?

Tohle způsobila manželka. Jednou se totiž o mém psaní do šuplíku zmínila před panem nakladatelem Václavem Kazdou a skončilo to smlouvou. Žena toho popravdě teď trošku lituje. Namátkou si totiž přečetla napoprvé jednu z povídek a hned se vyděsila. Řekla mi: „Já jsem sice chtěla, abys byl spisovatel, ale proč píšeš zrovna o mně?“ Překvapilo mě, jak mě psaní baví. Vstával jsem kvůli tomu brzy ráno, protože jsem nemohl dospat. V noci jsem nad tím přemýšlel, dostal jsem nápad, nechtěl jsem ho zapomenout, a tak jsem si k tomu sedl co nejdřív. Žena mě nějakou dobu mlčky sledovala a nakonec přišla s tím, že prý někteří spisovatelé mají takové malé notýsky a do toho si nápady zapisují. Tak to už jsem nestihl, s tím bych býval musel začít dřív.

Možná notýsek využijete příště. Měl byste chuť na pokračování?

Bavilo mě to velice, ale prvotina v padesáti letech je asi docela unikát, tak uvidíme. Zatím bych na psaní stejně neměl čas. Pořád ještě jezdím po autogramiádách a besedách napříč republikou, jednou do Mariánských Lázní, pak do Kutné Hory… Knížku přečetla už spousta lidí a jsou zvědaví na další podrobnosti k těm příběhům.

Jsou pro vás reakce čtenářů motivační?

Opravdu o tom přemýšlím, protože ohlas na knížku mě až zaskočil. Některé příběhy přece jenom pocházejí z dob, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony a svět vypadal úplně jinak než dnes, a tak jsem si nebyl jistý, jestli budou pro čtenáře dost zajímavé. A člověk je taky obecně spíš připraven na nějakou kritiku nebo odstup. Zažil jsem ale i chvíle, kdy lidé na autorském čtení plakali a smáli se, bylo zkrátka vidět, že to funguje. Na databázi knih mě čtenáři svým hodnocením drží na nějakých 93 procentech, což jsem si nedokázal ani představit. Poptávka po Kořenovi by tedy byla, ale další knížku by bylo potřeba důkladně rozmyslet. Moje úvahy určitě ještě nepokročily nikam daleko, v žádném případě nemůžu říct, že jsem se už rozhodl napsat něco dalšího.

Co na případné pokračování říká vaše manželka?

V tuhle chvíli žádné nechce, přesněji řečeno byla by ráda, abych případně vymyslel něco, co nebude o naší rodině. (směje se)

Zdá se, že velice důležitou osobou ve vašem životě byl dědeček, který zřejmě určil vaše celoživotní zájmy, což jsou šachy a vášeň pro rybaření.

Kromě dědečka mě v tom samozřejmě ovlivnili ještě tatínek a bráška. V přírodě a u řeky Ohře jsme spolu všichni strávili spoustu času. Bylo to neskutečně inspirativní dětství. A dědeček, to byla inspirace sama o sobě. On byl výborný vypravěč a občas i rád trochu přeháněl. Pábitel. Řeka mi celý život pomáhá překonávat těžkosti. Stačí mi pozorovat vodu, jak plyne, jak je krásná. Člověk se nechá ukolébat a začne věřit, že všechno bolestivé překoná. Převzal jsem to z rodiny a myslím, že mít takovéto oči je pro život důležité. I to jsem chtěl ve své knížce ukázat.

Před pár lety jste složil funkci starosty v Říčanech, kde s rodinou žijete, a začal jste učit ve 3. základní škole. Nechal jste si ale čas pro moderování Zázraků přírody a začal jste studovat environmentální vědy na Karlově univerzitě. Letos jste to dokonce všechno propojil, když jste točil se svými žáky pro Zázraky přírody. Jak tenhle nápad vznikl?

Zapojili jsme se s našimi dětmi do projektu, kam se přidalo asi pět škol v Čechách a na Moravě, a snažíme se společně zachránit dříve úplně obyčejné, ale dnes už vzácné druhy ryb, karasy a slunky obecné. Už rok se je snažíme odchovat v našem školním rybníčku. Nějaké výsledky už máme, letos jsme vysazovali slunky do jednoho lesního jezírka a vytipovali jsme si i další tůně. Naši původní karasi a slunky bohužel čelí invazivním druhům ryb, většinou asijským, šlechtěným.

