Umím se politovat, ale vždy se zvednu a jdu dál, říká Marta Jandová

Když na začátku prosince se svou kapelou vystoupila v pražském Lucerna Music Baru, dorazil na koncert i přes zdravotní problémy její táta, zakladatel legendární kapely Olympic.

„Nestihl můj jarní koncert, protože začínalo jeho turné. Nestihl křest mojí nové knížky. A tak jsem ráda, že nakonec přišel. Odehrál s námi dvě písničky. Vystoupil i jeho vnuk a můj synovec Petr, který hraje na saxofon, takže jsem měla na pódiu Petry Jandy dva,“ vysvětlila se smíchem zpěvačka, která nedávno pokřtila také svou vzpomínkovou knihu s názvem Best of.

„Táta mi po koncertě volal a chválil moje nové písničky. Umí ke mně být pěkně kritický, to si nemyslete. Ale tohle se mu opravdu líbilo,“ zářila štěstím.

A proč ta knížka? „Měla jsem pocit, že kolem mě mnoho lidí píše knížky, že snad každý se pustil do psaní. I já už jsem malou zkušenost měla. Práci na denících, které mohou rodiče vést pro své děti a které jsem vydala. Grafický program, v němž jsem deníky tvořila, mě nadchnul, a tak mě napadlo, že by se dal využít i k něčemu jinému. K mým memoárům například. Blížila se mi padesátka, tak proč ne? Nakladateli se ten nápad zalíbil, a tak jsem se pustila do práce.“

Dcera slavného rockera původně o hudební dráze vůbec neuvažovala. Vadilo jí, že její otec je často středem zájmu, že dává muzice příliš mnoho. Zkušenost s otcovou popularitou ji od showbyznysu spíš odrazovala, a protože má talent na jazyky, vysnila si, že se stane tlumočnicí. Učila se španělsky a anglicky a ještě před maturitou odjela na výměnný pobyt do USA. V angličtině se tam velmi zdokonalila, přesto ji ke studiu na filozofické fakultě nepřijali.

Nedávnou smrt své maminky, tanečnice Jany, a neúspěch v přijímačkách nesla pochopitelně těžce. I když se snažila nedávat na sobě nic znát, bylo jí bídně. Minulost se rozpadla a budoucnost byla nejasná. Co teď? Byla smutná a připadala si vykořeněná.

„Táta se znovu oženil, odstěhoval se s novou rodinou z našeho pražského bytu za Prahu. Ačkoli jsem na jeho tehdejší manželku Martinu nežárlila, získala jsem dojem, že jsem samostatná jednotka. A pak jsem v klubu Rock Café potkala kluka z Německa, do kterého jsem se zamilovala.“

V Čechách ji nic nedrželo. Proč nepoznat něco nového? Původně jen na rok se odstěhovala do německého Ulmu, do rodiny svého nového přítele Thorstena Mewese, kytaristy kapely Die Happy. Cítila se tam velmi dobře, protože to byla rodina otevřená, kde běžně přespávali Thorstenovi kamarádi a spolužáci. Jeden krk navíc se snadno ztratil. Maminka Heidrun vycítila, jak moc Marta potřebuje mateřskou lásku, a nezdráhala se její citový deficit zaplnit.

„Jenže můj táta s odjezdem nesouhlasil. Nedám ti ani korunu, řekl mi, a já až později pochopila, že mě chtěl mít v Čechách, pod kontrolou. Když za mnou po pár měsících přijel, přesvědčil se, že jsem v dobré společnosti, a s mým pobytem v Německu se smířil.“ Nakonec u našich západních sousedů zůstala celých šestnáct let.

Aby se uživila, pracovala jako uklízečka, rozdávala řidičům letáky na křižovatkách, dělala babysitting. Velmi brzo se na ni její přítel obrátil se slovy: „Podívej, máme kapelu, ale nemáme zpěvačku. Nechtěla bys to zkusit?“ Ta slova jí změnila život.

