Vica Kerekes: Slováci jsou dobrosrdeční a tuto jejich přirozenost zbožňuju

Zastihli jsme vás v Praze. Jaký projekt vás sem zavál?

Do Prahy jsem přijela natáčet seriál Náhradníci, režíruje ho Alice Nellis spolu s Jiřím Havelkou. Odehrává se v něm více příběhů, které se všechny týkají hodně současné otázky, zda mít, nebo nemít dítě, a co dělat, když se nedaří otěhotnět. Dříve nebylo tolik možností jako dnes. Seriál poukazuje i na to, jak různě teď o rodičovství přemýšlíme. Někomu třeba nevadí starat se o dítě svého manžela, které má s jinou ženou, někomu naopak ano.

Má vaše postava už narýsovanou cestu?

To bych nerada úplně prozrazovala, ale snad můžu říct, že si nese obrovské tajemství. Navenek se ukazuje jiná, než jaká ve skutečnosti je, což ji velmi trápí. Dnešní doba je stále dost krutá. Odsuzujeme ty, kteří cítí a přemýšlejí jinak než my, když žijí odlišně od takzvaného normálu. Na to slovo jsem strašně alergická. Nejen v Česku, ale i na Slovensku a Maďarsku se tento výraz nadužívá. Všechno, co je „normál“, je sexy. Jsem z toho už unavená.

Mateřství je dost citlivé a intimní téma. Setkala jste se sama v tomto směru s nevhodnými otázkami?

Ani moc ne. Většina žen na ně naráží při návštěvě svého gynekologa, kdy někteří doktoři nebo doktorky podprahově upozorňují na to, že už je načase mít dítě. Mně se nikdy nestalo, že by můj lékař používal takovou rétoriku. Má rodina je v tom také úžasná. Spíše se mi svěřují kamarádky, které jsou frustrované, že nemají potomka. Na jednu stranu ty otázky chápu. Každá žena má na rozdíl od mužů jistý věk plodnosti a jakési vnitřní napětí. Pokud ho silně vnímá, časem se tento neklid určitě nezlepší. Je zapotřebí se na sebe napojit a zkusit najít harmonii. Dítě nemusíme mít za každou cenu. Důležitější je podle mě mít vedle sebe milujícího partnera, přičemž je jedno, jestli je to přítel, anebo manžel. Věřím na spřízněnost duší. Pokud nastane, přijde pak všechno samo.

Jak říká moje postava v Náhradnících, měli bychom přijmout, co je dané. Když to nejde, tak to holt nejde, nač se stresovat a bát, že něco neumím nebo to nemůžu mít. Většinou to má nějaký důvod a smysl.

Oprostit se od poznámek z okolí ale vyžaduje dostatečnou míru sebevědomí a vyzrálost.

Přesně tak. Měli bychom se sami sebe ptát, jestli konkrétní věc skutečně chceme, nebo ne, zda náš pocit nevychází z jisté formy fungování společnosti, která nám něco diktuje. Občas čelím otázce, jestli se nestresuju z toho, že dnešní žena musí být stoprocentní ve všech ohledech. Odpovídám na to otázkou: Kdo mi takovéto příkazy dává? Sama jsem se nikdy s takovým postojem ze strany mužů, ani mezi příbuznými, nesetkala. Přijde mi, že my ženy si to děláme samy, jsme na sebe mnohem tvrdší a přísnější.

Jakým způsobem vás rodiče vychovávali?

Dávali mi ve všem neskutečnou svobodu a podporovali mé sebevědomí. Byli v mém životě vždycky přítomní, bedlivě sledovali můj vývoj, k čemu inklinuju. Spatřili u mě nadání na tanec a zpěv, a tak se mě zeptali, jestli bych nechtěla vyzkoušet hudebku. Nikdy mě k ničemu ale nenutili. Sama jsem si řekla, co chci a co nechci, a oni pokaždé souhlasili. Nežili skrze mě život, který sami neměli a chtěli by ho prožít, což se děje ve spoustě rodin. Zkrátka vycházeli ze mě. Přirozeně jsem si pak našla svůj směr s tím, že dál se prostě uvidí.

Narazili jste přesto někdy na třecí plochu?

Představte si, že nikdy. Doopravdy. Ačkoli si pamatuju, že když jsem se definitivně rozhodla pro hereckou dráhu, táta se trochu obával. Přál si, abych měla civilnější povolání, bál se, že umění pro mě bude psychicky náročné. Sám byl elektrikář a měl rád hmatatelné výsledky práce, které jsou hned vidět. Já něco vytvořím a pak čekám, že mě někdo pozve ke spolupráci.

Proto jste měla ještě před herectvím krátkou profesní kapitolu jako kulturní redaktorka?

