Věk je pro mě výzva. Hledám způsob, jak být zdravá, štíhlá a stále mladá, říká Tereza Bebarová

Je to tak. Samozřejmě v časech mého dětství se peklo u nás doma v Bohumíně hojně, třeba koláče s angreštem, rebarborou a švestkami nebo klasické buchty zvané honzovky, ale já k tomu nikdy netíhla. Jen jsem mamince asistovala jako pomocný kuchtík - míchala jsem těsto nebo připravovala různé náplně a posypky. Jinak mi to opravdu nic neříkalo. A ani s konzumací jsem to moc nepřeháněla. Dávala jsem přednost rohlíku s máslem a hrnku mléka, na tom jsem vyrostla.

Vždycky jsem se snažila věcem přijít na kloub, takže mi připadalo přirozené, že když provázím soutěží amatérských cukrářů a pekařů, měla bych rozumět tomu, co dělají. Uvědomila jsem si, že pečení je fascinující proces. Pak přišla pandemie covidu, všechno se zastavilo a z pečení se stal doslova hit. Lidé měli čas a prostor, někteří pekli pro radost, jiní z nudy. Z obchodů dokonce zmizela mouka, jestli si ještě pamatujete…

No a my s partnerem, který je původní profesí scenárista, jsme si řekli, že bychom divákům mohli nabídnout náš vlastní formát. Sehnali jsme štáb, z kuchyně udělali studio, a hlavně si Josefa Maršálka „pronajali“ domů. Světlo světa tak spatřil pilot pořadu Čas na TE. BE, a po něm dalších více než osmdesát dílů.

Ano, došlo mi, jak je to řemeslo krásné a poctivé. Jak lidi stmeluje, těší, zahřívá, krmí, voní. Konečně jsem pochopila maminku a babičku, co udělaly pro naši rodinu, když upekly dort či štrúdl. Fascinovalo mě to a chtěla jsem to umět taky. Josífek byl ten nejlepší učitel a obrovská inspirace. A mimochodem, díky němu a jeho mistrovství mám dnes dokonale vybavenou kuchyň.

On mi dal vztah k řemeslu, já jsem ho zase „otřískala“, co se týká kamery a moderování. Dneska je z něj profík a myslím, že je tomu rád. Naši spolupráci považuji bez přehánění za báječnou.

Na televizních obrazovkách právě běží třetí řada pořadu Buchty po ránu, kde s Josefem připravujete sladké i slané dobroty. Vždycky mě zajímalo, co s nimi po natáčení děláte?

Všechno do posledního drobečku sníme! Lidí ve štábu je hodně a k tomu se vždycky začnou „nenápadně“ trousit další z kanceláří. A těch je v České televizi víc než dost. Pokud si něco neulovíte hned, nemáte šanci. I v televizním bufetu se mě často dámy ptají na to, jestli něco nezbylo. Zatím se to nikdy nestalo.

Jsem milovnice domácího kváskového chleba. Svůj první kvásek, který jsem pojmenovala Evžen, jsem si založila při vysílání první řady Peče celá země. Tenkrát jsem byla naprosto okouzlená tím, jaká je to alchymie. Bavilo mě pozorovat, jak z mouky vzniká život. A drží mě to pořád, i když už původní Evžen dávno není mezi námi a používám jeho vnuka nebo spíš pravnuka. A pak mám ráda dobroty, se kterými se pojí nějaký rodinný příběh. Třeba fantastický štrúdl mojí babičky Františky.

Za to, že se tenhle recept dochoval, může můj partner. Když už byla babička hodně stará - mimochodem, dožila se bezmála 103 let, poradil mi, abych ji poprosila, aby mi ukázala, jak ten svůj legendární štrúdl peče. A ať si to zapíšu, že se mi to jednou bude hodit. A já to opravdu jednoho letního dne udělala.

Papírek s receptem jsem si schovala a po letech, když už jsem byla v pečení kovanější, jsem se do štrúdlu pustila. Představte si, chutnal přesně jako od babičky a já se rozplakala dojetím. Jako by stála vedle mě. Byla úžasná hostitelka, přitom všechno připravovala v bojových podmínkách, ve stařičké troubě v domě, kde nebyla voda, takže ji nosila v kbelících. Byla svérázná, statečná, a hlavně láskyplná.

Ještě mám jedno výročí: 33 let se svým partnerem Ivanem, což teda není kulaté číslo, ale jsou to „Kristova léta“. Jinak musím říct, že věk je pro mě výzva - začala jsem se zabývat něčím, co se dneska nazývá anti-aging. Je to způsob, jak být zdravý, štíhlý a stále mladý bez invazivních metod. Dost v tom doma jedeme. I kvůli tomu, že máme malé děti a chceme jim co nejdéle vydržet.

My jsme takoví pionýři slepých uliček. Zkoušíme fakt všechno možné, aktuálně třeba vychytávku, která je trochu srandovní, ale funguje. Jsou to gumičky na uši - ty obyčejné do vlasů stačí pomocí prstů nasadit na ucho a vydržet 10 minut. Výsledkem je vyhlazenější pleť bez otoků, což je dané tím, že se právě za ušima nacházejí lymfatické uzliny.

