Václav Neužil: Problém každé epochy je, že k moci se dostávají ti největší uzurpátoři

Jak se vám hraje o tolik let starší postava?

Ukazujeme posledních patnáct let Bedřichova života, od jeho čtyřiačtyřiceti dál. A čtyřiačtyřicet je teď mně. Podstatná část našeho filmu se soustředí na období, kdy ztrácel sluch a kdy pak úplně hluchý žil se svou rodinou v Jabkenicích. Pak s ním pomocí maskéra stárnu.

Jde vám to?

Není jednoduché najít styčný bod s něčím, co jsem ani vzdáleně neprožil. Člověk se musí dotknout toho nejzranitelnějšího v sobě. Málokdo si dokáže představit, jaká fyzická i duševní muka musel zažívat. Hluchota ho možná po skladatelské stránce osvobodila: bez sluchového kontaktu s vnějším světem zkomponoval naprosté skvosty – Hubičku, Tajemství, Čertovu stěnu, Mou vlast. Na druhé straně prožíval absolutní osamocenost a zoufalství. Zemřel v blázinci, kam ho převezli, když blouznil, napadal lidi. V lékařském záznamu se třeba psalo, že „pacient dvanáct hodin nepřetržitě křičí“. Ale věřím, že jsem ty styčné body našel.

Koho napadlo, že byste měl slavného skladatele hrát vy?

Režiséra Marka Najbrta. Mně by to na mysl nikdy nepřišlo. Je fakt, že když se do té masky dostanu, vidím, že jsem mu opravdu podobný.

Máte s Bedřichem Smetanou i nějaké společné charakterové rysy?

Postupně je nacházím a vždycky mě to překvapí. Jsou to i ty negativnější povahy. Bedřich byl velmi vznětlivý, to já jsem taky. A ani jednomu to není ku prospěchu. Spojuje nás tvrdohlavost, vznětlivost a sveřepost, jakási zaťatost. Byl velmi neústupný, tím si dokázal i dost škodit. Zároveň byl velmi vášnivý, plný života, zapálený pro svou věc.

Dovedete si ho představit v jednadvacátém století?

Pocházel z Litomyšle, a když přišel do Prahy, naprosto mu učarovala. Náruživě konzumoval vše, co tehdy metropole nabízela. Myslím, že v období, kdy byl při síle, by si velkoměsto užíval stejně. Potřeboval jeho ruch, čilý kontakt s lidmi. Nosil by poslední výstřelky módy, hádal by se s nadřízeným, jako bylo třeba tenkrát vedení Prozatímního divadla. Nic by si nenechal líbit a byl by na veřejnosti slyšet stejně hlasitě jako v devatenáctém století.

A co se týče osobního života?

Žil by, myslím, úplně stejný život. Co se týče osobních vztahů, vzplanutí, partnerských neshod, nevěr, lidé se nijak nezměnili.

Oprášil jste při natáčení hru na klavír, které jste se jako chlapec léta věnoval?

Hodilo se, že jsem se k nástroji uměl posadit, že jsem věděl, jak se mám u toho hýbat. Nicméně ve většině kusů, které jako Bedřich hraju na klavír, jsou v záběru ruce virtuosa Stanislava Gallina. Sám jsem zvládl Jiřinkovou polku, tu jsem taky před kamerou odehrál. A protože byl Bedřich Smetana i dirigentem v Prozatímním divadle, chodil jsem na lekce dirigování.

Smetana je po Zátopkovi už druhý český velikán, kterého představujete. Jak si to vysvětlujete?

Přichází to ke mně nečekaně, nic pro to nedělám. Zároveň jsem vděčný, že takové příležitosti dostávám. Je zvláštní, že když už na nich pracuju, přijde mi to jako velká zábava a neptám se, proč právě já. Důležité pro mě je si neustále opakovat, že pokud ztělesňujete někoho takhle věhlasného, nemůžete k němu přistupovat s přehnanou bázní. Musíte všechny ty historické a literární nánosy oprášit a dostat se k němu jako k člověku, k chlapovi. Jinak hrajete pomník.

Daří se vám v jediném dni přepnout z natáčení vypjatých scén, o kterých jste hovořil, do nějaké komediální figury ve večerním představení?

Věřím, že se umím do role vnořit a zase vynořit. Je to součást řemesla.

Pozná vaše okolí, na jaké roli zrovna pracujete?

Moje žena tvrdí, že jo. Že žila dva roky se Zátopkem a už si to nechce zopakovat. Dávám si už tedy na to „ponoření“ do role pozor.

