Tomas Sean Pšenička: Angličtinu jsem asi vnímal a naposlouchal už během těhotenství

Potkáváme se v kavárně Činoherního klubu. Křehce a přirozeně působí nejen před kamerou, ale i při osobním setkání. Podobně jako jeho staršího bratra Davida Gránského, z matčina prvního manželství, ho to táhne nejen k herectví, ale taky k hudbě. „Možná to máme po mamince, ona totiž v mládí zpívala v punkové kapele,“ usmívá se mladý zpěvák vystupující pod jménem Tom Sean.

Kromě toho je prý jeho maminka Bohdana taky ohromně zábavná, a mezi jeho kamarády tudíž náramně oblíbená. Přestože Tom má ke svému bratru Davidovi odmalička blízko, donedávna před veřejností raději tajil, že jsou z jedné rodiny. Chtěl se prosadit sám.

Vzhledem k tomu, že se loni jako muzikant dostal do národního kola Eurovize a v rychlém sledu za sebou natočil čtyři filmové role - účinkoval ještě v seriálu Sex O’Clock -, dnes už s tím žádné tajnosti dělat nemusí.

Hrajete ve filmu Viktora Tauše Amerikánka staršího bratra hlavní hrdinky, dívky Emy, která se dostane do dětského domova a poté skončí na ulici jako bezdomovkyně. Kdy jste se s tímto příběhem, který je založený na skutečném osudu, seznámil poprvé?

O projektu Viktora Tauše už jsem věděl, když mi zavolali a zvali mě na casting. Věděl jsem i to, že Viktor už dělal divadelní představení Amerikánka na Jatkách 78, ale do té doby jsem ho neviděl. A hned jsem dostal zákaz jít se na něj podívat! Nesměl jsem ho vidět nejen během castingu, ale ani v průběhu natáčení. Režisér chtěl totiž film zpracovat jiným způsobem než divadelní inscenaci a nechtěl, aby mě ovlivnila.

Hrajete bratra hlavní hrdinky Mirka. Co je zač?

Mirek je trochu problémový kluk a rebel, na první pohled frajírek, ale čistě jen navenek. Podle mě je to ve skutečnosti hodně křehký a empatický člověk, kterému velice záleží na jeho mladší sestře a udělal by pro ni všechno. Je taky neuvěřitelně odvážný, statečný.

Jak se to projevuje?

Máma obou sourozenců, kterou hraje Lucie Žáčková, je drogově závislá, takže Mirek se v podstatě hodně brzy ocitne v pozici člověka, který musí zabezpečit rodinu a hlavně svoji mladší sestru Emu. A je to právě on, kdo nasadí Emě brouka do hlavy, když jí řekne, že jejich táta je v Americe. Slíbí jí, že si seženou peníze na cestu a pojedou za ním. Ema začne snít o novém životě a ten sen jí dává sílu projít všemi těžkými chvílemi. V Mirkovi dokonce trochu vidím samotného Viktora. Nemyslím tím, že by do téhle postavy vědomě promítal sám sebe, jen ho v něm prostě cítím.

Amerikánka je stylizovaný příběh založený na skutečném osudu. Ženu, která o sobě Viktoru Taušovi vyprávěla, potkal před více než dvaceti lety, kdy vlivem okolností sám na chvíli skončil na ulici. Mluvil jste s ním o této jeho zkušenosti během natáčení?

Nemluvil, nebylo potřeba. Vlastně jsem to ani nechtěl otevírat. Pozadí toho příběhu samozřejmě znám, viděl jsem i Viktorův film Kanárek. Ale věřím, že kdybych za ním přišel, otevřeně by si o tom se mnou popovídal a neměl by s tím problém. Viktor v sobě má neuvěřitelnou schopnost empatie. Viděl jsem už nějaké úryvky z filmu a vůbec se v nich nepoznávám! Myslím, že on dokáže z herce vyždímat všechno, co má uložené někde v hloubi duše a o čem ani neví.

K Amerikánce vznikla po natáčení ještě další divadelní inscenace, Snowflakes, živý trailer s dětmi, které účinkují ve filmu. Tedy s dětmi z dětských domovů a vydělených skupin. Na rozdíl od filmu, kde hrají postavy, v představení vystupují samy za sebe, je založené na jejich osobních výpovědích. Účinkujete v něm i vy. Jaké to pro vás bylo seznámit se s tolika složitými dětskými osudy?

Bylo to strašně silné… Mám velké štěstí, že mám dva milující rodiče, a o mámě dokonce běžně rozhlašuju, že je nejlepší na světě. I proto jsou pro mě osudy těch dětí mnohdy až nepochopitelné. Někdy mě to úplně lámalo. Nechápu, jak je možné, že některá máma prostě nechce být máma. Všechny ty děti jsou ohromně statečné.

Pokud vím, některé začaly směřovat k herectví. Je vám devatenáct, jste jim věkově blízký, nehledaly ve vás třeba hereckého kouče před přijímačkami na konzervatoř?

