Tomáš Klus: Je důležité dávat najevo, že odpuštění je možné. A božské

Co vás vedlo k tomu, že jste se začal vyjadřovat na téma izraelsko-palestinského konfliktu?

Zjištění, že v Gaze trpí tak ohromné množství dětí. To byl hlavní impulz, proč mě to začalo zajímat. Válečné konflikty vnímám jako každý, totiž že tam trpí lidé.

Ve válce trpí lidé na obou stranách, ne?

Neříkám to proto, že bych chtěl dehonestovat nebo napadat Izrael, ale velmi nesouhlasím se způsobem boje, který v Gaze vede. Nechává za sebou spáleniště, sirotky, lidi pohmožděné fyzicky i psychicky, takže nějaká touha po mírovém dialogu je sotva možná. Zbude jen nenávist a touha po pomstě.

Vystoupil jste s tímto názorem při happeningu na předávání cen Andělů. Čeho jste chtěl dosáhnout?

Já jsem do jisté doby přijímal izraelský pohled na věc. Že je to Izrael, který se nekonečně brání obrovskému množství teroristických útoků. Utrpení v Gaze mě ponouklo, abych si položil otázku, proč to ti Palestinci vlastně dělají. Začal jsem pátrat po tom, co je tím důvodem, a šlo to dost těžko. Palestinský pohled na řešení je často extrémní. Ale vyvěrá z tlaku, který je na ně vyvíjen. Není to ale černobílé a já volal po palestinském pohledu na věc, protože tady chyběl.

To ale neznamená, že je pravdivý.

Přesně tak, ale je třeba ho brát na zřetel. Když se řekne Palestinec, většina lidí má rovnítko s teroristou.

Kolikrát jste slyšel, abyste raději šel zpívat?

Často. Byl jsem označen za antisemitu, dokonce za podporovatele terorismu. Ale já stojím na straně lidí v Gaze a především dětí. Stal se ze mě však nepřítel, který se rýpe v něčem, čemu nerozumí. Začalo mi chodit dost odporných zpráv na téma humanitární pomoci Gaze a volání po změně taktiky boje s terorismem úplně vyšumělo. Aby volání po soucitu vzbudilo takový odpor a odsouzení, je na pováženou.

Budete se dál angažovat?

Cítím, že v určité rovině působím na to téma jako stín. Mnoho lidí mé vystoupení vzalo jako boj s dezinformátorem Klusem, který ničemu nerozumí. Pokud mám lidem ukázat, o čem je petice k zastavení násilí v Gaze, musím tomu jít z cesty. O mě přece nejde, já na to jen chtěl poukázat. Aktivní být nepřestanu, jen se stáhnu z pozice hromosvodu a šípu, co letí prostorem a říká, pojďte si toho všímat.

O soucitu hovoříte často. Vaše předchozí deska se jmenovala Cítím. Je to vaše životní téma?

Ano, je. I motivace našich skutků by měla být odvozena od soucitu. Mnoho lidí se mě ptá, jestli svého angažmá lituju. Ale já jsem za to šťastný. Mnohokrát jsem byl konfrontován se svým egem. Ptal jsem se, kde končím já a můj boj s lidmi, kteří mi nerozumí a kteří mě uráží, a kde je boj za to téma. Zjistil jsem, že na rozdíl od mého odstupu vůči aktivitám Andreje Babiše, kde to bylo, uznávám, i o egu, tady po něm není ani stopa. I proto mě netrápí úbytek followerů nebo nadávky, které jsou někdy i za hranicí trestního oznámení. Je to z nevědomosti, ti lidé mají strach. Já ho mám taky, a tak máme stejnou motivaci. Co je důležité, je altruistický pohled na věc, který sleduje i prospěch druhého.

Kde jste k němu přišel vy?

Třeba na vězeňském turné, kdy už šestým rokem hrajeme ve věznicích. Za to turné jsem schytával hroznou bídu, že jedu hrát někomu, kdo si to nezaslouží. Já to ale považuji za důležité.

Proč je to důležité?

