Vladimír Javorský: Po šedesátce začínám znovu

Kde se u vás záliba v čajové kultuře vzala?

Začalo to asi už na gymnáziu a pokračovalo na vysoké škole na JAMU. Člověk se začal dovídat, že existují i jiné čaje než ruský, indický a čínský v pytlíku. (Zamyšleně prohlíží čajový lístek.) Jaký čaj byste si dnes dala?

Dám si stejný jako vy.

A jéje! Tak to teď cítím velkou odpovědnost, abych správně vybral. Co bych nám tak… Tak třeba… Kachní trus!

Čaj s názvem kachní trus? To nezní kdovíjak lákavě.

Kachní trus je vynikající tmavý oolong (čaj na pomezí zeleného a černého čaje). Váže se k němu taková krásná legenda. Čaj ve starověké Číně se povinně odevzdával císaři, a protože dělný lid je vynalézavý a tento vynikající čaj chtěl pro sebe uchovat, schoval ho do nádob určených na kachní trus a tím ho před výběrčími uchránil.

Dá se z toho, jaký si člověk vybere čaj, usoudit něco o jeho povaze?

To nevím. Myslím, že je to spíš o chuti a rozpoložení, ve kterém se člověk zrovna nachází. Vybírám si čaj podle toho, jakou mám náladu, na co mám chuť, jaký je můj aktuální zdravotní stav nebo denní doba. Záleží na tom, co chci při tom čaji nebo po tom čaji dělat.

Třeba takový kachní trus se dá pít dlouho, jak mě kdysi poučil místní štamgast Vladimír. Můžete ho opakovaně zalívat, aniž by mu to ublížilo. A taky jsem ho vybral, protože je to takový studijní čaj.

Studijní čaj?

No trošku nám snad nakypří, načerství neurony. V mém případě by to obzvlášť bylo záhodno. Vždyť víte, já rozhovory nedávám moc rád, snažím se tomu vyhýbat. Radši něco dělám, než mluvím. A taky mi vadí, jak se ty otázky v rozhovorech pořád opakují a člověk se pak taky opakuje a mele stokrát omílanou slámu. (Obsluha přináší čajový servis, Vladimír Javorský dychtivě sahá po konvičce s čajem.)

Ježkovy voči! No koukněte se na to! Dali nám tam těch čajových lístků požehnaně, vidíte? Bude to síla! Čuchněte si, ať víte, co budete pít, stojí to za to, voní krásně. První nálev bude takový uvítací. Nemusíme ho dlouho louhovat, při tom množství bude silný už teď. (Nalévá čaj do obou šálků, ochutnáváme.)

Je opravdu moc dobrý.

Tak to mám radost, že vám chutná. Mluvili jsme o těch rozhovorech, že je dělám nerad. Všichni se dokola ptají na Kyslíka (postava ze seriálu Chlapci a chlapi z roku 1988). Nebo na Gasparda Deburaua ze seriálu Největší z Pierotů. To byla krásná role, jenže co k tomu po více než třiceti letech ještě říkat? Ale třeba přijdete na nějaké jiné otázky.

Zeptám se na váš nejnovější projekt, o kterém jste zatím nemluvil. V seriálu Dcera národa, který poběží od konce září na streamovací platformě Canal+ a od ledna i v České televizi, hrajete postavu obrozence Aloise Pravoslava Trojana. Jaké to pro vás bylo ponořit se do období devatenáctého století a tehdy probíhajícího národního obrození?

Bylo to pro mě velké dobrodružství, národní obrození představovalo období kvasu a změn. Člověk se o tom učil ve škole a nebavilo ho to. Jenže pak se do toho ponoříte skrze příběhy konkrétních lidí, které Lucie Vaňková zpracovala do scénáře, a najednou to vidíte úplně jinak. Té době se víc přiblížíte, nějak si ji pro sebe zpracujete a snad ji i dokážete pochopit.

Pravoslav Trojan pro mě byl pozoruhodný chlapík, předtím jsem o jeho existenci nevěděl, přitom byl nesmírně zajímavý politik. Nebál se postavit za svoje názory, i když to mohlo být nebezpečné, šel do toho. Slávu a všechny výhody kolem pak slízli jiní, ale pro něj to nebylo podstatné. To mi na něm bylo sympatické.

Umíte si představit, že byste v jeho době žil?