Ty další můžete krásně uvolnit i poklepáváním, na to máme speciální tympánové paličky. A pak se nám osvědčil přerušovaný půst, který držíme už asi tři roky. V mém případě to znamená, že první jídlo si dám v deset dopoledne, poslední ve čtyři nebo v pět hodin odpoledne. A k tomu se stravuji nízkosacharidově. Co si budeme povídat, po pětačtyřicítce metabolismus zpomaluje, a kdybych se nehlídala, potřebovala bych za chvíli o tři čísla větší oblečení.

Snažím se. Ale je to hodně spojené se sezonou - v létě mi ten fyzický výdej jde samozřejmě líp. Přiznám se, že letošní zimu jsem kapku zlenivěla, takže se momentálně soustředím hlavně na stravu. Ale samozřejmě se snažím hýbat. Cvičím také na rozproudění lymfy. Plus cviky na kritická místa, která mají tendenci klesat a rosolovatět. Doma máme trampolínu a takzvaný vyvěšovač hlavou dolů. To je super věc, protože skvěle působí na vnitřní orgány i na páteř. Podtrženo sečteno: dělám různé věci, ale nic z toho extrémně. Partner se tím zabývá daleko víc.

Kdysi léčil svoji maminku, která byla nemocná. Ona pak odešla, ale jemu zůstal takový ten „pokustónský“ styl života, vlastně nám oběma. A trauma z toho docela nehezkého odchodu nás vybičovalo k tomu se o sebe starat. Zvnějšku i zevnitř. Hodně řešíme i psychiku.

Máte pravdu, uvědomuji si, že je to výjimečné. V sedmnácti letech, kdy jsme se poznali, jsem tohle samozřejmě neřešila. On byl můj první kluk, já jeho první holka, nějak speciálně jsme to neprožívali. Navíc já jsem nechtěla partnera, ale psa. No a potkala jsem Ivana. Samozřejmě jsem měla radost, že vztah vznikl, ale nebylo tam to pnutí. Dlouhá léta jsem si vůbec neuvědomovala, jaký mám doma poklad. Až později mi došlo, že v životě není důležitá kariéra a emancipace, ale partnerský vztah. A že je navíc super, že jsme stejně naladění.

Kdepak, necháváme to plynout. Založili jsme firmu, partner mi dělá manažera, k tomu vychováváme děti. Ty se nás na to docela často ptají, ale zatím pro ně nemáme jasnou odpověď. Abych řekla pravdu, nám to bez razítka přijde stimulační, musíme se víc snažit. Ale co já vím, třeba nás to přejde a do roka a do dne do toho praštíme.

Jo, to máme. Dva kocoury, jeden se jmenuje Tygr a druhý Žižka - když jsme ho našli, měl nemocné oko. Oba kocoury jsme adoptovali a bydlí s námi. Ale staráme se o dvě desítky dalších. Koncem roku jsme se přestěhovali o kousek dál a ten původní dům začaly okupovat tulačky ze širokého okolí. Bylo nám jich líto, a tak jsme se o ně začali starat. Pořídili jsme jim dřevěný domek s vytápěnou dečkou a jezdíme je tam krmit. Jde nám to skvěle, všechny přibraly - přišly jako vychrtliny a teď jsou třikrát tak velké. Daří se jim prostě velmi dobře.

Dá se to tak říct, ale rozhodně to nebylo plánované. Tyhle věci by měla řešit obec, ale holt to spadlo na nás. A my jsme srdcaři, nechceme je rozdělovat a rušit jejich kočičí partičku. Už jen proto, že je v ní spousta sourozenců. Takže dokud to půjde, postaráme se. Takže sice bydlíme na novém místě, ale na tom starém jsme doslova pečení vaření.

Už se to blíží a my doufáme, že se přestěhuje na nějaké důstojné místo. Ale o adresu ani tak nejde. Pro mě je nejdůležitější, abych tam docházela s nadšením a energií. Aby to bylo pro radost.

Herectví už dělám spíš jako hobby, protože mám hodně jiných aktivit. Vyhovuje mi to, zjistila jsem, že jsou i jiné možnosti, jiné světy. Klidně vykročím ze své komfortní zóny a čekám, co z toho bude. Někdy je to omyl, někdy nová cesta.

Ano, protože se párkrát stalo, že se film objevil na internetu dřív než v kině. Tudíž přituhlo a nastavila se velmi ostrá pravidla. To byl taky důvod, proč můj partner přestal dělat překlady a úpravy dialogů. Kdysi na to měl sice firmu, ale nakonec toho nechal, protože musel neustále podepisovat nesmyslné smlouvy, kde se to hemžilo případnými pokutami. To se týká i nás herců - pamatuji si, že jednomu kolegovi to nedošlo a na sociální sítě dal ukázku z nějakého projektu.

Byl z toho obří mezinárodní skandál. Takže se upisujeme, že nepustíme ani chlup. V některých studiích dokonce musíme nechat mobily ve speciální skříňce. Přijde mi to trapné, jsme přece dospělí lidé, a ne školáci, ale beru to jako fakt. Hlavu si s tím nelámu, jsou důležitější věci…