Tomáš Maštalír: Na herecké práci mě těší i její pestrost

Mysteriózní thriller je v posledních letech oblíbený žánr. Patříte k jeho fanouškům?

Jako divák si ho většinou nezvolím. Ale pro nás herce jsou to dvě rozdílné věci, sledovat něco jako divák, anebo být součástí takového projektu. Jestliže jde o dobrou látku, která přináší zajímavou hereckou výzvu, je to úplně jiná situace.

Podle předlohy slovenského autora Jozefa Kariky jste s režisérem Peterem Bebjakem natočil nejen Smršť, ale i thriller Trhlina, který původně začal vznikat jako televizní minisérie. Obliba minisérií v posledních letech roste, zejména díky streamovacím platformám. Zasáhl vás tento divácký trend?

Hlavně v době pandemie koronaviru to bylo na Slovensku podobné jako u vás. Měli jsme několik lockdownů a v té době zažíval boom Netflix i další platformy. Všichni jsme za ně byli vděční, protože jsme najednou trávili doma nezvykle mnoho času.

Dokonce i já jsem byl vděčný, přestože televizi obvykle nesleduji. Večery totiž trávím zpravidla v divadle na jevišti, někdy nejsem doma celé dny až do noci, a když už doma jsem, musím se připravovat na další práci a ještě se věnovat rodině. Pandemie mi tedy přinesla jednu z mála příležitostí podívat se na věci, o kterých jsem slyšel, že jsou dobré.

Znal jste knihy Jozefa Kariky už předtím, než vás režisér Bebjak obsadil do Trhliny a do Smrště, nebo jste se s literárními předlohami obou filmů seznámil až prostřednictvím scénáře?

V případě Trhliny vycházel filmový příběh z knihy mnohem víc, do scénáře se dostala v podstatě celá. Kvůli tomu jsem si ji přečetl ještě před natáčením a přiznám se, že to bylo jedním dechem za jediný den.

Nedokázal jsem ji odložit, začal jsem, myslím, v poledne a skončil před půlnocí. Filmová Smršť však není podobně přesná adaptace knižní předlohy, vlastně je v ní použitý z knihy jen určitý motiv. Proto jsem chtěl tentokrát pracovat pouze se scénářem, ale na knihu se taky chystám.

Natáčelo se v lázních Sliač, které ve filmu vyznívají jako velmi působivé prostředí. Znal jste je už předtím?

Sliač už jsem znal, a dokonce jsem tam několikrát hrál divadlo. Přímo ve společenském sále, přes který moje postava ve Smršti chodí do své improvizované pracovny.

Nebyl jste tedy náhodou tím člověkem, který toto sugestivní prostředí pro režiséra objevil?

Kdepak. Atmosférou i architekturou jsou ty lázně opravdu úžasné. Zároveň je ale taky fascinující, že v nich svým způsobem stále žije duch bývalého režimu.

Jsou docela zanedbané, škoda, že jsme něco tak krásného nechali během těch třiceti let od listopadu 1989 upadnout. Na druhou stranu musím zdůraznit, že atmosféra ve filmu není identická s atmosférou lázní. Abych náhodou nějaké turisty nebo klienty nechtíc neodradil.

Když se natáčí v takto sugestivním prostředí, pracuje se vám jako herci snáz?

Řekl bych, že ano. Člověk vždycky i podvědomě vnímá atmosféru místa, kde se nachází. Ale jestliže je ještě ke všemu dál od domova a musí tam chvíli zůstat kvůli natáčení, je ten vliv potom o to intenzivnější. Ale rád bych k tomu dodal, že my herci pomáháme atmosféru vytvářet, ale jakmile se vypne kamera, tak z ní zase rychle vystoupíme. Nepodléháme jí.

Hrajete psychologa, který se s manželkou vydá do lázní, jenže se tam začne ukazovat, že jejich vztah je hodně složitý. On na mě zpočátku působí, že situaci zvládá lépe. Ale je to opravdu tak?

O Smršti se sice hovoří jako o mysteriózním thrilleru, ale film je zároveň i dost silné psychologické drama. Moje postava prožívá s manželkou špatné období, mají za sebou velmi bolestivou, traumatizující zkušenost a cesta do lázní je pro ně pokusem opět k sobě najít cestu. Bohužel před tím, co je tíží, neutečou. Svoje trápení celkem přirozeně nedokážou nechat doma.

Načež se situace začne postupně vyostřovat…

Když se začnou vzájemně obviňovat a osočovat, dokazovat tomu druhému vinu, jsou na tom najednou oba stejně. Moje postava se ale navíc nechává pohltit případem, který jako forenzní psycholog pomáhá řešit svému kolegovi, i když před manželkou práci o dovolené skrývá.

Vaši manželku hraje Anna Geislerová. To bylo vaše první pracovní setkání, že? Hledali jste k sobě před natáčením cestu, slaďovali jste se?

Potkali jsme se až přímo při práci. Na nějaké slaďování před natáčením nebyl moc prostor, ale na tom nakonec nezáleželo. Aňa je herecká osobnost, ohromná profesionálka, takže se s ní pracuje skvěle a i díky zkušenému kormidelníkovi, jako je režisér Peter Bebjak, jsme mohli začít hned točit.