Ty se dostávají do volné přírody od chovatelů, kteří nevědí, co s přebytky. Když jsme s dětmi a se štábem dorazili k lesnímu jezírku, karase jsme nakonec vypustit nemohli, protože v něm byly barevné jezírkové rybky, které musíme nejdřív odchytit, aby se dál nešířily. Karasi i slunky jsou pro rybáře nezajímavé druhy, nijak intenzivně se proto do přírody nevysazují, a tak ukazují velkou zranitelnost našich přírodních nádrží. Za třicet čtyřicet let mého života se z druhů, které byly běžné v každém návesním rybníku, staly kriticky ohrožené.

Jak jinak se ještě může stát, že v Česku dříve běžné druhy ryb jsou najednou vzácné?

Naše řeky jsou velice spoutané, na každé z nich je spousta jezů, které rybám brání putovat, kam potřebují. Regulací se taky zpomalí tok řeky, dno se zanese bahnem a pod ním zmizí i ostrůvky z oblázků. Voda zurčící přes oblázky je přitom základní stanoviště, které život řeky potřebuje, protože právě tam se ryby vytírají, jsou to rybí porodnice. Malé rybky se schovají do hloubky mezi oblázky a první týdny tam žijí v úplné tmě a bezpečí. Nebýt sportovních rybářů, kteří do revírů vysazují ohromné množství ryb, život by se v našich řekách obnovoval jen těžko.

Regulace jsou rozporuplná věc, což se nedávno projevilo i při povodních na Moravě. Do jaké míry jste sledoval letitý spor o plánovanou výstavbu přehrady Nové Heřminovy? A co si o tom myslíte?

Sledoval jsem to jen soukromě zpovzdáli, zběžně a jako novinář jsem do tématu nijak nezasahoval, žádné reportáže jsem netočil. Klíčovým problémem povodní je, že se obsadila území, která k těm řekám dřív patřila, a že se staví i tam, kde máme dlouhodobě stanovené hranice stoleté vody. Řeka je živel a nedá se ani s přehradami regulovat s jistotou, ale lidé to občas nerespektují a myslí si, že zařídí bezpečí kdekoli. Poručíme větru, dešti, vodě… Nebýt výstavby v záplavových zónách v přímém okolí řek, nevznikaly by tak obrovské škody a lidé by nebyli ohroženi na životě. V okolí některých toků se naštěstí už přístup k záplavovým zónám snad mění. Médii nedávno proběhlo, že po letošních povodních už se některé nemovitosti neobnoví. Letošní povodeň byla mimořádná a s lidmi v povodňových oblastech nesmírně soucítím a stále potřebují pomoc. V Brně chystáme koncert na jejich podporu.

Někteří lidé z okolí Heřminov dnes litují, že výstavbě přehrady bránili, protože by je zřejmě ochránila.

Patrně ano, ale potíž s přehradou jako protipovodňovým opatřením spočívá v tom, že se musí před povodní včas vypustit, jinak tolik vody nezadrží. V napuštěné přehradě nebývá prostor, který se může zaplnit vodou, obvykle moc velký, a kdyby přišla extrémní povodeň příliš rychle, přehrada vše nezachrání. Dnešní vodohospodáři určitě mají k dispozici kvalitnější předpovědi počasí než dřív a dokážou i manipulací na přehradách leccos zachránit. Byli jsme toho svědkem letos a za to jim určitě patří neskonalý obdiv. Ale tu jistotu zkrátka nemáme.

Vzpomeňme si na povodně v roce 2002. Tehdy v povodí Vltavy napršelo tolik vody, že by to naplnilo pětadvacet vltavských kaskád! Naplníte ji jednou a pak už vám ani ty největší přehrady nestačí. Existují ale i vodohospodářská opatření, která dokážou ochránit, a při jejich využívání povodně nenapáchají tak vysoké škody. Suché poldry. Neboli území, kde můžete zemědělsky hospodařit na polích nebo v lužních lesích, ale počítá se s tím, že občas budou při povodni zaplavena, a kvůli tomu se tam vybuduje i hráz. Jakmile tedy přijde velká voda a oblast se přirozeně zatopí, vznikne ze suchého poldru jakási přechodná velká přehrada. Poldry letos zachránily třeba Studénku, ale taky polskou Vratislav. My je na rozdíl od Poláků bohužel zatím příliš nevyužíváme.

Proč to tak je?

Výstavbě suchých poldrů i jiných protipovodňových opatření u nás brání především spory o pozemky. Ekologové nebo občanská sdružení, o kterých se v této souvislosti obvykle mluví, do stavby poldrů nevstupují zdaleka tolik jako vlastníci pozemků. A v okolí řek jsou jich stovky.

