Ve vesmíru jsme zcela zanedbatelní, říká astrofotograf Petr Horálek

V honbě za výjimečnými nebeskými jevy procestoval všechny světadíly. Opustil místo astronoma, prodal auto a sbíral jablka na Novém Zélandu, aby si vydělal na první cestu za tmou. V Argentině ho okradli a v USA hleděl, aniž by to tušil, do hlavně pistole…

Nic z toho však Petra Horálka neodradilo, obdiv ke „skvostnému světu neutuchající krásy astronomie“ cítí dodnes.

„Srdcem jsem pořád malý kluk, který dychtivě vzhlíží ke hvězdám a touží uzřít každý vzácný nebeský výhled nebo astronomický úkaz. Prostě hvězdář srdcem i duší,“ přiznává.

Všechno začalo o podzimních prázdninách 1997, které jedenáctiletý Petr trávil na chalupě u prarodičů v Klokočově nedaleko sečské přehrady. Jednoho večera mu babička ukazovala na nebi Velký vůz, chlapce však ten pohled nijak neoslovil. Tak mu namalovala obrázek, na kterém hvězdy pospojovala do známého tvaru.

„Musel jsem to vidět znovu. Babička otevřela dveře a já opět vzhlédl k severní obloze. Vůz však na původním místě nebyl. Stál o kousek vedle, jako by pomaloučku popojel na pomyslných kolech. Ten posun mě zaujal: Proč se hvězdy pohnuly? A všechny najednou? To byl moment zlomu,“ vzpomíná.

Od té doby trávil daleko víc času na venkovním suchém záchodě, obut do hadrových bačkor, na sobě jen pyžamo, pod nohama půl metru zmrzlého sněhu, oči upřené vzhůru. A už mu to zůstalo. Hvězdám nevadilo, že nedoslýchá. Nesmály se mu kvůli špatné výslovnosti „r“. Mlčely, třepetaly se a tiše střežily noční svět. A kluk, šikanovaný ve škole spolužáky, našel životní vášeň, která se mu stala záchranným lanem i únikem.

Sotva se vrátil domů do Pardubic, přihlásil se do astronomického kroužku na tamní hvězdárně. Konečně našel kamarády, kterým jeho drnčivé „r“ nevadilo. A objevil úplně nový svět, jemuž zůstal věrný. Po studiích teoretické fyziky a astrofyziky v Brně pracoval jako astronom v Ondřejově, na hvězdárnách v Úpici, ve Valašském Meziříčí a Mnichově. Titul dokončil na Fyzikálním ústavu v Opavě.

Celou dobu však toužil vidět opravdu tmavou noční oblohu, nepoznamenanou světelným smogem. Věděl, že uprostřed Evropy ji nenajde: že za ní musí vycestovat, nejlépe do jižního Tichomoří. To ale bylo pro mladého astronoma finančně skoro stejně nedostupné jako let na Měsíc.

A tak dal v práci výpověď, prodal auto a vydal se na Nový Zéland česat ovoce. „Z vydělaných peněz jsem odjel na Cookovy ostrovy, které leží tři tisíce kilometrů od nejbližšího velkého města. Všechno jsem doma opustil jen pro těch pár nocí a dodnes nelituji. Panensky tmavou noční oblohu jsem si opravdu vychutnal, byl to splněný sen. Už si nemusím představovat ráj, byl jsem tam,“ říká s úsměvem.

Přesto existuje jedno místo, které má ještě raději. „O ráji člověk sní a já měl to štěstí, že jsem ho i spatřil. Ale domov znamená pocit, že někam patříte. Pro mě to je sečská přehrada, kde jsem jako dítě vyrůstal a prožil dospívání. Tam jsem utíkal před šikanou. A kdekoli ve světě jsem, pořád mě to tam táhne zpátky,“ vyznává.

Americká vesmírná agentura NASA publikuje už třicet let snímek dne: pokaždé jinou fotografii, kterou editoři pečlivě vybírají z několika stovek až tisíc kusů. V červenci 2014 vybrala jako astronomický snímek dne poprvé fotografii Petra Horálka, zachycující hvězdné nebe na Novém Zélandu. Od té doby se jeho snímky ocitly na tomto prestižním místě šestačtyřicetkrát, čímž se stal nejoceňovanějším Čechem ve svém oboru.

„S publikací není spojené finanční ocenění: odměnou je prestiž, neboť snímek dne sledují denně stamiliony lidí na celém světě,“ podotýká. Nejvíc ho ovšem těší, že sedm z těch vybraných fotek pochází z okolí sečské přehrady, jež se tak stala nejfotografovanějším místem ve výběru NASA. Je to jeho osobní pocta krajině, v níž poprvé zvedl oči k nočnímu nebi.