Důležité je dávat najevo, že odpuštění je možné. A božské. Je to nejvíc, co můžeme druhému dát. Znám to z vlastní zkušenosti. Hráli jsme třeba v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Bylo docela tíživé být s ženami v tomto prostředí. Během vystoupení bývám hodně kontaktní a tančím s lidmi. Bachařka se mě zeptala, jestli vím, s kým jsem tančil. Že ta paní zabila své dítě. Hlavou mi začaly běžet různé odsuzující myšlenky, ale ona říká: „Počkejte, to není tak jednoznačné. Je to dcera alkoholiků, manžel matky ji začal zneužívat. Udělal jí dítě, které ona hned po porodu zabila.“ To je pro mě určující příběh, jak vnímám lidi. Za vším, co je mi nepříjemné na druhých lidech, je něco, co má svoje opodstatnění, ale zaslouží si odpuštění a druhou šanci.

O tom byla vaše deska Cítím?

Ta se jmenovala podle pilotní písně, kterou skrze mě napsal můj táta. Je o jeho životních bolestech. Táta měl docela velké depky a některé věci v životě neřešil dobře. Když píšu písničky, dostávám se do stavu, kdy se proberu a písnička je hotová. U téhle jsem to měl taky tak a říkal jsem si, že mi táta přišel říct, jak to měl ve svém životě. Že je potřeba cítit.

Nemyslím tím jen empaticky vnímat druhé bytosti, ale i být pozorný ke svým vlastním potřebám a slabostem. Pečovat i o svoje démony a talenty, které člověk má. Bylo to moje setkání skrz píseň s tátou. Rozcítila mě a posílila jako muže. Člověka vědomého si zodpovědnosti. Je to taky hodně o sebevědomí. Ale ne o tom, které vás stahuje jen k pozornosti k sobě.

Nyní chystáte desku novou. V čem je jiná?

Začaly ze mě po dlouhé době vypadávat písničky, které jsou bezstarostné. Poslední tři čtyři desky byly dost depresivní, byl tam i strach z války, z klimatických změn. Skrz rozcítění jsem zjistil, že na některé věci není nutné tolik tlačit. Jsem aktivista, ale zjistil jsem, že některá témata na koncert nepatří. Když držím v ruce mikrofon, jsem ve zvýhodněné pozici oproti lidem, kteří se mnou nemusí souhlasit. A tím se mohu dopustit nějakého diktátu. Takže jsem si našel střed mezi zábavou a svým spasitelským syndromem, který bezesporu mám, ale který mi připadá v pořádku.

Takže nová deska bude veselá?

Možná až rozverná. Ale není to ta mladická rozvernost, v níž jsem řešil jen vztahy mezi mnou a holkama. Je o radosti ze života člověka, který už si prožil i věci, které zabolely a zklamaly. Jsem přeborník v boji s větrnými mlýny, takže se často pouštím do aktivit, které nejsou moc populární a já za ně dostanu spíš bídu. Ale mně donkichotství nevadí a ani mi neubližuje.

Jsem šťastný člověk. To jsem si za poslední rok a půl uvědomil. Všecko mám a už nic nepotřebuju. Mám skvělou rodinu, dům a práci, kterou miluju. To je základ, na kterém stavím. Vše ostatní je hra, ve které nemám co ztratit. Když se za něco postavím a stanu se nepopulární, je mi do jisté míry jedno, že přijdu o slávu a kšefty. Vím, že moje žena bude hrdá, že mám čisté svědomí a mohu se na sebe podívat do zrcadla. Stojím za svými hodnotami a jsem rád, že děti si budou moci říkat, že táta byl frajer, protože se nepodělal.

O manželce Tamaře pořád mluvíte jako o své holce. I po těch dvanácti letech, co jste spolu?

Jsme holka a kluk, co jsou spolu už tak dlouho, že jsou pan a paní. S trochou nadsázky říkám, že kdybychom se s Tamarou rozešli, tak první člověk, kterému volám, je Tamara. Nám se podařilo vybudovat vztah na tom nejlepším přátelství, které může být. Nemám v nikom jiném tak dobrého kamaráda.

Vaše rodina se nedávno rozrostla o štěně. Co vás k tomu vedlo?