Polskou legislativu neznám, ale po těchto povodních je naprosto zřejmé, že bychom se u nich měli inspirovat. Všechna voda, která odtekla od nás k nim, byla ještě násobena vodou, která spadla tam. A jak jsem to sledoval, ve velkých městech to zvládli.

Nevím, co všechno pro to Poláci v legislativě udělali, že se jim podařilo vybudovat tolik poldrů, ale vyplatilo by se nám to prostudovat.

Co by podle vás pomohlo spory s vlastníky vyřešit?

Možná nemáme dobře nastavený systém odškodnění pro období záplav. Lidé, kteří obětují svůj pozemek a úrodu pro veřejný zájem, by přece měli mít jistotu, že budou mít škody po povodních dostatečně zaplacené. Určitě to nejsou vyhozené peníze, vždyť se nám to v důsledku vrátí. Voda zachycená v suchých poldrech způsobí mnohem menší škody, než když se zatopí města jako letos třeba Krnov a Opava. Je ale pravda, že pokud jde o výkup pozemků kvůli protipovodňovým opatřením, někdy v tom hraje roli i spekulace, kdy majitelé licitují s tím, že by pozemek mohl být v budoucnu zastavitelný, což by samozřejmě zvýšilo jeho cenu.

Stačilo by tedy přestat stavět v záplavových zónách?

Jenže k tomu se zatím moc nemáme. Podívejme se, jak blízko stojí budovy třeba u řeky Sázavy, kde jsou komerční logistická centra. Tam prostě doufají, že se všechno dá zvládnout pomocí protipovodňových opatření. Chováme se, jako bychom ztratili paměť. Přestali jsme uvažovat například nad tím, proč některé mlýny stojí na nešikovném místě, trošku nad vodou. A musely se k nim kopat dlouhé náhony. Naši předci věděli, že tam povodeň nikdy dřív nedosáhla a nebude tam stavby ohrožovat. My jejich zkušenosti házíme za hlavu, protože si myslíme, že vodu dokážeme spoutat. Schází nám pokora k přírodě, ale ona dokáže nadělit vody mnohem víc, než napršelo teď, dokonce i mnohem víc než v roce 2002. V povodí Moravy letos měli štěstí v neštěstí, že v Beskydech nenapršelo tolik jako v roce 1997.

Jako rybář přehradám moc nefandíte. To mají opravdu tak negativní dopad na život v řekách?

V určitý okamžik můžou být environmentální dopady opravdu vážné, protože říční ryby přestanou být schopné reprodukce, když třeba nemohou kvůli přehradám migrovat. Výzkumy přírodovědců ukazují, že některé druhy cestují třeba dva týdny sto kilometrů po proudu a pak se zase vrátí.

Jakmile jim postavíme do cesty nepřekonatelné překážky jako vysoké jezy, přijdeme o ně úplně stejně, jako jsme kdysi přišli o lososy, kteří se kvůli rozmnožování potřebují přesouvat z moře. Mladé úhoře, kteří putují tisíce kilometrů ze Sargasového moře, už musí rybáři od ústí řek dovážet letecky. Jinak by vyhynuli.

Kam byste se tedy v diskusi o přehradách spíš přiklonil?

Samozřejmě rozhodující vždy je, co si vodohospodáři od konkrétní přehrady slibují. Výstavba je vždycky extrémně nákladná, musí se hospodárně počítat. Něco přinese výnos z výroby elektřiny nebo ze zásobování vodou v suchých oblastech. Ve světě v posledních letech sílí trend některé jezy či přehrady bourat, protože se ukazuje, že přinášejí větší škody než užitek. V erozivních oblastech se nádrže hodně zanášejí, takže v nich ubývá prostoru pro zásoby vody a ten sediment navíc bývá škodlivý. Při počítání se nesmí také zapomínat, že z velkých ploch se odpaří ohromné množství vody. Je to mnohem komplexnější problém, než se zdá, takže není snadné odpovědět obecně a jednoduše na otázku, jestli přehrada ano, či ne. Nejsem extremista, některé přehrady jsou nutné i krásné. Obdivuhodné a přitom chrání.

Přesto by se dalo asi říct, že byste spíš sázel na suché poldry?

Určitě, já jsem jejich velkým fanouškem. Jenže debata o suchých poldrech na Bečvě nebo na dalších moravských i českých řekách neměla dostatečnou energii. Ale mění se to. Řeky a voda v nich potřebují prostor. Obávám se ale, že diskuse časem opět utichne a všem to zase začne být jedno. Dokud nepřijde další velká voda. A ta přijde určitě.