Tomáš Edelsberger: Diabetolog, galerista a hračička

„Chodil jsem do hudebky na klavír a chvilku jsem byl i v pokušení jít po gymplu na konzervatoř. Každý ale nemůže být profesionální muzikant a zrovna klavíristů jsou mraky,“ říká osmačtyřicetiletý Tomáš Edelsberger. „Uvědomil jsem si, že jako lékař můžu na klavír hrát dál, ale jako klavírista léčit nemůžu,“ objasňuje, co hrálo roli ve výběru povolání.

Jeho úvaha se potvrdila, protože i jako vystudovaný lékař diabetolog nezanedbává svoje koníčky. „Hrál jsem v různých kapelách, několik let i v krnovském big bandu, takže klavír mě provází celý život,“ vrací se ještě k nástroji, jejž ovládá.

Činný je i na spisovatelském poli, o diabetu napsal několik publikací určených pro pacienty i odbornou veřejnost. „Teď dokončuju DIA encyklopedii, ta vyjde někdy na podzim. Jednu jsem už vydal asi před patnácti lety, a teď jsem si řekl, že je ta správná chvíle, protože se v léčbě za tu dobu hodně změnilo.“

Cukrovkou nikdo v rodině netrpí, přesto si nakonec vybral obor, který se zabývá právě tímto onemocněním, v němž velkou roli hraje dědičnost, z části životospráva a u někoho i autoimunitní porucha. Rodák ze slovenské Kremnice původně toužil po pediatrii, medicínu vystudoval v Martině, ale na středním Slovensku nemohl najít na začátku tohoto století vhodné pracovní místo. Tak se ocitl v Krnově a byl, jak sám říká, součástí první vlny náplav slovenských lékařů, které posléze přicházely.

„Ani jsem netušil, jak je diabetologie z hlediska klientely perspektivní,“ říká s nadsázkou o oboru, v němž se shodou různých okolností nakonec uchytil. „V podstatě je to výborný byznys, protože pacienty léčím, ale vyléčit je nemůžu, protože cukrovka se sice léčit musí, ale vyléčit se nedá. Jedině Miloši Zemanovi odešla,“ s ironií naráží na exprezidentovo prohlášení, že se této choroby, pro niž je typická vysoká hladina cukru v krvi, nadobro zbavil.

„Je to ale na druhou stranu prokletí, protože vídám léta ty samé pacienty pořád dokola,“ konstatuje. Stále rychlejším tempem přibývají i nově nemocní, což má zřejmě souvislost s životním stylem, typicky pak přemírou tučných jídel a obezitou.

„Momentálně jsme ve městě dva diabetologové, ale nárůst pacientů je takový, že už to pomalu přestáváme zvládat,“ přiznává Tomáš Edelsberger. „Abych nevyhořel, musím k tomu něco mít,“ rozhlédne se po výstavních prostorách v bývalém obchodním domě Prior, jenž je v majetku města.

Na dvou stech metrech čtverečních se nachází přes pět set modelů postavených ze stavebnic Lego. Pokud tedy své zálibě propadl teprve před deseti lety, znamená to nejméně padesát nových krabic každý rok. Na to nadšený sběratel jen souhlasně přikývne…

Výstavní prostor otevřel před třemi lety a pojmenoval jej Edel Gallery, což je narážka na jeho příjmení a výraz, který v němčině znamená urozený nebo šlechetný. Původně si přitom pohrával s myšlenkou nazvat jej Galerie po tetě, protože tam dříve sídlila stejnojmenná drogerie. Teď je známá prostě jako Lego Gallery, ostatně nic jiného než barevné kostičky se v ní nenachází.

Tomáš Edelsberger si vybavuje, že v dětství prožitém na sklonku komunistického režimu vlastnil jedinou stavebnici slavné dánské značky. „Na tu mi teta vystála frontu v Tuzexu a stavěl jsem z ní úplně všechno,“ vzpomíná. Nijak zvlášť ho to ještě nezasáhlo, ostatně přišly i jiné záliby, které přetrvaly dodnes.

„Mám v sobě zřejmě nějaký encyklopedický gen, který mě nutí věci uspořádávat,“ bere do ruky Velký zpěvník Semafor 1959–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2019, v němž se nachází notové zápisy a texty dvou set padesáti vybraných písní Jiřího Suchého a dalších osobností tohoto divadla. K tomu padesát písní zdarma, jak uvádí obálka knihy, což není nic jiného než vtípek krnovského lékaře, jenž humor považuje za důležité koření života i léčebný prostředek.

„Jsem dítě odrostlé na vinylech Semaforu. Internet ještě nebyl, v televizi dva programy, tak jsem poslouchal desky. Třeba představení Jonáš a tingltangl jsem uměl zpaměti,“ prozrazuje. V mládí několikrát navštívil populární pražské divadlo jako divák a později s ním navázal osobní kontakt.

„Několikrát jsem tady v Krnově na Světový den diabetu, který je 14. listopadu, připravoval program. Pronajal jsem si divadlo, něco nacvičil s amatéry a přizval i profesionálního hudebníka a ukecal ho, abychom zahráli společně. Kupodivu všichni byli vstřícní, znamenalo to pro ně oživení,“ potěšilo ho.

Zastavil se tu například Ivan Mládek nebo slovenský zpěvák a skladatel Pavol Hammel a hned dvakrát také semaforská dvojice Jiří Suchý a Jitka Molavcová. Tehdy se také krnovský lékař a muzikant seznámil s jejich klavíristou a výkonným ředitelem divadla Jiřím Janem Nepomukem Svobodou. Když pak v jeho hlavě uzrál nápad na zpěvník, jenž mezi publikacemi o Semaforu doposud chyběl, věděl, na koho se obrátit.