Těžko říct. Kdybych žil v té době, neměl bych od ní odstup a nevěděl, že se dá žít i nějak jinak. Žil bych tedy tak, jak bych potřeboval a uměl žít. Asi bych nechodil do čajoven, ale protože tenkrát začínaly kavárny, chodil bych nejspíš do kaváren. Co já vím, kým bych byl.

Jak se vám spolupracovalo s Antonií Formanovou, která má v seriálu hlavní roli dcery Karla Havlíčka Borovského?

Tonička je skvělá. Znám ji už nějakou dobu, je krásné, jaká z ní roste dáma a jaká je to skvělá herečka. A je pěkné, jak hezky se chová ke starším kolegům. Přitom dneska jste většinou pro každého, kdo je o tři dny mladší, boomer. (Označení pro lidi narozené během poválečného baby boomu, kteří údajně nerozumějí současnosti.) A ani vám nemusí být přes šedesát jako mně.

Máte pocit, že současné době rozumíte?

Pokud v nějaké době žijete, nemůžete ji od sebe úplně jednoduše oddělit. Jste její součástí a svým způsobem jí rozumíte, ať chcete, nebo ne, ať už je vám šestnáct, šedesát, nebo osmdesát. Já téhle době rozumět chci, protože když jí rozumíte, máte větší šanci ji ovlivnit. Ale moc na tyhle věci nemyslím, nezabývám se jimi. Když se o něčem začne příliš špekulovat, není to dobře.

Jak vnímáte svůj věk, překročení šedesátky?

Mám pocit, že začínám znovu, to je teď takový můj poznatek, že jsem znovu na startovní čáře.

K novým začátkům můžeme počítat hudební album, které vám předloni vyšlo a získalo nominaci na cenu Anděl. Udělalo vám radost?

Udělalo mi to velkou radost. Člověk se přesvědčí nebo zjistí, že něco malinkého dokáže, že je něčeho takového mocen. Každý máme ten svůj Everest někde jinde a pro mě byl tohle takový malý Everest a zázrak.

Vlastně mě svým způsobem velmi překvapilo, že jsem to dokázal. Nikdy jsem tu muziku nebyl schopen pořádně dodělat. Furt jsem se v těch písničkách nimral, šťoural, v uvozovkách je vylepšoval, něco rozdělaného hledal a na něco dalšího zapomínal. Je skvělé, že z toho nakonec přece jen něco vzniklo.

Velkou zásluhu na tom má skvělý hudebník Marian Friedl. Vzal ty moje nápadíky a dal jim nějakou formu, která je zaplaťpánbůh konečná a zároveň nám umožňuje variace během koncertů.

Když písničky skládáte, začínáte hudbou, nebo textem?

Většinou to přichází společně. Někdy se to malinko pozměňuje, protože třeba ten původní nápadík zapomenu cestou z metra, když si to nestihnu nahrát. Někdy se to pozmění, když vezmu do ruky kytaru nebo ukulele, zkusím si to zahrát a ta melodie si mě vede někam trošku jinam.

Se svým albem jste začal pravidelně koncertovat. Plánujete v tom pokračovat?

Pořád pokračujeme. Jsem za to moc rád a jsem vděčný, že se mnou tvoří kapelu vynikající muzikanti. Chtěl bych je tady všechny uvést, protože jsou jedineční: kromě Mariana Friedla je to Štěpán Flagar, Martin Kocián a Michal Wierzgon. Občas s námi zpívá Petra Jelénková, dodává tomu ženský element.

Vždycky mě to táhlo k jazzovým prvkům v muzice a najednou se mnou hraje celá jazzová kapela. Mám z toho fakt radost.

Další podoba těch písní se odehrává s Ondrou Kabrnou, který se mnou hraje, když kluci nemůžou, protože mají taky svých projektů nad hlavu. Ondra je geniální jazzový klavírista, s ním ten koncert má zase úplně jinou podobu. Musím tam víc hrát na nástroje - na ukulele a kytaru. A taky to mám moc rád, je to zase úplně jiná podoba písniček. Teď budu hrát dvakrát úplně sám, toho se trochu děsím.

Co vám koncertování přináší?

Vždycky je hezké pobýt s lidmi a nabídnout jim svět té naší muziky, ať už je to na nějakém malinkém festiválku, nebo na velkém festivalu, ve větším městě nebo v malém městečku, v Praze, Přelouči, Telči nebo v Náměšti. Včera jsme hráli v Teplicích, chystáme se třeba do Uherského Hradiště.