Ne, to ne, a já se na něco takového ani necítím. Upřímně, já jsem rád, že jsem tu konzervatoř vůbec dokončil, a ještě abych někoho koučoval! (směje se)

Měl jste to nahnuté?

Bylo to hodně na hraně. Chvílemi to vypadalo, že to opravdu nezvládnu, kvůli absenci. Za to, že jsem nakonec přece jen absolvoval, vděčím hlavně vedoucí hereckého oddělení Iloně Svobodové. Vždycky mi vyšla vstříc s každým projektem, který jsem točil, a umožnila mi výuku nějak nahradit. V poslední době jsem točil kromě Amerikánky, která bude mít premiéru v půlce září, další dva projekty, film Sucho s Bohdanem Slámou a seriál Policie Hvar. Na každém jsem měl asi pětatřicet natáčecích dní a všechno se točilo mimo Prahu. Dohromady to tedy udělalo asi sto dní, kdy jsem nebyl ve škole, a když se chystá maturitní představení, kdy musí fungovat kolektiv, je to zlé. Nakonec to teda nějak dopadlo, mám maturitu a moje máma je šťastná.

Na které jméno slyšíte spíš, na Tomase, nebo Seana?

Táta mi říká Tome, máma všelijakými pěknými slovy, v práci jsem nejčastěji Sean (foneticky Šón), protože to je praktické. U nás je to nezvyklé jméno, tak je hned jasné, o kom je řeč. Já to nijak neprožívám, slyším na všechno, a ani žádné problémy kvůli nezvyklému jménu nezažívám.

Nakolik se cítíte být Čechem a kolik je ve vás Ira?

My jsme žili v Dublinu vlastně jen chvilinku. Vrátili jsme se do Prahy a pak jsme nějakou dobu pendlovali sem tam. Rozhodně se tedy cítím jako Čech. Vlastně je na mně trochu jiná asi jen jediná věc. Odmalička jsem neměl problém s angličtinou, přestože jsme doma mluvili česky. Mám takovou teorii, že jsem angličtinu asi vnímal a naposlouchal už během těhotenství, od mámy z břicha. Vypadá to jako nesmysl, ale neumím si jinak vysvětlit, že jsem se ji nemusel učit. Jakmile se ve škole začala vysvětlovat nějaká látka, připadalo mi všechno hned samozřejmé a logické.

Využíváte svoji angličtinu a chodíte na castingy zahraničních produkcí?

Teprve to začínám zkoušet. Nejlepší by byl nějaký projekt, který by se točil v Barceloně, protože to je podle mě nejhezčí město na zemi! Ohromně vzdušné a vzrušující, na pláži jste za deset minut… A doslova z něj řve svoboda.

Co vás vlastně přivedlo k herectví? Hrál v tom roli i váš starší bratr, herec David Gránský?

Určitě! Ale já jsem původně vůbec hrát nechtěl. Hodně jsem sportoval, nejvíc jsem vydržel u tenisu, a už jsem se viděl na Wimbledonu. To byl můj sen. Jenže když jsem přišel do starších žáků a zápasy začaly být delší, začal jsem mít problémy. Vůbec jsem netušil, že mám málo železa a tlak 70 na 50, což je opravdu hodně nízká hodnota. Začal jsem omdlívat na kurtu a to byl konec.

Kromě toho jsem nebyl zase až tak moc dobrý, abych si mohl myslet, že se tenisem budu jednou živit. Hrát jsem přestal ve třinácti a díky tomu jsem najednou neměl v létě o prázdninách co dělat. Nudil jsem se, a tak přišel brácha s nápadem, že bych se mohl zapojit do letní herecké školy, což byl takový prázdninový tábor. Byl jsem tam naprosto tragickej, úplně ve všem, ale strašně mě to chytlo!

Vzhledem k tomu, že se kromě herectví věnujete taky hudbě, přijde mi to možná trochu moc sebekritické.

To byste mě musela slyšet, nezazpíval jsem jediný tón čistě. Mimochodem asi je to i dohledatelné na YouTube, ale to určitě nezkoušejte. Druhý rok jsem tam jel znova, dejme tomu, že to už se objevily náznaky něčeho, ale podle mě jsem rozhodně nebyl talent.

Takže jste to ze sebe časem nějak vydobyl?

Nejspíš ano, ale na tom začátku opravdu nebylo vůbec nic. Před přijímačkami na konzervatoř mě učila zpívat Linda Finková, a nebýt jí, tak jsem si ty dvě požadované písničky určitě nedokázal připravit. Na konzervatoři to pak nebyla žádná sláva, trochu líp to se mnou jako s hercem začalo vypadat až tak ve třeťáku, a to díky Amerikánce.

Vy mi tady vlastně říkáte, že nejste moc dobrý zpěvák, ale ani herec… Jenže kdekoli jsem vás zatím viděla, působil jste na mě před kamerou velice přirozeně.