Ano, pro herectví jsem se nerozhodla hned. Doba se mění, v něčem je značně svobodnější, v něčem zase tvrdší. Máme strašně moc možností, s čímž souvisí pocit, že je na všechno hodně času. Kvůli tomu plaveme v prostoru a to pak dopadá na psychiku. Po maturitě jsem proto řekla rodičům, že budu doma ještě rok a budu pracovat. Brali to jako samozřejmost. Bydleli jsme ve vícegeneračním domě a táta s mámou byli rádi, že jsem s nimi.

Letos je tomu dvacet let, co jste s režisérem Jiřím Chlumským natáčela svůj celovečerní debut Konečná stanice. V čem se podle vás od roku 2004 proměnilo filmové prostředí a obecně showbyznys?

Ani mi nepřijde, že by v něčem nastala brutální změna. Vnímám jen, že já sama jsem jiný člověk. Možná by se ukázal výrazný rozdíl, kdybychom přítomnost porovnávali spíše s obdobím před čtyřiceti padesáti lety. Dnes se ale projekty vytváří mnohem rychleji, za dvacet dní dokážeme a jsme ochotní vyprodukovat hraný film. Nemyslím si však, že je to dobře. Jsme povrchnější a nezacházíme do detailů, unikají nám. Všechno je o penězích, což je mi trochu líto. Stále ale existují režiséři, kteří tomuto přístupu vzdorují, a to je super.

Jak se liší tehdejší třiadvacetiletá a současná Vica?

Měla jsem tenkrát dojem, že nic nevím a nic neznám. Tápala jsem, kdo jsem a odkud pocházím. Obojí jsem si postupně musela uvědomit, abych věděla, jak ke své profesi přistupovat. Filmový svět má vlastní pravidla. Vyrobí se produkt a herec ho pak musí prezentovat a chovat se určitým způsobem. Dnes jsem v tomto směru uvolněnější. Když ode mě někdo vyžaduje cosi, s čím nesouzním, umím se už ohradit. Jsem sebevědomější, přesto i dnes někdy pocítím nejistotu, jestli mám pravdu. Důležitý je však navzdory zkušenostem vnitřní pocit, že to dělám správně.

Věříte na intuici?

Nesmírně. Filmování je o spolupráci, herečka není předmět nebo dekorace. Pokud mi režisér nedůvěřoval a nutil mě do své odchylné představy, vznikl mezi námi rozpor. Když jsem se pak viděla na plátně, cítila jsem, že jsem měla být průbojnější.

Našli jste při vzniku zmíněné prvotiny Konečná stanice symbiózu?

Měla jsem velké štěstí, že jsem narazila právě na Jiřího Chlumského. Řekl mi, hraj, jak to cítíš, jen existuj před kamerou. Bylo skvělé, že jsem mohla ukázat hodně ze sebe. Když učím herectví, také chci, aby žáci nejprve našli svou přirozenost, zapustili do postavy své kořeny. Teprve pak mohou nacházet jiné barvy a chutě.

Nedáváte se tak ale moc všanc?

Ano, úplně. Před kamerou vlastně nemám moc pocit, že hraju. Je to o něčem jiném, spíše o bytí. Když pak stanu v divadle, jsem v rozpacích. Tam mám pocit, že musím herectví ukázat. Ve filmu nechci nic skrývat, vyjevím o sobě i věci, které bych radši nezveřejňovala. Během života stále nabíráme tajnosti, které nechceme odhalovat. To je asi vůbec nejkrásnější aspekt herectví - rozhodovat se, co ukážu a co ne, a do jaké míry to případně přiznám.

V začátcích, třeba ve filmu Nestyda nebo Muži v naději, jste ztělesňovala zejména smyslné krásky, což vyžadovalo i erotické scény. Je pro vás objektifikace, tedy vnímání žen jen coby předmětu sexuální touhy, téma?

Pokud to není přehnaně vyobrazené, má podle mě smysl ukazovat ženskost. Neměly bychom se stydět za to, že jsme ženy. Záleží, jak to kdo cítí. V maďarštině se herečka řekne színészn. Když si to slovo rozložíme, zjistíme, že obsahuje tři významy: barvu, rozum a ženu.

Točila jsem i s režiséry, kteří využívali svou moc a postavení a nutili mě do věcí, které jsem nechtěla dělat. Je smutné, že zneužívali toho, že jsem byla ještě naivní, nezkušená a odevzdaná své profesi. Znovu jsem s nimi potom už nepracovala. Ale tyto případy mě naučily postavit se za sebe a nenechat se zastrašit.

Neobávala jste se přesto, že si vás diváci zaškatulkují jako sexsymbol?