Písně z bohatého archivu divadla vybral podle své chuti a provedl jejich notové zápisy na základě poslechu různých nosičů, na nichž vyšly. „Pak jsem se obrátil přímo na pana Svobodu, který byl tak laskav, že se mnou všechny písně projel a společně jsme vychytali nedostatky.“

Rád vzpomíná na léto roku 2018, kdy strávil několik týdnů přímo v prostorách divadla. „Zahrát si tam na klavír, to byl pro mě splněný sen. Někdy šel Jiří Suchý kolem a pobrukoval si, co jsme zrovna redigovali. Chtěl jsem, aby to bylo tak jednoduché, že to zahraje člověk s kytarou, ale zároveň použitelné i pro profesionální muzikanty,“ přibližuje svůj autorský záměr.

Ačkoli je na výsledek pyšný, jeho jméno na obálce objemného zpěvníku z produkce nakladatelství Galen chybí. „Já na tom nelpím, protože si myslím, že je jedno, kdo ho sestavil. Kdybych byl autorem písní, tak ano, ale editorská práce není tak podstatná,“ odmítá své zásluhy.

Zpěvníkem spolupráce se Semaforem neskončila, protože na něj navázal sborník Kondenzovaný humor Jiřího Suchého. „Z celé jeho tvorby jsem vybral to podle mě nejsrandovnější a připojil k tomu i závěrečnou stať o humoru z různých pohledů – jazykovědného, filozofického, psychologického i medicínského,“ shrnuje obsah knihy.

Tomáše Edelsbergera zajímala z uměleckých proudů vždycky především hudba. „Až po čtyřicítce jsem zjistil, že kromě ní existuje také výtvarné umění, a nadchl jsem se pro něj,“ říká s úsměvem. A protože se do svých koníčků vždy pouští s vervou, vyústilo jeho nadšení v založení galerie.

Lego Gallery byla původně uměleckou galerií, expozice obrazů či fotografií převážně od současných tvůrců se v ní střídaly několikrát do roka a staly se častým cílem středoškolských exkurzí. „Ověřil jsem si, že dnešní generace je stejně vnímavá jako my v jejich věku,“ říká, „jenže pak přišlo nové nařízení, že s každou třídou musí chodit dva pedagogové, což je složité zařídit, takže sem středoškoláci přestali chodit. Jobových zvěstí bylo víc,“ přiznává, „naštěstí jsem měl plán B, nebo spíš plán L. Dal jsem sem lego a na něm prodělávám míň,“ pousměje se.

Už si ani nepamatuje, po jaké stavebnici zatoužil jako první, když se tehdy z legolandu vrátil už jako pacient s diagnózou AFOL (Adult Fan of Lego), tedy dospělý fanoušek lega. Coby nadšenec do architektury ale postupně sestavil městský bulvár, k němuž firma každý rok vydává jeden nový dům. Své místo však mají v krnovské galerii i skutečné stavby z celého světa včetně římského Kolosea, indického Tádž Mahalu či stadionu Manchesteru United.

Tomáš Edelsberger si oblíbil Pána prstenů a Hvězdné války, z nichž se tu odehrávají celé filmové scény, ovšem i milovníci Harryho Pottera nebo různých superhrdinů si přijdou na své. Spousta stavebnic přitom léta zůstávala nerozbalená a teprve s výstavním prostorem se naskytla příležitost dát té hromadě kostiček zamýšlenou podobu.

„Zavolali jsme všem známým, jejichž děti rády skládají, a druhý den už jich tady bylo asi čtyřicet. Takhle nějak si představuju čínskou fabriku na mobily,“ vybavuje si obrázek čilého ruchu ve vznikající expozici. „Ale byli u toho i rodiče nebo babičky,“ dodává otec tří dětí. Staršímu synovi je šestnáct let, mladšímu sedm, dceři patnáct. Galerii považuje za rodinný podnik, ostatně s jejím vedením mu pomáhá manželka.

Od otevření loni v říjnu si výstavu prohlédly více než dva tisíce lidí, vstupné je od padesáti do sta korun, děti mladší šesti let mají vstup zdarma. Součástí expozice je i herní zóna, kde si děti i dospělí mohou za padesát korun na hodinu postavit, co se jim zlíbí.

Slavná stavebnice obecně není levnou zábavou, zvlášť při takovém množství exponátů. Ceny jdou běžně do tisíců, složité stavby ještě o řád výš. Třeba skoro metr a půl dlouhý Titanic složený z devíti tisíc dílků stojí sedmnáct tisíc korun.

„Mám štěstí, že se už od roku 2009 podílím na klinických studiích, při nichž pacienti zkoušejí nové léky. Mám už za tu dobu dokonce tři ‚děti‘, se kterými jsem strávil několik let a dnes už jsou normálně na předpis v lékárně. To je můj vedlejší zdroj příjmů, díky kterým můžu dělat různé mecenášské věci,“ vyjadřuje se k otázce peněz a financování svých mimoprofesních aktivit.

Galerie cílí především na ty nejmenší, většina exponátů se nachází v úrovni dětských očí a až na výjimky není nic schované ve vitrínách. Žádné nenechavé prsty to kupodivu neláká, jen občas někdo něco přemístí podle své fantazie. „Nic velkého se nám ještě nerozbilo,“ ubezpečuje majitel sbírky. „Nakonec je to lego, to se dá vždycky znova postavit.“