„Thorsten, říkalo se mu Wurmi, mě slyšel několikrát zpívat. Třeba na výletě s jeho školní třídou, kdy na pláži večer u ohně postupně všichni utichali a já nakonec zpívala sama. Zřejmě vyhodnotil, že bych zpěvačkou mohla být. No a já, spíš z hecu, nebrala jsem to nijak vážně, souhlasila.“ S kapelou Die Happy se pustili do zkoušení – a taky do učení němčiny. „Anglicky jsem mluvila velmi dobře, ale kluci jednoho dne řekli dost. Odteď mluvíme německy. Pomáhali mi, jak se dalo, a já si záhy němčinu osvojila.“

Když přišel den jejich prvního veřejného vystoupení, nervozitou ji rozbolelo břicho. Koncert se ale skvěle vydařil. Diváci tleskali jako o život a žádali přídavek. „Neměli jsme nazkoušeno nic dalšího, a tak nás požádali, ať to celé odehrajeme ještě jednou.“

Kapela Die Happy se postupně začala prosazovat. „Pro tátu to byl docela šok. Když jsem ho žádala, zda můžu s kamarády něco nahrát u něj ve studiu, vůbec nechápal, že s nimi zpívám. Moc dobře si pamatoval, že jsem na pódium nikdy nechtěla.“

Martě se dařilo, jako zpěvačka si stále více věřila. Na půl úvazku pracovala jako sekretářka šéfa firmy, která zásobovala stavby kamením. „Moje jediná služební cesta byla do Prahy. Šéf přespal v InterContinentalu a já jela za tátou. Ten večer zrovna Karel Gott slavil šedesátiny a táta mě na jeho oslavu vzal s sebou. Druhý den jsem se zase vracela do Německa.“

Přišly ale i těžké chvíle. Zdravotní stav jejího staršího bratra Petra se začal zhoršovat. Od dětství trpěl epilepsií a přidala se i rakovina. V lednu roku 2001 Martu na koncertě zastihla zpráva od táty: Péťa nám umřel. Dole v sále probíhala zábava a Marta nahoře v šatně polykala slzy.

S Wurmim se vzali a manželství vydrželo pět let. „Pak se zamiloval do jiné. Brzy jsme se ale usmířili a zůstali kamarády. Na rozvod jsme nespěchali. Neměli jsme na něj ani čas, ani peníze. Právníci byli drazí a oba jsme všechen čas dávali naší kapele, turné, nahrávání. Rozvodový soud by naše životní tempo jen brzdil.“

Jenže pak začala chodit s o dva roky starším a tehdy velice populárním německým popovým zpěvákem Sashou. Poznali se při práci a byla to láska jako trám. Přestěhovali se do Hamburku, kde si pronajali byt a plánovali společnou budoucnost.

Rozuměli si a nic nenasvědčovalo tomu, že by měly nastat problémy. Jenže nastaly a po čtyřech a půl letech přišel rozchod. Pro Martu další těžká rána. Ačkoli jí hudební kariéra šlapala, Německo pro ni přestávalo být místem, se kterým si spojovala svoji budoucnost.

„V roce 2009 jsem dostala nabídku účinkovat v muzikálu Mona Lisa. Pendlovala jsem mezi Prahou a Hamburkem a čím dál častěji jsem se přistihovala při myšlence, že mi Praha a Čechy chybí. Začala jsem cítit, že jedna etapa mého života končí. A tak jsem si v dubnu pronajala byt v Praze. A místo do Čech začala dojíždět do Německa. Trochu se to otočilo.“

Byla trochu zaskočená, že se jí v rodné zemi i po letech pobytu v zahraničí nabídky práce jen hrnuly. Ukázalo se, že své zkušenosti z Německa zde velmi dobře zúročí. Například když spolu s Darou Rolins, Michalem Davidem, Majkem Spiritem a Pepou Vojtkem zasedla jako porotkyně historicky první řady Česko Slovenské SuperStar, kde ji diváci zvolili nejsympatičtějším porotcem ročníku. Účinkovala také v muzikálech i televizních seriálech, skládala písničky a nahrávala desky. Jen ten pravý pořád nikde.