Od chvíle, kdy jsme začali představovat tento film, nedělám nic jiného, než vychvaluji Aňu, ale právem! Na setkání s ní jsem se velmi těšil, jako herečku ji obdivuji už dlouho. Moje očekávání se do puntíku potvrdilo. Takoví zkušení herečtí partneři jsou inspirací.

S Peterem Bebjakem už jste pracoval víckrát. Jaký je to režisér? Má svou přesnou představu, nebo nechává hercům větší prostor?

Lidé spolu obvykle nespolupracují z donucení a mně se s ním pracovalo vždycky jen dobře. Mám ho velmi rád nejen jako režiséra, ale i jako člověka. Pro herce je velká vzácnost, pokud režisér svým klidem, rozvahou, moudrostí a laskavostí dokáže vytvořit na place bezpečné prostředí pro tvorbu. A právě tohle všechno on dovede a tím pádem získává také on jako režisér od herců mnohem více, protože jsou schopní se během natáčení otevřít.

Práce s ním je skutečná spolupráce, určitě to není typ režiséra s vyhraněnými, despotickými názory. Je to velmi laskavý lídr, který zároveň moc dobře ví, co dělá. Navíc mám rád styl, kterým vypráví příběhy, jeho vidění věcí. Velmi si vážím důvěry, kterou mi dal už několikrát. Mám pocit, že my dva si spolu rozumíme.

Jestliže je Peter Bebjak jako režisér k hercům takto vstřícný, do jaké míry jste se s Annou Geislerovou mohli podílet na výsledném vyznění filmu? Naskytla se třeba i příležitost pro improvizaci?

Herec nemusí vždy a za každou cenu přinášet k projektu něco nad rámec příběhu a scénáře nebo improvizovat, ale občas se to pro některý projekt skutečně hodí. My s Aňou určitě nejsme herci, kteří by si za každou cenu chtěli prosadit něco svého.

Vždy je potřeba hrát tak, jak si to vyžaduje příběh a možná i žánr, zahrát to přesně tak, jak je to potřeba. Tohle jsme spolu všichni hledali, nicméně někdo v tom společném hledání musí být lídr, tedy režisér.

Nedávno jste dotočil s českým hercem a režisérem Jiřím Mádlem film Vlny, který bude mít letos premiéru. Vypráví příběh srpna roku 1968 a rozhlasových novinářů, kteří se do poslední chvíle snažili informovat o postupu varšavských vojsk. Hrajete jednoho z nich?

Ne, mám roli ředitele spojů. Je to silné československé téma a je myslím dobré, že se na něj právě v dnešní době nezapomíná. Vlny jsou Jirkův autorský projekt, na kterém pracoval několik let, takže jeho vklad do filmu je skutečně obrovský. Byl perfektně připravený a měl naprosto jasnou představu. Proto se s ním i velmi dobře pracovalo.

Premiéra je zatím v nedohlednu, nicméně na Primě jste aktuálně vidět v komediálním seriálu Vytoč mého agenta a v České televizi jsme vás právě potkávali jako policistu v novém krimiseriálu Vedlejší produkt. Který z těch žánrů je vám herecky bližší?

Každý žánr, když má být udělaný dobře, je stejně náročný. Pro mě opravdu neexistuje lehčí nebo těžší. Mě hlavně těší, že můžu hrát v nejrůznějších žánrech, protože mám na herecké práci rád i její pestrost.

Vedlejší produkt je krimi, které Česká televize ráda točí, je jich tedy v nabídce stále dost. Proč by si divák měl podle vás vybrat zrovna tento seriál?

Například proto, že vychází ze skutečných událostí, ze skutečného příběhu. Odehrává se v Ostravě a o své postavě můžu prozradit, že jako vyšetřovatel bojuje s časem. Chce vyřešit případ, viníka během vyšetřování sice odhalil, ale nepodařilo se mu zatím najít usvědčující důkazy, a tak pachatel roky běhá na svobodě.

Jenže už se blíží doba, kdy případ spadne mezi promlčené, což ten můj policista nechce dopustit. Zajímavé je i to, že spoluautorem scénáře je policista, který se podílel na vyšetřování už zmíněného skutečného případu. Dokonce se na nás byl párkrát podívat na natáčení.

Komediální seriál Vytoč mého agenta vznikl podle úspěšného francouzského originálu a vypráví příběhy z castingové agentury, která se stará o umělce. Máte jako herec taky svého agenta?

Zatím jsem takovou potřebu nepocítil.

Proč? Někteří herci si pochvalují například to, že jim agent vede diář, a tak nežijí ve stresu, že na něco zapomenou.

To zní sice na první pohled moc pěkně, jenže pro mě by zrovna tohle nebyla žádná výhoda. Neumím si představit, že by mi někdo jiný organizoval čas. Já se cítím nejlíp, když si to hlídám sám.

V tom případě tedy nemáte koho vytáčet!

Nemám, ale mně to zatím opravdu vyhovuje tak, jak to je.