Vanda Chaloupková: Intuici dávám přednost před rozumem

Často se vás ptají na váš původ. Už jste si nechala udělat testy DNA?

Ano, konečně nechala. Z dvaceti procent jsem z Fennoskandie (oblast tzv. baltského štítu, zabírající části Norska, Švédska, Finska a Ruska), z dvaadvaceti procent ze Španělska a Francie, z patnácti ze skotských ostrovů, ze třinácti jsem Sibiřanka a z části severního Mongolska. Velkou část mého genofondu tvoří Pákistán, Izrael a Indie. Myslela jsem, že budu mít víc Asie, ale spíše mi říkejte Indiánka ze severu.

Jakou zemi ze svého genofondu byste chtěla navštívit nejdřív?

Asi Island, ten do toho severu taky spadá. A potřebuju se vrátit do Norska. Chci vidět polární záři. K severu mám blízko, teď už asi chápu proč. Skandinávský styl mě uklidňuje. Minimalismus hlavně. A hygge, severský pocit pohody, mě baví. Miluju saunování nebo večerní vysedávání u krbu. Hlavně miluju nicnedělání, v tom jsem vážně dobrá. Minimalismus vyhledávám i na fotografiích nebo na kameře. Kdybych něco točila, půjdu asi touhle cestou.

Máte touhu točit filmy?

Mám. Už asi rok sedím nad svým polotovarem, který snad jednou nazvu filmový debut. Objevila se ve mně režijní ambice. Vlastně tam vždycky byla, odmala jsem psala scénáře nebo deníky. S tou scenáristikou to bude horší, psát se učím a nejde mi to.

Teď jsem ve fázi vývoje scénáře a dávám dohromady tým lidí, kteří vnímají věci obdobně. Pár lidem jsem to už dala přečíst, ale zatím o tom moc nemluvím, aby se mi to nerozptýlilo.

Jste týmový hráč?

Ano, jsem. Jsem hlavně týmový hráč. Naplňuje mě být tmelem, esencí, holkou, co pouští písničky v divadelním klubu na večírku. Ráda sdílím život s lidmi. Ráda se směju a miluju, když se lidi smějou se mnou. Vanda, sranda. Pak jsou momenty, kdy potřebuju čas pro sebe, abych se dobila. Jinak jsem přehlcená. Tenhle režim si musím dávkovat pravidelně, jinak se rychle utavím a jsem nemocná.

Říkáte, že ráda sdílíte. I na sociálních sítích?

Nevím, jestli bych měla Instagram, kdybych nebyla herečka. Možná bych měla jen nějaký web s fotkami, co občas pořídím na cestách. V dnešní době jsou ale bohužel sociální sítě nutností. Čísla sledujících rozhodují už i o tom, zda dostanete roli, na kterou se sice hodíte, ale pokud má někdo čísel víc, jdete ze hry. Už se mi to stalo a bylo to těžké přijmout, protože všechno ostatní hrálo v můj prospěch. Doba se změnila a my musíme s ní. A vliv sociálních sítí nese velká negativa.

Jaká?

Především velmi ovlivňuje mladé lidi, kteří nezažili dobu před „matrixem“, kteří se do digitální doby narodili. Pokud dáte dítěti do sedmi let věku do ruky tablet, nedovyvine se mu už čelní lalok jako nám. Taky vzrostly deprese u teenagerů, o sebevraždách ani mluvit nemusím. Mladí jsou ztracení, přehlcení, nevědí, co chtějí. V divadle Na Jezerce hrajeme hru Matěje Balcara Mnoho povyku pro lajk. Ve hře moje postava říká, že od roku 2011 vzrostly deprese u teenagerů o více než čtyři sta procent. A to jenom tím, že se přenesl internet takzvaně do kapsy. Další z věcí je pozornost. Děti nevydrží u reelu ani 20 sekund.

Děsí vás místa bez internetu?

Ne, miluju je. Miluju dny, kdy mám „nadpracováno“ a můžu být bez telefonu. Říkám tomu bezčasí. Nechci vědět, kolik je hodin ani kdo mi volá. Chci si to dovolit. Jsem přehlcená. Učím se velmi pravidelně dělat nic. Takových dnů je bohužel málo. Dřív stačilo na e-mail odpovědět za týden, ani tohle už neplatí.