Seznámení s gynekologem a porodníkem Miroslavem Vernerem, synem stejnojmenného egyptologa, jí zprostředkovala třetí manželka jejího otce Alice. Petr Janda se s Alicí oženil po rozvodu s Martinou v roce 2005.

„Alice je profesí porodní bába a vyhlídla pro mě v Podolí, kde tou dobou pracovala, mladého doktora. Oběma nám řekla, že ten druhý by šel rád na kafe. Oba jsme na to kývli v domnění, že ho zve ten druhý. Tak jsme se dali dohromady a až později zjistili, že to byla tak trochu bouda.“ Zjistili, že mají mnoho společného, i to, že oběma brzy zemřela maminka.

Martě se blížila čtyřicítka a velmi toužila po dítěti. Bylo jí devětatřicet, když se jim narodila dcera Maruška. O rok později vztah stvrdili svatbou na tvrzi ve středočeském Třebotově.

Přiznává, že při psaní vzpomínkové knížky pro ni bylo i po letech těžké ponořit se do některých momentů z minulosti.

„Dokážu se skvěle litovat. Lamentovat, že je to nefér a proč se to stalo právě mně. Jizvy se zacelily, ale nezmizely. Jsou věci, které bolí stále. Když v reklamě na prací prášek vidím, jak matka dává dceři ke svatbě svoje staré povlečení vyprané v Perwollu, tečou mi slzy. Uvědomím si, že mámu na svatbě jsem neměla, že máma nikdy nepochová moji dceru a nebude mi lézt na nervy tím, že všechno ví líp. Brácha, to je taky bolestivé místo. Byl nemocný a dlouho trpěl. Máma taky, ale oproti bráchovi krátce. Když mi umřela moje německá tchyně, jela jsem ji pochovat a na půdě v jejich domě jsem si vyzvedla dvě zapomenuté krabice. V jedné byla sada cibuláku od mámy, v druhé dopisy od bráchy. Měl mě moc rád. Při čtení jeho dopisů jsem se přenesla do doby našeho dětství a zase to obrečela.“

Když jí bylo čtyřiačtyřicet, dozvěděla se, že genovou mutaci, která způsobila nemoci maminky a bratra, zdědila také. „Angelina Jolie se svým odstraněním prsních žláz mi do té doby přišla trochu přehnaná. Ale jen do chvíle, než jsem uviděla výsledky svých testů s možností osmdesáti až devadesáti procent zhoubného onemocnění.“

Před šesti lety si nechala odstranit prsa i vaječníky a vzdala se tak naděje na další dítě. „Bylo to docela jasné rozhodnutí. Viděla jsem trpět mámu i bráchu a opravdu jsem to tak nechtěla. Kdo ví, možná bych neonemocněla. Všechno ze sebe dokážu dostat ven. Vyzpívat emoce na koncertu a podělit se o ně, o ty smutné i o ty veselé, s přáteli a kamarády. Ale riziko onemocnění bylo příliš veliké. Svého rozhodnutí nelituji.“

Bylo pro ni těžké se se zákrokem vyrovnat, natož o něm mluvit na veřejnosti. „Vždyť to jsou věci, které se týkají esence ženskosti. Dobrá, ale díky tomu mohu žít dál. Dnes mám riziko rakoviny jako každá jiná průměrná žena.“

Psaní knížky Best of pro ni bylo tak trochu terapií. Je spokojená, že zmapovala padesát let své životní cesty, a těší se na další etapu. „Mám skvělého manžela, milovanou dceru, práci, co mě baví, a tátu. S ním jsme překonali mnoho těžkých chvil a vzájemně se podrželi. Už se těším, až s ním na jeho narozeniny v květnu poletíme do Paříže!“