Svět je plný lákadel a svodů nejrůznějšího druhu a stále nás prověřuje, říká herec Marek Němec

Podnikatele Karla Rakušana, hochštaplera s podivnou minulostí. Diváci ho už znají, je to takový Jánošík, co bohatým bral, chudým dával, ale hodně si nechal. Teď se trochu usadil a vlastní veterinární kliniku. Tvoříme tam pár s Denisou Nesvačilovou. Přistěhuje se k nám neočekávaně otec, hraje ho vtipně Václav Knop.

Vůbec ne. Když člověk na diváky mluví z televize a oni si ho zapamatují, tak to je fajn a nijak se za to nestydím. Víte, kolik lidí jsme od televize přivedli k divadlu? Z tohoto efektu seriálů mám fakt radost. Jsem každopádně vděčný za to, že se mi daří kombinovat „rychlokvašky“ s věcmi, které dávají skutečně smysl. A to vůbec seriály nehaním, nejsem pokrytec, byl jsem tam vždycky rád.

Ne, s tou postavou mám společný jen věk. Je to ženatý čtyřicátník, co tráví čas na Tinderu (seznamovací aplikace), začne chodit na box, pořídí si sportovní auto a mladičkou přítelkyni. Doufám, že mě nikdy nic takového nepotká. Je to ale moc dobře napsaná postava, kterou jsem si s chutí i pochopením pustil k tělu.

Mám pochopení pro všechny krize. Svět je plný lákadel a svodů nejrůznějšího druhu a stále nás prověřuje. Ať jde o ďábla mamonu, nebo ďábla erotiky. Nemůžeme dělat, že nejsou, ani zůstávat zcela hluší k vnitřním voláním. Každý pak jen musí posoudit, kde jsou jeho mantinely, co je ochoten pro nové zážitky obětovat.

Žiju s nimi ve smíru. Nepovažuju se za stoprocentně příkladnou personu, ale kromě rozvodu na mě v mediálním ani v profesním prostoru nic nenajdete. Nemám ani tu potřebu. Vyřádím se v divadle nebo před kamerou. Na druhou stranu bez běsů a ďábelského ponoukání není člověk nikam popoháněný. A nepohyb je ustrnutí, malá smrt. To se týká i práce. Vždycky jsem se proto snažil rozevírat svoje herecké portfolio všemi směry, abych se mohl občerstvovat z nejrůznějších pramenů poznání. Kdybych dělal role pořád v jednom směru, může přijít vyhoření.

Jako pro herce to byla první zkušenost, pár monodramat jsem už ale režíroval. První byla hra irského dramatika Marka O’Rowea Terminus, což jsou tři monology, které hrajeme už jedenáct let se spolkem Kašpar v Divadle v Celetné (byl za ni nominován na Cenu Alfréda Radoka). Od stejného autora jsem v Plzni režíroval drama pro dva herce Howie a Rookie Lee. Trochu masochisticky jsem si řekl, že to zkusím i jako herec.

Naučit se ten text bylo hodně velké sousto. Partnerka by potvrdila, jak jsem při tom byl nevrlý. Když už jsem se to naučil, byla práce na jevišti radost. S režisérem Jakubem Nvotou to šlo samo.

Monodrama je velmi specifická disciplína, je to tady a teď, nemůžete jet na nějakého autopilota. Charakterizoval bych to jako okouzlující sebevraždu. Stojíte tam osamoceně, nikdo vám nepomůže, ale na druhé straně víte, že potlesk pak nebude pro nikoho jiného než pro vás. Jsou samozřejmě okamžiky, kdy bych nějakého partnera uvítal. Toho si musím udělat z diváků. Někdy to je masakr. Ani ne v Praze, kde to hraju v Komorním Kalichu, což je malé divadlo, ale když přijedu do oblastního divadla se čtyřmi sty místy…

Nehlodá. Ať se klidně na něj přijdou podívat, hlavně že přišli. To, že mě znají z nějakého seriálu, který se jim líbil, považuju za výhodu, díky které jim můžu ukázat docela jiné příběhy.

Hraju tam s Veronikou Khek Kubařovou a Igorem Orozovičem. Verunka byla obětí mé první režie někdy před dvaceti lety v Divadle Metro. Igora jsem si všiml už na DAMU, kde jsem v té době učil. Režisér Pavel Ondruch nám při zkoušení vytvořil bezpečné prostředí, kde jsme se do toho mohli nechat zcela vcucnout. Je to pro nás jedinečná herecká příležitost, kterou si hýčkáme. Přečetl jsem hodně divadelních textů, tenhle je opravdu chytře napsaný, nikde, jak se říká, neuniká vzduch.