V rámci příprav na Zátopka jste naběhal stovky kilometrů. Běháte ještě?

Asi mnohé běžce zklamu, ale už ne. Vrátil jsem se k tenisu, který jsem měl už od dětství rád.

Provozujete nějaký sport s šestiletým synem Vincentem?

Chodíme si zakopat, pinkáme badminton, jezdíme na kole, v zimě jsem ho učil bruslit.

Jaký jste táta?

Vznětlivý, chybující. Souvisí to s tím, že mám tendenci chtít všechno dokonalé, všechno ovládat, řešit. A zároveň mám strach, že všechno nemusí dopadnout tak, jak jsem si naplánoval. Ale můj syn je chytřejší než já a dává mi to sežrat, proto se na sebe dokážu podívat s nadhledem.

Co s tou vznětlivostí děláte?

Medituju. Vyhledal jsem odborníky, kteří mě naučili dýchací techniky.

Je to účinné?

Je, dostanu se víc do sebe, líp sám sebe poznám. Získávám právě nad vším nadhled, jsem uvolněnější, nejsem tak vznětlivý. Mám kolem sebe rád klid. To platí i v profesi: nejlíp se mi pracuje s lidmi, se kterými je na place pohoda. Poznal jsem, že to, co mě naplňuje, nikdy nevzniká v dusné atmosféře nebo během vyhrocených scén.

Loni jste byl nominován na Českého lva za roli ve filmu Bod obnovy. Máte rád sci-fi žánr?

Fanoušek sci-fi úplně nejsem. Díky tomu filmu a pár knížkám jsem ale poznal, že to je skvělý svět.

Děsí vás představa, že díky novým technologiím všichni budeme sledováni, kontrolováni?

Děsí mě hlavně manipulace, která s tím je spojená. Už teď stačí, že mám v kapse mobil, aby se vědělo, kde se pohybuju. Z manipulace obecně, která je spojena se zprávami, reklamou a celým naším životem, jsem otrávený.

Neměl to Smetana a jeho vrstevníci snazší?

Měli to jiné. Technika na jedné straně pomáhá, na druhé je zneužitelná. Nemyslím, že v devatenáctém století byli lidé jiní. Problém každé epochy je, že k moci se vždycky dostávají ti největší uzurpátoři a bezcharakterní kreatury, kterým jde jen o to, aby ovládli ostatní ke svému prospěchu. Jen v době Smetany byly prostředky k tomu chudší.

Dá se s tím pro budoucnost něco dělat?

Mám za to, že v dnešní době může být cesta co nejdéle vychovávat děti bez tabletů a sociálních sítí. Místo toho s nimi chodit do přírody, hodně jim číst, vzít je do knihovny. Mobilům a tabletům se stejně nevyhnou, ale měly by poznat něco před tím. Hlavně to, že základ vztahů k sobě a světu nenajdou na obrazovkách.

Pozorujete u syna nějaké herecké sklony?

Těžko říct, nemá rád, když je na něho upřena pozornost. To já jsem taky neměl: měl jsem chuť se předvádět v bezpečném prostředí, jinak jsem se bál.

Kdy jste se toho strachu zbavil?

Někdy na plzeňském gymplu, když jsem si s kamarádem založil kapelu Vodotrysk. Bavilo nás, že na nás chodí koukat holky. Prokládali jsme to různými scénkami a tahle možnost autorství mi učarovala.

S manželkou Lenkou, sestrou herečky Eriky Stárkové, jste skoro patnáct let. Z pohledu bulváru celkem nuda.

Co k tomu říct? Z pohledu bulváru to je nudné, z mého pohledu naplňující.

Jste tedy konzervativní člověk?

To nevychází z nějaké mé konzervativnosti, ale z touhy po štěstí. Zůstávám v jednom vztahu, protože cítím, že to má smysl.

Je těžké žít s hercem?

Lenka je sice z branže (filmová produkční), ví, jak to tam chodí, ale těžké to je. Rodina se pořád musí přizpůsobovat nepravidelnému režimu. Co si budeme povídat, herec neustále potkává nové lidi, vzruchy, jeho rytmus je tedy náročný. Když si ale dva lidé věří a chtějí spolu být, není důvod k panice.

Budete i nadále tak vytížený před kamerou?

Čeká mě nová série Metody Markovič, tentokrát budeme pátrat po spartakiádním vrahovi. Bude se točit druhý díl Vyšehradu (satira o zkrachovalé fotbalové hvězdě) a šestidílná komediální série Štěstíčku naproti o korupci ve fotbale. Tam budu hrát kriminalistu z protikorupčního oddělení.