Možná je to tím, že nejsem zkažený svými vlastními velkými představami, jak má vypadat herectví, takže jsem vůči režisérům byl vždycky velice otevřený. Na všech těch projektech, na kterých jsem mohl zatím pracovat, jsem si opravdu všechno vzal právě od nich. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem točil s těmi nejlepšími, jako je právě Viktor Tauš nebo Bohdan Sláma. Mohl jsem taky díky nim pracovat s lidmi, kteří jsou skvělí herci a v jejich světle je trošku vidět i na mě. Můžu si tedy díky nim i já maličko zazářit. (směje se) Moje cesta k herectví byla tedy dost kostrbatá, náhodná a plná štěstí.

Kromě herectví se věnujete hudbě, a to docela intenzivně, že? Dokonce jste se s vlastní skladbou dostal do národního kola Eurovize. Kudy tedy vede vaše muzikantská cesta?

Začal jsem dávat nějaké své skladby na Instagram, jeden člověk si jich všiml a dnes je z něj můj manažer. Já v tom nic neviděl, moje máma taky ne, nikdo v tom nic neviděl, ale on ano! Od té doby je pro mě úplný polobůh. Postavil jsem si doma studio, začal jsem mixovat i pro jiné lidi a dnes už bych bez muziky nedokázal žít. Zpívání mě baví, nejblíž mám ale asi k produkci a psaní. I v muzice jsem měl obrovské štěstí na lidi, kteří mi dali šanci učit se. Nedokážu si představit, co jiného bych dělal. Zní to určitě jako klišé, ale kromě sportu jsem vlastně nikdy o jiné profesi nepřemýšlel. Vždyť já ani nikdy nebyl na brigádě!

Vy jste si jako student nepotřeboval něco přivydělat?

Vlastně jsem na to neměl moc čas, protože jsem se k těm filmovým projektům dostal poměrně brzy. Například Amerikánka se začala točit na jaře před dvěma lety, když mi bylo sedmnáct. Samozřejmě jsem si nějakou jinou práci aspoň vyzkoušel, protože jsem šel občas pomoct kamarádům na jejich brigádu. Zadarmo. Když například nestíhali v kavárně, odnášel jsem nádobí do kuchyně, nakládal ho do myčky a podobně.

Děláte si plány nadlouho dopředu? Ať už jsou to herecké, nebo muzikantské sny?

Při herectví je pro mě nejtěžší, kam tu muziku mám v diáři dát. Hledám volný čas mezi natáčením. Rád bych letos vydal svoje debutové album a doufám, že to do léta vůbec stihnu, protože mě čeká i natáčení seriálu Ratolesti, který svým způsobem volně navazuje na Ochránce. Chtěl bych se ale časem do muziky víc opřít a ideálně začít i víc jezdit na koncerty. Přitom mě zároveň pořád ohromně baví psát i pro jiné lidi, protože rád experimentuju v různých žánrech.

Vrátím se k seriálu Policie Hvar, kde jste si zahrál policistu vedle slovenské zpěvačky a tanečnice Alžbety Ferencové. Hudebnímu publiku je známá pod uměleckým jménem Zea. To jste asi v pauzách mezi natáčením mluvili dost o muzice, ne?

Škoda toho názvu seriálu, ona je to totiž spíš legrace než krimi, ale budí dojem, že to bude klasická kriminálka. My jsme si teda s kolegy na place vymysleli vlastní název Lážo plážo, sem tam vražda, ale to nám bohužel neprošlo. S Alžbetou jsme se skamarádili, často se vídáme a během natáčení jsme opravdu mluvili hodně o muzice, ale taky o všem možném. Teď jsem na ni i pyšný, protože hostuje v pražském Národním divadle v představení Mefisto. Natáčení bylo super, je to skvělý projekt, už se těším na druhou řadu.

Jak moc vás láká divadelní jeviště? Myslím, že kromě Amerikánky nikde jinde nehrajete, že?

Jinou nabídku do divadla jsem zatím nedostal a vlastně ani nevím, kam bych šel. Divadla, která mě fascinují, jako Činoherní klub nebo Divadlo Na zábradlí, by o mě nejspíš nestála. Ohromně mě fascinuje taky letní scéna na Kampě, tam bych si jednou moc rád zahrál Karla Kryla! Na to mi ale někdo řekl, že by to prý nešlo, protože měřím 185 centimetrů a on byl hodně malý. Tak to mám smůlu.

Umíte si představit, že byste se musel nějaké své aktivity vzdát? Co byste si vybral, hudbu, nebo herectví?

Nechtěl bych si vybírat, já bych nedokázal existovat jen s jedním z toho. Jako herec se stávám postavou, kdežto v hudbě můžu být sám za sebe, tak se mi to i hezky doplňuje. Naštěstí se dnes po lidech spíš chce, aby byli v umění ohebnější, mnohotvárnější, nesoustředili se jen na jednu věc, tak to snad nebude na překážku. Aspoň v to doufám!