Vůbec ne. Ctím režisérovu koncepci a ze všech sil se pro ni snažím hledat výrazové prostředky. Když jsem herec, tak zkrátka držím hubu a hraju. Pokud mi něco přece jen připadá neadekvátní, tak se ozvu, abych tomu pomohl.

Dělám to právě teď. Pak mě snad čeká už jen balet. (směje se) Je to tak trochu vrchol drzosti. V Divadle Kalich režíruju komedii Přání, kterou Roman Vencl napsal přímo pro Janu Paulovou, vynikající herečku i režisérku. Je to o tužbách lidí, kteří mají dojem, že už jim život nemůže nic dát, a chtějí si ještě splnit jedno přání. Premiéru máme v březnu. Janu jsem vždycky obdivoval a přiznám, že se mi už jako malému líbila jako žena. Chvíli to trvalo, ale dostal jsem se k ní.

Někam ven, mimo klasický divadelní prostor. V Plzni jsem v rámci Léta pod divadelním nebem režíroval vlastní úpravu Tylova Strakonického dudáka pod názvem Švanda dudák. Hráli jsme to na scéně U Ježíška, pod kostelem, kde byl Tyl pohřbený, takže to mělo i jakýsi vlastenecký rozměr. Byla to docela velkolepá inscenace, hrálo tam několik romských dětí, měli jsme tam obrovskou limuzínu, myslím, že se to povedlo.

Díky tomu mně umělecký šéf souboru muzikálu plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla Lumír Olšovský nabídl, abych u nich režíroval My Fair Lady. Muzikál je komplikovaný žánr, ale tenhle je postavený na kvalitní divadelní hře J. B. Shawa, takže to je herecký muzikál, což mě přesvědčilo. Hrajeme to s úspěchem už třetí sezonu, Lumír dostal za roli profesora Higginse Cenu Thálie. Marek Cpin k tomu vytvořil impozantní scénu.

Pikantní je, že jsme měli v plánu nazkoušet My Fair Lady za dva měsíce. Kvůli covidu to od první čtené zkoušky trvalo místo šedesáti dnů 572. V Plzni jsou ale vynikající interpreti, kteří to udržovacími zkouškami zvládli. Jedna z interpretek stačila za tu dobu otěhotnět a porodit.

Tím, že ty projekty nevznikají v jednom čase, můžu si dovolit nechat to slehnout, než se zase vydám jiným směrem.

Na DAMU mě šéf katedry činohry Jan Burian, nynější ředitel Národního divadla, pobídl, abych si k herectví ještě přibral režii. Moc to tehdy nešlo skloubit, herecké práce jsem už měl požehnaně. Někdy ve druhém ročníku jsem v Kolíně s dětmi z tanečního souboru a dětmi z dětských domovů dělal hudebně-dramatický projekt na motivy West Side Story.

Pak přišla nabídka od ročníku, kde byli Verunka Kubařová, Matouš Ruml, Štěpán Benoni, abych s nimi nastudoval inscenaci v Divadle Metro. Když jsem po studiu nastoupil do angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pustili jsme se s kamarádem a kolegou Honzou Jankovským do dramatizace Goethova Utrpení mladého Werthera. Zinscenovali jsme to jako monodrama. Tak začala moje cesta k režii. V Divadle v Celetné jsem si u Jakuba Špalka (zakladatel spolku Kašpar) vyžadonil, abych si u nich mohl zarežírovat. Nechal mě a vznikl Terminus.

Jo, mě to tak baví. Režie není moje primární obživa, a tak si mohu dovolit ji dělat, jak a kdy se mi chce. Vycucne mě ale víc než herectví. Umím to vždycky všechno nazpaměť, odehraju si všechny postavy, všechny peripetie.

Aktualizace je v pořádku, pokud nespočívá v tom, že jeviště zaplníme transkami, velkými plyšovými srdci a nafukovacíma rukama. Aktualizace nesmí text retardovat. Měla by spočívat v myšlení, v tom, jak je člověk s dnešní technologickou výbavou konfrontován s dramatickým textem ze zcela jiné doby. Aktualizaci se nebráním, ale nakonec vidíte, že v té hře to všechno je. Je jen třeba pomoct tomu, aby to zaznělo. Podobné to je se škrtáním. V první půlce něco vykrátíte a pak to stejně musíte dovyprávět, jinak bude divák tápat, o čem tam ty postavy mluví.

Přemýšlel. Ale musel bych narazit na dobrý komorní příběh hodný natočení.

Jsem velký milovník filmů, celou DAMU jsem trávil v kině Ponrepo, za 25 korun tam dávali skvělé staré bijáky, promítali i němé filmy, často s hudebním doprovodem. K filmu mám skutečně vřelý vztah, nebál bych se toho.

