Terezie Tománková: Lidé nepotřebují moderátora, aby si udělali názor

Že nepřijde do živého vysílání někdo, kdo to slíbil. Nahrazování je hodně složité.

Už se mi zdálo, jak mi nepřišel jeden ze dvou hostů a poslal za sebe někoho, koho jsem vůbec neznala. Nebo že je neděle za pět minut jedenáct a já pořád nejsem v práci a ani tam nejedu.

Cítím to především jako velký závazek. Když se to nepovede, když budou diváci nespokojení, nemám se na koho vymlouvat. Takže mám pořád před sebou, že nechci diváky zklamat, chci naopak, aby se v neděli před polednem k mému pořadu vraceli.

Předesílám, že jsem po skončení pokaždé nespokojená: tomuhle tématu jsem měla dát víc prostoru, jinému míň. Asi nejvíc si stojím za předvolebními debatami. Pod největším tlakem probíhala ta před posledními prezidentskými volbami. Dvě hodiny v přímém přenosu ve vyhrocené atmosféře s dvěma protikandidáty. Soustředění na to, abych nebyla ta, která jednomu uškodí a druhému pomůže, bylo enormní. Při své sebekritičnosti si myslím, že se mi to tehdy podařilo.

Těch je za těch deset let hodně! Hlavně když jsem začínala.

To byste se musela zeptat těch, kdo mi tu důvěru dali. Nejspíš moje práce, pracovitost. Za každou hodinou živého vysílání je nepočítaně často otravných hodin, kdy sedím sama doma a čtu podklady, výroky politiků i expertů k tématům, která chci do pořadu zakomponovat. Kutám na nich, ověřuju, porovnávám.

Mluvíme-li o prezidentských debatách, všechny televizní výstupy kandidátů jsem sledovala a analyzovala. Věděla jsem, co od nich můžu u určitého tématu čekat, co tam zazní. Strávila jsem nad tím obrovské množství času.

Porovnávat se s jinými televizemi nebudu, o tom, jak se to komu povedlo, ať rozhodují diváci. Podstatné pro mě jsou jejich ohlasy. Význam pro mě mají i reakce kandidátů: žádný z nich by neměl mít pocit, že byl nějak znevýhodňovaný. Pozitivní reakce veřejnosti mě potěšily, ale že bych si přála, aby se jiným televizím nedařilo, nebo je kritizovala, toho jsem daleka.

Mohu říct jen jedno: předvolební debaty jsou velmi složitá disciplína. V tom, koho tam pozvete, podle jakého klíče, tam se dá udělat spousta chyb. Stejně jako při výběru moderátora, témat, celkového pojetí.

Od toho přece diskusní pořady jsou! Nikdo, kdo tam jde, nemůže čekat, že si během nich příjemně poklábosí, ale všichni, kdo tam sedí, musí mít elementární důvěru, že to není předpojaté. Na to si dávám velký pozor.

Jsem striktně neutrální na sociálních sítích, zejména těch polarizovaných. Nepíšu na twitter (síť X), co si o kom myslím, nekomentuju, co kdo řekl. Každý takový status budí podezření. Čtu to, protože to je součást mé přípravy, ale nikdy bych to nekomentovala. Neuznávám, jak někdo říká, že je rozdíl mezi soukromým účtem na sociální síti a tím, který spravuje instituce, kde pracuje. Jsem přece jeden člověk: není jedna Terezie Tománková, která se na síti vyjadřuje k těm či oněm politikům, a druhá, která vede diskuse na CNN Prima News a tváří se, že s těmi statusy nemá nic společného. To si nemůžu dovolit.

Nejsem tu přece od toho, abych se stavěla na nějakou stranu. Až se budu chtít stavět, tak půjdu do politiky a nebudu v televizi moderovat politické diskuse. Člověk si musí vybrat.

Jaké je moje politické smýšlení, je moje věc a nebudu o tom nikomu vyprávět a už vůbec ne mu říkat, co si má myslet. Považuju naše diváky za dostatečně inteligentní a soudné, aby si názor udělali sami. K tomu přece nepotřebují nějakého moderátora.

Obávám se, že na to nemám povahu. Politika vyžaduje specifické charakterové vlastnosti, které myslím nemám.

Nedá se na mně dříví štípat, nemám povahu na to, aby po mně stékaly urážky a útoky.

Především jsou dobří a špatní politici. Ty dobré spojuje, že si neberou kritiku osobně a jsou schopní věcně argumentovat bez osobních výpadů.

Dobrý politik má být autentický, uvěřitelný. Voliči dobře rozeznají, jestli takový opravdu je, nebo jen pózuje. Póza nevydrží dlouho, zvlášť když dojde na vládní odpovědnost. Veřejnost pak tu faleš vidí a dělá to velké škody, lidé pak už ničemu nevěří.

Politici by se měli autenticky snažit dělat to, co voličům slíbili. Ne pokaždé se to samozřejmě podaří, ale lidé by neměli mít pocit, že byli podvedeni, obelháni. Ne že bychom talentované, autentické politiky neviděli, jsou na obou stranách. Vůbec s nimi nemusím souznět, ba naopak, vidím ale, jak umí své názory konzistentně a uvěřitelně prosazovat.