On je náš léčitel. Byli jsme dost smutní, jakým způsobem ve veřejném prostoru zaniká naše sdělení ohledně Gazy. Naše dcera Josefína nás zároveň dlouhodobě šikanuje tím, že chce pejska. Jeden nám zemřel a ona by chtěla nového. Tak jsme se rozhodli, že jí k narozeninám pejska pořídíme. Byli jsme zrovna na fotbale s naším synem, když jsme se dozvěděli, že jedna paní poblíž Dobřichovic má nádherné malé dalmatiny.

Pan Alfréd, jak jste synovi říkal, hraje fotbal?

Ano a nakazil tím celou třídu. Trénuje nůžky v posteli, chodí spát s kopačákem a o fotbalistech ví všechno. No a právě na fotbalovém turnaji jsme se na sebe s Tamarou podívali a bylo nám to jasné. Dalmatin je pes našeho dětství, po kterém jsme oba toužili. Na slavné disneyovce 101 dalmatinů jsme vyrostli. Jeli jsme se původně jen podívat, ale on si nás hned získal. V momentě, kdy věděl, že já jsem chycený a nemusí si se mnou dělat starosti, vlezl Tamaře do náruče a začal vypadat tak, že i největší odpůrce psů by si ho vzal domů. Tamara se až rozplakala, jak se jí ulevilo, že vidí tuhle roztomilost, že vše nepříjemné se rozpouští a vytéká skrze lásku. Šli jsme hned podepsat kupní smlouvu, a když jsme vylezli ven, tak jsem se rozplakal i já.

Jak to?

Protože frajer už opustil sourozence i maminku, seděl u vrátek a čekal na nás. Úplně hotoví jsme přijeli za dětmi, které nevěřily, že to je náš pejsek, a hledaly, komu jsme ho ukradli. Tolik štěstí nečekaly a taky to oplakaly. Je to náš miláček.

S desetiletou Josefínou jste si zahrál v seriálu Zalez do spacáku. Jaké to bylo?

Josefína začala hrát divadlo ve škole a velmi ji to chytlo. Já z toho nadšený nebyl. Vím, že pro holku je herectví jedno z nejnevděčnějších povolání. Holku na DAMU, kdy roste v dámu, neustále někdo kritizuje, že není dost hubená, neumí se hýbat nebo co má s vlasy. Na hodnocení zevnějšku závisí její úspěch a toho jsem ji chtěl ušetřit. Ale ona se do hraní zamilovala a šlo jí to. Chtěla to zkusit. Myslel jsem, že si zkusí komparz, ale nabídli jí jednu z hlavních dětských rolí na základě videa, které jsme s ní natočili. Režisér Haluza napsal, že je to diktát roztomilosti a že ji chce. Natáčení bylo fantastické, točili jsme v kempu, v létě, se skvělou partou lidí. My tam s Josefínou měli obytňák a Tamara s dětmi za námi přijížděla.

Jak vám to šlo společně před kamerou?

Měli jsme první společnou scénu a já byl úplně zkoprnělý. Jen jsem si odříkával její texty a myslel na to, aby před kamerou prošla správně. Josefína je suverénní a začala točit i další seriál, ZOO. Naučila se pracovat s krátkodobou pamětí a jde jí to, takže její vysněná konzervatoř ji asi čeká. Začala hrát i na piano a chodit na tanec, aby na přijímačky všechno splnila. Paní učitelka ze školy říkala, že jí to prospělo i co se týká sebevědomí. Vyrostla na tom.

Jste úspěšný, máte nový dům a krásnou rodinu. Hledáte další cíle, nebo jste nasycený?

Ve svém životě jsem si našel prostor pro realizaci víry v soucit a v potenciál dobra. Na základě práce se svými emocemi a egem, které se mi v různých vypjatých situacích ukazuje v různých pozicích, jsem se rozhodl kultivovat a vytvořit nejlepší možnou verzi sám sebe. Učím se nežárlit, nezávidět, přát svým přátelům i nepřátelům štěstí. Jestli si o mně někdo myslí, že jsem blázen, sluníčkář či dezinformátor, tak už mi to nevadí. Jde mi spíš o obecnou harmonii plynoucí z nitra než o vlastní spokojenost. Protože jak se říká, když je doma nejlíp, je všude dobře.