Jeho nejoblíbenějším fotoaparátem je plnoformátová zrcadlovka Canon 6D, v poslední době používá bezzrcadlový Canon R. „Více než na fotoaparátu ale záleží na podmínkách a odpovídajícím příslušenství. Naprosto základní je stativ. V noci nelze zaostřit z volné ruky, protože používáme delší expozici, obvykle v řádu několika sekund. A za tu dobu se ruka roztřese, i když ji máte o něco opřenou. Místo jednoho bodu se zakreslí podivné útvary, takže má člověk někdy pocit, že nafotil UFO – ale vytvořil si ho sám,“ vysvětluje.

„Obloha se ovšem vlivem rotace Země otáčí, takže byste hvězdy zachytili jako rozmazané čáry. Proto na stativ dáte takzvanou montáž: zařízení, jímž se namíří na nebeský pól, u nás na severní polokouli ukazuje jeho směrem Polárka, a na něj pak připevníte držák fotoaparátu. Montáž se otáčí stejně rychle jako Země, takže hvězdy zůstanou bodové, i když jedna expozice trvá třeba několik minut,“ popisuje.

„Jestliže zabíráte velkou scénu širokoúhlým objektivem, kde jednotlivé expozice trvají jen několik sekund, obejdete se bez montáže, protože hvězdy tak rychle neutečou. Pak v počítačovém programu smontujete více záběrů do jedné panoramatické fotografie. Někdy takové focení trvá desítky minut, třeba pokud chcete zachytit Mléčnou dráhu v krajině. Jindy ale celé noci: meteorický roj Perseidy můžete do výsledného záběru lovit každou noc třeba měsíc v kuse,“ dodává fotograf.

Zdravýma očima může člověk spatřit na temné obloze přes tři a půl tisíce hvězd. Na mnoha místech v Evropě jich kvůli světelnému smogu ovšem vidíme podstatně méně. „Stačí ale vyjet mimo město a v triedru najdete třeba i slabší kometu, jichž bylo poslední dobou k vidění několik. Když máte fotoaparát s teleobjektivem a naplánujete si scénu, třeba jak kometa Olbers zapadá za hradem Kunětická hora, může z toho být krásná fotka,“ připomíná Petr Horálek svůj poslední astronomický snímek dne NASA pořízený letos v létě.

Spoustu objektů můžete dokonce vyfotografovat, zatímco očima je na noční obloze nevidíte. „V noci totiž špatně vnímáme barvy, což je dáno fyziologií oka. Proto nejsme schopni rozeznat v Mléčné dráze odstíny mlhovin a hvězdokup, nevidíme v barvách takzvané červené skřítky nebo polární záři, není-li hodně jasná. Ale fotoaparát je zachytit dokáže,“ podotýká Petr Horálek.

Jev zvaný červení skřítci jsou ve skutečnosti obři. Jde o nadoblačné výboje, které vznikají vysoko v atmosféře a dají se nafotit proti svitu hvězd. „Silná bouřka se vybíjí nejen blesky do země, ale i protipólovými výboji nahoru do atmosféry, do výšky padesát až pětadevadesát kilometrů. Ty záblesky jde zachytit jen zdálky nad obzorem, zatímco bouřka probíhá pod ním, takže ji nevidíte. Namíříte fotoaparát do předem odhadnuté výšky, kde se může skřítek objevit, a necháte ho cvakat časosběrně. A když máte štěstí, na zlomek sekundy se zableskne právě tam, kam míříte. Je to hra na slepou bábu,“ popisuje fotograf.

Podobně lze časosběrem ulovit snímek přeletu Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) třeba před Měsícem. „Zadáte do webové stránky ISS Transit Finder místo focení a ona vám ukáže přesný čas, kdy a kde bude stanice přelétat před Měsícem nebo Sluncem. Kolem Země obletí za hodinu a půl, takže je velká šance ji zachytit. Nebude to ale přímo z domova, popojedete třeba sto kilometrů… a půjde o hru na slepou bábu. Silueta stanice i se solárními panely se objeví proti jasnému úplňku či třeba Slunci jen na zlomek sekundy a vy ji předtím neuvidíte, protože většinou není osvětlená,“ dodává Petr Horálek.

Díky dalším aplikacím jako PhotoPills či PlanitPro mohou i amatéři krásně vyfotit spoustu nebeských jevů na pozadí krajiny. „Je to příjemná zábava, kterou si člověk naplánuje dopředu. Zadá třeba, že chce vyfotit úplněk zapadající za Lysou horou, a aplikace mu ukáže, v jaké oblasti to vyjde. Pak už je to jen o počasí,“ popisuje fotograf.

Snad nejkrásnějším nebeským úkazem je ale úplné zatmění Slunce: o to silnější zážitek, že trvá pouhé minuty. „Jde o jeden z mála jevů, který je nejlepší vychutnat očima, protože foťák světelnou dynamiku jevu zvládá hůř než lidské oko,“ podotýká Petr Horálek.