Je to milé a mohli bychom hrát i častěji, ale já mám k tomu ještě kus práce u toho divadla. Jen to samotné cestování bych možná vynechal. Marná sláva, je to už v mém věku vyčerpávající. Zvlášť když druhý den ráno máte mít zkoušku v divadle a domů se vracíte v noci. Kdybych mohl lusknout prsty a být tam, bylo by to lepší.

Napadlo by vás řekněme před pěti lety, že vydáte album a budete s ním jezdit po koncertech?

Vůbec! Hrál jsem už předtím s Trabandem a taky s Mírou Kemelem (muzikantem a karikaturistou Práva), díky tomu jsem si uvědomil, že je možné vydat desku, a dostal odvahu ty svoje nápadíky povytahovat z telefonu a pokusit se je uvést do nějakého tvaru.

A to je to, jak jsem říkal, že člověk začíná znovu po té šedesátce. To album bylo vlastně skoro k šedesátinám.

Kromě zmíněného ukulele a kytary hrajete na saxofon a na klavír. Jak jste k tolika nástrojům přišel?

Ale vždyť já na ty nástroje pořádně nehraju, na saxofon jsem jen takový samouk, na ukulele taky. Ukulele je jednoduchý nástroj, kdo umí na kytaru, může hrát i na ukulele. Spousta lidí to umí.

Na klavír jste se začal učit hrát už jako dítě.

Na klavír jsem hrál jako dítě přesně půl roku. Bylo to v první třídě, a protože jsem hrál mnohem radši fotbal venku mezi panelákama, nechal jsem toho.

Znovu jsem se ke klavíru dostal teprve na JAMU, tam jsem z něj musel dělat zkoušky. No a pak jsem hrál na klavír až ve filmu Krajina s nábytkem, kde jsem měl roli pianisty, a tak mě jazzový pianista Vojta Eckert učil hrát zjednodušenou verzi klavírní hudby Emila Viklického, která v tom filmu zní. Ale jinak na klavír neumím.

Dává vám hudební vystoupení něco jiného než divadelní?

Svým způsobem je to hodně podobné. V divadle člověk komunikuje s diváky skrze text. Když jste na jevišti hudebním, tak taky komunikujete s diváky, ale děláte to skrz ty písničky. Vždycky je to o tom dialogu mezi vámi a těmi lidmi, kteří ten večer přišli.

A když se tento dialog vydaří a všichni jsme společně plně přítomni v daném okamžiku a situaci, je to krásné a udělá mi to vždycky obrovskou radost.

Bývá to na malém městě jiné než například v Praze?

Ani ne. Jsem rád, když se podaří zbourat takové to - přijel umělec z Prahy a teď nám tady bude něco předvádět, možná udělá chybu nebo se přeřekne. Pokud se přes tohle přehoupneme, je to geniální všude. Když uděláme chybu a třeba se tomu zasmějeme a divák je schopen to přijmout, pochopit a zjistit, že to je normální život, tak to mám pak velkou radost.

Taky je potřeba dostat se přes ty ambice něco ten večer takzvaně dokázat, něco velkého vytvořit. To se buď podaří, anebo se to nepodaří.

Samozřejmě můžete a také chcete pracovat na tom, aby se to podařilo, ale to úsilí nesmí být kontraproduktivní. Někdy se stává, že člověk tak strašně chce, až je to k ničemu.

Co je pro vás hlavní motivací k práci?

(dlouho přemýšlí) Podívejte, támhle v tom rohu roste nějaký bambus. Jakou on má motivaci tady v té čajovně růst? Prostě tady je a je takový, jaký je. Někomu se líbí, někomu se nelíbí. Produkuje kyslík, v létě vytváří příjemný stín, ale samozřejmě z něho taky padá listí, které někomu vadí.

A stejně tak já tady jsem a moje práce je přirozenou součástí toho, že tady jsem. Moje práce buď něčemu dobrému slouží, nebo překáží. Byl bych raději, kdyby sloužila. Aby si někdo řekl - jo, je tady na tom světě o ten bambus líp! Ale někdo si třeba řekne - hergot, ten bambus tady nemá co dělat! To už nechám na každém.

Může člověk i s takovým nastavením vnitřně vyhořet?

Může. Když si bude říkat, že musí produkovat více toho kyslíku, když bude chtít být vyšší než úplně jiný druh bambusu. Stačí malinko a vyhoří. Třeba i kvůli tomu, že chce být prospěšnější nebo lepší. Prostě si člověk musí dávat majzla a nechtít příliš mnoho v žádném směru.