Poslední dva jmenované tituly nebudou mít daleko od humoru, který je považován za nekorektní. Má mít podle vás mantinely?

Humor by je neměl mít a zároveň by neměl ubližovat. Mám rád Rickyho Gervaise (britský komik, u nás známý ze seriálu Kancl), který zrovna moc mantinely neuznává. Ve svém stand-up seriálu na Netflixu to dokazuje dost zásadně. Z českého prostředí mám rád humor Petra Zelenky a Honzy Prušinovského – hodně jsem se smál u Dobré ráno, Brno!

Stejně jako řada vašich kolegů z Dejvického divadla hodně hrajete ve filmu, v televizi. Nevytváří to v divadle třecí plochy?

Je to problém, který se tu neustále řeší. Máme velice benevolentní vedení, nicméně se musí dodržovat nějaká pravidla. Výhoda je, že uvádíme jen dvě premiéry za rok, takže za sezonu zkoušíte třeba jen jeden titul. V jiných divadlech mívají víc premiér, a tím i víc zkoušek. I tak se mi vloni stalo, že jsem zkoušel i točil zároveň. V divadle se připravovalo představení Kde je ta ryba? (muzikálová komedie Davida Ondříčka) a zároveň jsem nechtěl přijít o roli kriminalisty Pepy Vilímka v seriálu Metoda Markovič: Hojer. A musím říct, že i když mě okolnosti přinutily fungovat tam i tam a oboje mám moc rád, opakovat bych to nechtěl.

V Dejvickém divadle jste v angažmá už osmnáct let. Jak se za nimi ohlížíte?

Je to plnoletost. Převládá hrdost a potěšení, že jsem tu tak dlouho vydržel. Zároveň má člověk po těch letech chuť trochu se rozhlédnout kolem, rozčeřit vody a poznat při práci zase někoho jiného, zkrátka si někde aspoň zahostovat.

Je těžké pro nováčka přijít do Dejvického divadla?

Myslím, že je těžké přijít do jakéhokoli souboru. Obavy si nový herec vytváří hlavně sám v sobě: cítí se pod drobnohledem a nechce zklamat.

Kdo do Dejvic přivedl vás?

Režisér Jan Antonín Pitínský. V roce 2004 režíroval v brněnském Divadle 7 a půl Ibsenovu Noru, kde mě obsadil do role manžela titulní postavy Helmera. Když pak šel režírovat do Dejvického divadla Goetheho Spřízněni volbou, přizval mě. Díky tomu jsem se seznámil se šéfem souboru Mirkem Krobotem a ten mi nabídl angažmá.

Nevím, jestli to není nepatřičné srovnání, ale říká se, že ve vztazích přichází po nějakých sedmi letech krize. Došlo v tom vašem osmnáctiletém divadelním k nějaké?

To srovnání sedí. Zvlášť v tak malém souboru, který tu máme. Je nás jen šestnáct. Zblízka se známe, jak pracovně, tak osobně, jsme na sebe napojení. Víme o sobě hodně, vztahy jsou natěsno, nebývá daleko k ponorce. To je normální. Výkonnost i vztahy v souboru fungují v křivkách, někdy se daří víc, někdy míň.

Jak se do toho promítá střídání šéfů?

Zásadní byla éra Mirka Krobota, žijeme z ní stále v tom smyslu, že se tehdy vytvořila parta lidí z různých koutů republiky a ta dosud tvoří základ souboru. To neznamená, že bychom neměli vykročit dál. Právě před tím teď stojíme.

Kam byste chtěl vykročit vy?

Těžká otázka. Když jste s něčím úspěšní, je strašně těžký z toho vystupovat. Ale i když to funguje, je to poctivý, není to plytký, stereotypním návykům se neubráníte. Je třeba se otevřít novým cestám, oslovovat lidi, kteří s naším souborem ještě nedělali, jít s nimi do titulů, kde nejsme tak silní v kramflecích. Bavilo by mě prozkoumávat neznámé vody, je to pro soubor osvěžující. Svůj styl Dejvické divadlo nikdy neztratí, ale je dobré, když ho někdo zvenku nakopne.

Jste se svým hereckým osudem spokojený?

Nestěžuju si. Měl jsem štěstí, že jsem se potkal s mnoha inspirativními, zajímavými lidmi. A nepřestává mě fascinovat, jak se tvůrci na svých cestách propojují, a lidé, kteří by spolu dříve třeba vůbec neměli chuť spolupracovat, se sejdou nad něčím, kde si vyhovují.