Za zatměními Slunce a dalšími úkazy cestuje po celém světě. Jeho akční rádius zahrnuje statisíce kilometrů: Nový Zéland, Indonésii, Maďarsko, Turecko, Rusko, Čínu a Tibet, Tichomoří, Austrálii, Ugandu, Faerské ostrovy, Spojené státy, Argentinu, Chile, Kapverdy…

„Můj úspěch spočívá v tom, že cestuji. Vzácné nebeské úkazy člověk nedostane na stříbrném podnosu. Musí stát ve správný čas na správném místě – a to jen málokdy bývá u něj doma. Ale mám dobrou zprávu: nejbližší úplné zatmění Slunce nastane 12. srpna 2026 a dojedete si za ním jen za Pyreneje,“ radí.

Při zatmění Slunce letí měsíční stín po Zemi rychlostí okolo čtyř tisíc kilometrů v hodině, takže o dobré fotce rozhodují sekundy, maximálně minuty. Což vzhledem k vynaloženým nákladům představuje pořádný stres.

I on zažil na cestách leccos. V Yellowstonském národním parku si vyšel v noci fotit, aniž by tušil, že se prochází v hledáčku pušky jiného fotografa: spletl si ho s medvědem. V Argentině ho zase okradli: za bílého dne před očima policejní hlídky zmizely z vyloupeného auta dva drahé fotoaparáty, notebook, fotopříslušenství i disky s drahocennými daty, v nichž bylo uloženo několik let práce včetně rozepsané knihy. „Když se to dozvěděli kolegové z Evropské jižní observatoře, iniciovali sbírku na pomoc. A během několika měsíců se sešly peníze na nový foťák, což pro mě byla velká radost a pocta,“ vzpomíná fotograf.

„Přesto bych ale nejraději všechno dělal přes internet, komunikace je pro mě jako pro těžkého introverta někdy peklo,“ přiznává. „Vím, že spousta lidí je úžasných, ale mám strach s nimi komunikovat. Může za to mnohaletá školní šikana, ta se mnou strašně zamávala.“

Na přednáškách je z něj ale jiný člověk: oči se rozzáří, „r“ skoro nedrnčí, a pokud přeslechne otázku z publika, přirozeně a bez ostychu přiloží dlaň k uchu a prostě se znovu zeptá. „Přednášky jsou pro mě terapie. Chodí na ně jen ti, které to opravdu zajímá, a já jim předávám šťastné zážitky, jež mě naplňují. Úplně přitom zapomenu, že vyprávím. To nejkrásnější na astronomii totiž je popisovat její krásu ostatním,“ říká.

Proto také jako delegát Mezinárodní asociace pro Temné nebe (IDA) veřejně varuje před přemírou světelného znečištění. „Zkracuje spánek, ničí biodiverzitu, ubližuje nočním druhům,“ vypočítává. „Nejde o to, zhasnout a vrátit se do středověku. Stačilo by nesvítit zbytečně nebo kulovými lampami, z nichž mnoho světla uniká vzhůru, či lampami s jasným bílým světlem, protože příroda i lidské oko jsou v noci zvyklé na oranžovou barvu.“

Kromě přednášek pro veřejnost informuje Petr Horálek o významných úkazech na portálu opavského fyzikálního ústavu, napsal čtyři knihy, a když zbyde volná chvilka, maluje nebo rybaří. Většinou ale hledí ke hvězdám – a věří, že z druhé strany ten pohled někdo oplácí.

„Kdybychom smrskli věk vesmíru na jeden kalendářní rok, tvořila by existence technicky inteligentního lidstva asi 0,23 sekundy před Silvestrem. Vysílat signály do vesmíru a přijímat je z něj jsme schopni strašně krátce, z hlediska kosmického času nás musela většina mimozemských signálů minout, protože naslouchat jsme začali před chvilkou,“ podotýká.

„Přesto nám hvězdy prostřednictvím elektromagnetického záření mnohé prozrazují nejen o podstatě vesmíru, ale i o nás samých: kdo jsme, odkud jdeme, kam jdeme. Z vesmíru vidíme jen malou modrozelenou kuličku v obrovské prázdnotě. Problémy a konflikty, které řešíme, jsou vůči té prázdnotě zcela zanedbatelné. Měli bychom se soustředit na to, že jsme jedna civilizace na mrňavém ostrově, který je třeba chránit. Je to malý a zanedbatelný, ale zároveň křehký, krásný a zajímavý druh, o který je třeba pečovat. Protože pokud zanikneme, ve vesmíru to nebude znamenat vůbec nic. Osud naší civilizace je opravdu jen v našich rukách,“ uzavírá Petr Horálek.