A když hned neodpovíte?

Tak se může třeba stát, že mi uteče konkurz. Já ten tlak cítím hodně a čím dál víc. Jsem velmi senzitivní člověk. Začala jsem teď pro jednu kosmetickou firmu tvořit videa a ten čas na telefonu a počítači markantně narostl. Musím si dělat povinné přestávky, jsem přece jen z doby papírových diářů, kazeťáku a foťáků na film.

Teď máte nadpracováno?

Ne. Dodělám rozhovor a letím domů točit video. Mám pořád co dělat. Správa sociálních sítí je dost náročná. Navíc je těžké zaujmout, být originální. Informací jsou mraky, pozornost lidí se zkracuje. Zkoumám, co vlastně lidi chtějí vidět. Jestli ještě vůbec něco! Podle mě jednou zase dojdeme do bodu nula.

Co myslíte bodem nula?

Že lidé už nebudou chtít nic vidět ani slyšet. Soukromí bude to jediné, co nám zbude. Až pak nám dojde, co všechno jsme za sebou nechali. Kolik informací jsme vypustili, co všechno jsme na sebe prozradili. Včetně fotek vlastních dětí a toho, kde bydlíme.

Vaše poslední role je v odvážné lovestory Jedna noc. O čem pro vás je?

O lásce. A o hledání hranic, co je člověk schopen snést.

Hrajete mladou ženu, kterou manžel podvedl a přivedl do dluhů. Proč s ním zůstává? Je to láska?

Je to láska. Může to být toxická láska. Hledáme hranice. Hledáme důvod, proč Eliška Adama neopustí. Hledáme naději, sílu. Rozhodnout se opustit otce svého dítěte je těžké. Eliška věří, že se situace zlepší, protože miluje. A miluje tak hluboce, že udělá cokoliv, co Adam bude chtít. I já sama stále hledám svoje hranice. A doufám, že už se budu vždy řídit svou intuicí.

Stává se vám často, že rozum říká něco jiného?

Jasně. Lidi svoji intuici neposlouchají, mají strach. Někdy totiž intuice říká: „Odejdi! Změň to!“ Když ono ale to dobré známé pohodlí je tak fajn, člověk nechce opouštět komfortní zónu, a proč by taky měl. Co ho čeká tam venku? Neznámo.

Vaše postava řeší dluhy svého partnera tím, že provozuje sexuální live chat. Váhala jste přijmout roli kvůli erotickým scénám?

Věděla jsem, do čeho jdu. Brala jsem to jako věc, která k filmu prostě patří. Na druhém kole kamerových zkoušek byl už i Adam Ernest, který hraje mého partnera. Hned jsem poznala, že budeme dobří parťáci. Když máte skvělého hereckého kolegu, zjistíte, že 50 procent vašeho výkonu přichází od něj. To pak přestáváte hrát a věci se prostě dějí. Hlavně intimní momenty, a to teď myslím scény, kde se hádáme, jsem prožívala autenticky.

Říká se, že při natáčení erotických scén je plac plný čumilů. Bylo to tak i při natáčení Jedné noci?

Nebylo a myslím, že už to tak ani nebývá. Na place téměř nikdo nebyl. Za náročnější scény než ty erotické považuji scény s dítětem, které neustále pláče.

Co jste zjistila o světě sexuálních live chatů?

Že má dva póly. Jeden je ten, že holky jsou doma a na kameru ukážou třeba jen pupík. Jsou to luxusní společnice, které vydělávají spoustu peněz jen za to, že ukážou zadeček v kalhotkách, vůbec se nesvlečou. Bývají tam krásné studentky, které si chtějí přivydělat při studiu. A pak jsou holky, které dělají spoustu věcí a mají hromadu erotických pomůcek, které jsem si ani nedokázala představit. Například přední část horní poloviny mužského těla z gumy, kterou si žena může přilepit na zem na kachličky.

Chápete, že si tím někdo přivydělá?