Mám rád filmy, které v sobě mají magično, hravost, nápaditost, nutí nás přemýšlet o věcech jinak. Rád cestuju do fantazie. To mám ostatně rád i u divadla.

Pokud nedělají z lidí blbce, mají svoje místo. Romantice se určitě nevysmívám. Je dobře, že se u nás točí hodně filmů. Je to dobře pro diváky, pro herce, kteří se mohou pokaždé ukázat v jiné poloze. Žasnu, kolik mladých talentovaných filmařů tady máme, jak dokážou obstát, jak jsou odvážní. Jen houšť!

Mezi rodinné filmy. Jsem rád, že jsem si v něm mohl zahrát. Je upřímný, má v sobě lehkost a navíc je v tomhle období příjemné si v kině připomenout atmosféru léta, aniž by to muselo být v Indonésii nebo na Bali, ale klidně v meandru Orlice.

Líbilo se mi, že ve filmu pro děti a s dětmi jsem do toho mohl v hereckém projevu šlápnout trochu víc. Když se ptáte herců, v čem by si přáli hrát, všichni chtějí Pane, vy jste vdova Václava Vorlíčka, komedie Oldřicha Lipského, scénáře Miloše Macourka. Taky bych rád u jejich něžného humoru plného fantazie byl. Do téhle kategorie patří i Ať žijí duchové a S tebou mě baví svět.

Jednadvacet let tam mluvím jako Tryskomyšák. Mám to moc rád. Zároveň s Míšou Maurerovou moderujeme na Déčku pořad Tamtam, každé léto vyrážíme po Česku na prázdninovou soutěž Déčka. To si hýčkám.

No jéje. Obrovsky mě bavil Malý televizní kabaret, dodnes mě v tom, co děláme na Déčku, inspiruje. Stejně tak pořady Magion nebo Vega, kde byly k vidění i zahraniční seriály. Tenkrát toho pro děti v televizi tolik zajímavého nebylo. Jsem rád, že dnes má dětský televizní kanál takový záběr a tak kvalitní dramaturgii.

Rozárce je devět, tu to ještě baví, dívá se ráda. Matějovi je už třináct, toho víc zajímá sport. K pořadům, které pro děti dělám, je víc kritický. Rozárka při sledování taky hledá chyby, ale spíš ze zaujetí.

Maminka dramaturgyně, tatínek herec a režisér, možná geny zapracují.

Ano.

Střídavě. Snažíme se s bývalou ženou, abychom vycházeli ze zájmu a časových možností dětí. Když toho mají hodně, rozumně se na rytmu střídání domluvíme.

Děti na jedné straně potřebují oba rodiče, na druhé straně je pro ně náročné přeskakovat mezi dvěma domovy. Ideální samozřejmě je, když mají jeden, ve kterém se střídají máma a táta, ale to si musíte dovolit mít tři byty.

Dvě, jsou o něco starší, dceři je sedmnáct, synovi třináct. Má je ve výlučné péči, což je jednodušší. Děti spolu vycházejí dobře. Přes týden mají všichni tolik povinností, že společně jsou vlastně jen jednou za čtrnáct dní o víkendech.

Jak na tu otázku odpovědět? Buď z toho vyjdu jako kretén, kterému je jedno, co udělal, nebo jako někdo, kdo si to nepřestal vyčítat. Hrdý na to nejsem, ale stalo se to. Lásku svého života jsem našel bohužel až teď. Ale na druhou stranu říkám zaplať bůh! Někomu se to nepodaří nikdy. Stalo se a všichni se s tím musíme naučit žít. Existují případy, kdy děti v nefunkčních vztazích trpí víc než rozchodem rodičů. Jednoduché to pro ně samozřejmě není, ale rodiče nežijí život dětí. Ty brzy vykročí do vlastního.

Obavy mám. Velký podíl na tom má covid, který je připoutal k obrazovkám a sociálním sítím. Třeba na syna to mělo velký vliv. Nástrah číhá na děti hodně a ďábel se převléká do třpytivých a lahodných podob. Mám-li být upřímný, mám za to, že by děti neměly mít do určitého věku na sociální sítě přístup.

Všechno to sebevzhlížení, poměřování se s něčím, co je naprosto nereálné a falešné, považuju za kravinu. Výsledkem jsou jen frustrace. Strach mám i z toho, že náš svět je stále míň bezpečný. Doufám jen, že lidstvo ještě dokáže sebrat rozum do hrsti. Jako Evropané jsme si od středověku podrobovali jih i východ a je nabíledni, že nám to budou chtít vrátit. Nepřál bych si, aby to potkalo naše děti. Každopádně to zavání velkým průšvihem.