Ten absolvovali skoro všichni vrcholní politici. Někdy to působí i křečovitě. Chci na něco odpověď, on se tomu opakovaně vyhýbá a chce místo toho nastolit svoji agendu. Je to taková přetahovaná, kterou je učí. Někdo to umí líp, někdo hůř. Bez politického talentu to nejde.

Mnohokrát. Ale umím to vnitřně zpracovat. Nejsem ve studiu od toho, abych se nechala vytáčet. Odventiluju se potom.

Je to jedno. Nezábavně se vrátím k tomu, že si to musíte odpracovat, mít nějaké osobnostní nastavení. Nikdy jsem to nevnímala jako výhodu ani jako handicap.

Moje zkušenost je, že některé ženy političky dokážou být agresivní a dokážou své mužské kolegy zaskočit tím, jak si neberou servítky. Je to vidět i na jejich komunikaci na sociálních sítích.

Hlavně by pomohlo, kdyby se zastavil celkový úpadek politické kultury a dopad toho na společnost. Ten se odráží i v tom, že ti nejlepší nechtějí vstoupit do politiky, nechtějí se angažovat v politických stranách. Proč by se měli nechat vláčet médii, dávat si spílat na sociálních sítích, snášet ztrátu soukromí. Ženy o tohle stojí možná o poznání míň.

Ten nápad vzešel z ankety Žena roku, kterou platforma CNN Prima News vyhlásila. Rozhodovali diváci a čtenáři, odborná porota pak vybrala vítězku. V loňské anketě to byla profesorka Eva Kubala Havrdová, uznávaná neuroložka, která se zabývá výzkumem roztroušené sklerózy. Byla to neobyčejně pestrá sestava: dámy z kultury, byznysu, sportu. Přišlo nám škoda toho nevyužít a vznikl nápad na knihu rozhovorů. Protože jsem měla to potěšení s nimi při vyhlášení ankety mluvit, ujala jsem se toho. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to zvládnu časově i obsahově.

Pěkné. Užívala jsem si intimity, času, který jsem si mohla odměřovat sama, vlastně větší svobody. Zároveň mě zaskočilo, kolik je s těmi rozhovory práce. Hodně jsem se při tom naučila.

Teď na to nemám čas. Vloni jsem si nakoupila krásnou vlnu, že přes zimu upletu vestu, ale pořád tam leží, protože jsem zaskakovala za Evu Perkausovou v hlavních zprávách Primy. Ráda dělám rukama, mám pocit, že při tom dám nejlíp odpočinout hlavě. Na konci vidím hezký výsledek, dobré jídlo, hezkou věc na nošení, hezkou zahradu. Je to kompenzace za moji práci, která je pomíjivá, často negativní.

Neskromně musím říct, že umím uvařit všechno. U nás doma se hodně vařilo, oba rodiče to bavilo. Největší radost mám, když můžu uvařit pro konkrétního člověka to, co má rád. Můj muž miluje škubánky, to pro mě byla výzva, u nás doma se nevařily. Jinak mívá úspěch svíčková.

Mám v Brumově kořeny, tam se cítím doma. Když tam přijedu, tak mě lidé vnímají jako normální holku od nich. Kvůli Partii mám zabrané víkendy, takže nejezdím tak často, jak bych chtěla.

Mám a jsem za ni vděčná. Řeknou mi, že se dívali na Partii a co je naštvalo. Většina z nich nedumá nad nějakými metafyzickými otázkami, demokracií, svobodou slova, zajímají se o praktické záležitosti ve vztahu ke své peněžence. Řeší důchody, dostupnost zdravotnictví, školství, zdražování, inflaci, která je vysává. Zlobí se, že musí jezdit bůhvíkam za zubařem, musí dlouho čekat na vyšetření. Setkávám se s lidmi, kteří si museli najít druhou i třetí práci.

Nevnímám to jako tlak, nastoluju to ráda. Hlavně když slyším, jak je inflace za námi a všechno krásně běží. Do toho ta šílená debata o zvýšení platu politiků! Nejhorší argument, jaký slýchám, je, že v rozpočtu se schodkem 250 miliard je pár desítek milionů zlomek. Jde přece o symbol a politika je o symbolech.

Před deseti lety ještě neměly takový vliv sociální sítě, takže nelze srovnávat. Co jsou teď lidé schopni napsat pod rouškou anonymity, se dá jen těžko vysvětlit. Nutně se to odráží na současné politické kultuře.

Ne. Naštěstí mám podporu ve vedení televize, nikdo mi neříká, koho mám nebo nemám pozvat, na co se mám nebo nemám ptát. Všechno ostatní ode mě odstíní. Nějaké ovlivňování nepřichází v úvahu.

Covid je pryč, pořád jsme spolu a pořád se chceme vzít. Zní to možná hloupě, ale máme toho času tak málo, že jsme to nestihli. Muž podniká v gastronomii, oklepat se v tomhle oboru po covidu trvalo dlouho.

Abych pravdu řekla, už mi to nepřijde tak podstatné jako před deseti lety, kdy jsme spolu začali žít. Podstatnější mi teď přijdou jiné věci než svatba.

Kdepak! Ema rok studovala na gymnáziu v Dánsku, paralelně pokračovala i na gymnáziu tady. Příští rok bude maturovat a připravuje se na přijímací zkoušky na medicínu. Vím, že na to má předpoklady. Má v sobě touhu pomáhat lidem. Moc bych jí přála, aby se jí ten lékařský sen splnil.