Tak to pojďme porovnat. Co byly kupříkladu Brigitte Bardotová nebo Gina Lollobrigida po celou jejich kariéru? A staly se ikonami. Možná že byly sexuální oběti, ale tehdy to nikdo neřešil, ani filmoví kritici. V dnešní době se o tom více mluví, což je dobře. Lidi rádi škatulkují, nechci se tím zaobírat. Škatulky jde roztrhnout a ukázat i něco jiného. Chci ukázat všecko, co je ve mně, samu sebe i ženskost, dětskou i mužskou stránku.

Mužnost jste loni mohla prokázat v televizním pořadu V karavanu po Maďarsku, v němž vás štáb posadil za volant obytňáku, který je pro nováčky na silnici zkouškou řidičských dovedností. Autoškolou jste prošla až v sedmatřiceti letech. Nebála jste se?

Bála jsem se všeho. Ale je to má srdeční záležitost, skákala jsem radostí, když mě Česká televize oslovila. Pořad jsem mohla dělat po svém, akorát byl dost náročný. Mluvila jsem po celou dobu česky, navíc tlumočila z maďarštiny. No a k tomu řídit ten karavan… Nikdy jsem se tolik nezapotila. Přesto ho považuji za jeden ze svých nejkrásnějších projektů.

Cestopis jste natáčeli za běžného provozu navštěvovaných pamětihodností a turistických atrakcí. Poznávali vás lidé na ulici?

V Maďarsku mě lidé nepoznávají tolik jako v Česku nebo na Slovensku. Zjistila jsem, že Češi i Slováci milují Maďarsko, mimo jiné kvůli gastronomii. Bylo to vtipné, zastavovali se, ale já mám interakci s fanoušky moc ráda.

Čím to, že vás v Maďarsku příliš nepoznávají?

Tam je to se slávou docela jinak, musela bych víc účinkovat v různých show. Celebrity, které za sebou ani nemají moc tvorby, jsou v Maďarsku paradoxně mnohem viditelnější. V Česku a na Slovensku je to obráceně, tam se nestačí prezentovat na Instagramu, za což jsem ráda.

Většina Čechů zná z Maďarska hlavně Budapešť a termální lázně. Vy jste zemi svých předků projela křížem krážem. Na která méně známá, a přitom zajímavá místa byste pozvala čtenáře?

To je těžké! Kdybyste chtěli ochutnat výjimečné víno, doporučila bych zajet do oblasti Somló. Každý samozřejmě zná tokajské odrůdy, ale tohle jste nikde nezažili. Na konci pocítíte slanou chuť kvůli podzemním minerálům. A potom Balaton, určitě severní část, takzvaný felvidék, kde je víc přírody. Tamější krajina místy vypadá jako Toskánsko, také tam jsou úžasné vinařské oblasti a docela jiné podnebí.

V jedné epizodě představujete Budapešť, kde jste před lety žila s exmanželem. Dokázala jste se na ni podívat jinýma očima?

V Budapešti dodnes trávím hodně času, mám tam spoustu kamarádů, učím tam herectví na filmové škole a hraju v divadle. Přestože se do ní často vracím, pokaždé mě uchvátí energie toho města. Prahu miluju, ale je to nesrovnatelné. Všem, kdo v Budapešti nebyli, radím, ať se tam vydají. Má docela jiné světlo. Nevím, čím to je, možná že je víc otevřená krajině a Dunaj, který je oproti Vltavě mnohem širší, jí dodává sílu. Maďarská metropole mě neunavuje, naopak mě pokaždé nabije.

Přemýšlíte o sobě jako o Slovence, nebo jako o Maďarce?

Nevím. Dřív jsem si myslela, že se dokážu definovat, dnes to tak nevidím. Narodila jsem se v Československu národností jako Maďarka, ale můj otec se pokládá za Slováka. Byla jsem vedená k tomu, že patřím do maďarské menšiny, teď už se jen za Maďarku nepovažuju. Časem jsem se víc otevřela i své slovenské krvi, kterou jsem dřív zanedbávala. Na Slovensku mám nyní víc práce, daleko víc přátel. Postupně jsem začala hlouběji zkoumat slovenskou literaturu a obecně kulturu. Musím říct, že teď jsem zamilovaná spíš do Slovenska než Maďarska. Mým druhým domovem jsou Tatry, kam odmalička jezdím na naši chatu kousek od Popradu. Slováci jsou dobrosrdeční, radují se ze života, a tuto jejich přirozenost zbožňuju.

Veřejně vystupujete proti maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, angažovala jste se také v petici proti kontroverznímu návrhu zákona o Rozhlase a televizi Slovenska, který koncem dubna schválila Ficova vláda. Zvažovala jste někdy kvůli politické situaci trvalý odchod z obou zemí?

To ne… Často mi píšou nějací lidé: Nevyhráli jste volby, tak co tu ještě děláš? Odpovídám na to, že o to přece nejde, kdo zvítězil. Beru na vědomí, že to tak je, od toho máme demokracii. Samozřejmě že tato situace nikoho netěší. Ale já neutíkám.