Chápu. Ne nadarmo se tomu říká nejstarší řemeslo, a to nyní v rámci digitalizace probíhá i online. Je to bezpečnější. Ženy mohou zůstat doma a chrání tak své tělo. Já osobně na to nemám vyhraněný názor. Ať si každý dělá, co chce, pokud je to bezpečné. O formách sexu se nebavíme, ačkoli všichni nějaké máme a nějak je prožíváme. Proč se o tom vlastně nemluví?

Třeba proto, že to je intimní věc?

Jasně a pak potkáte lidi na terapii nebo konstelacích a zjistíte, že všichni máme podobné pocity, potřeby, témata. Tak proč o nich nemluvit? Když je sdílíme, hojíme se. Ulevuje se nám.

Mluvily jsme o hledání hranic, není porno jedna z nich?

Možná ano. Studie říkají, že při jeho sledování vystřeluje do mozku dopamin, a závislost třeba na sledování mobilu funguje stejně. Jenže pak se slastné pocity vyčerpají a může se stát, že muže pak už jeho partnerka nepřitahuje. Když si pak dá čtrnáct dní pauzu, stačí zahlédnout ženský palec u nohy a je vzrušený jako poprvé. Tomu rozumím. V rámci zkoumání porna kvůli roli jsem objevila i porno pro ženy, které je opravdu krásné. Decentní. Žena se tam ani nesvleče a má to krásnou hudbu. Je tam krásné a luxusní spodní prádlo. Dovedu si představit, že se na to žena, muž nebo pár dívají a mají doma hezkou chvilku. Proč ne?

Co je sexy pro vás?

Pro mě je třeba sexy inteligence. Anebo dobrý román. Mě vzruší i kniha. Imaginace. Porno nepotřebuju.

Co oceňujete na muži kromě mozku?

Dělám si ráda legraci, že správný chlap by měl umět nasekat dřevo, přivrtat poličku a usmažit steak.

Proč je to legrace?

Protože když je schopen místo sebe zorganizovat hodinového manžela, neuráží mě to. Takže pokud bych měla odpovědět na předešlou otázku vážně, asi budu spíš hledat někoho podle toho, jak naplní moje potřeby. Já potřebuju zejména pozornost, parťáka. Když mám dobrého parťáka, jsem ten nejlepší parťák i já. Jsem párový člověk. Dělá mi radost, když si ten druhý pamatuje, co mě potěší. Nebo mě spontánně pozve na západ slunce. Když cítím, že ho zajímám já. A jestli umí nebo neumí sekat dřevo, je už pak jedno. Partneři by k sobě měli chovat vzájemný respekt. Na druhou stranu jsem taky ráda, že si spoustu věcí zařídím sama, a už vím, že nepotřebuju nikoho.

Pokud si vše zařídíte sama, kde je místo pro toho muže?

Jasně, nezdravý feminismus a emancipace jsou pro společnost těžké. To myslím není můj případ. Poslední rok jsem velmi zjemnila, cítila jsem to už delší čas jako velkou nutnost. Zajímavé je, že to pozoruju i na dalších ženách v okolí. Asi je čas na jemnost, na lásku. Nepotřebuju za každou cenu všechno zvládnout sama. A ani nechci. Ale kdo ví. Dneska už není ostuda být single, v tomhle se doba taky dost posunula. Je tady ale stále nějaká většinová dohoda, kterou má společnost sklon naplňovat.

Ta většinová dohoda bývá základem kultury společnosti. Nebo ne?

A vy myslíte, že jako společnost fungujeme dobře? Ano, je to trochu existenční otázka, snad mě omluví fakt, že jsem před pár dny oslavila Kristova léta. Hodně teď přemýšlím nad smyslem toho všeho, co tady žijeme a k čemu to vlastně je. A vždycky se dostanu k tomu, o čem jsme mluvily, k bodu nula. Je jen tady a teď. Říká to bible, buddhismus i ezobláboly. A je to pravda. Nic jiného nemám. A tak se zastavuju, zjemňuju a nevím, co bude. Nenutím se to vědět. Ať jsou lidi hlavně šťastní, ať už jsou single, ve vztahu, nebo si přilepí na kachličky gumového panáka.