Suzy Solidorová - žena, která své tělo proměnila ve zboží

Nemanželská dcera svobodné matky, prosté hospodyně, věřila, že její otec je potomkem slavného francouzského piráta. Narodila se v přístavním městě Saint-Malo v Bretani, jehož pevnostní věž Tour Solidor ji inspirovala při volbě pseudonymu. Odkazy na moře se objevují i v mnoha jejích portrétech a námořnické písně byly nedílnou součástí jejího hudebního repertoáru.

Během první světové války Suzy pracovala jako řidička u sanitního sboru. Po válce se usadila v Paříži, kde deset let žila pod patronací bohaté milenky, obchodnice se starožitnostmi Yvonne de Bremond d’Ars. Ta měla prosperující obchod hned vedle módního domu Jeanne Lanvinové, kde se Suzy uplatnila jako modelka při předvádění extravagantních plavek ze síťoviny a perleti.

Pózovala v nich na pláži Deauville, oblíbeném místě francouzské smetánky. V okamžiku, kdy se objevily její první snímky v módních časopisech, se stala vyhledávanou múzou mnoha pařížských umělců.

Suzy v mnohém předběhla svou dobu. Snoubila se v ní neotřelá umělecká osobnost, bystrý obchodní duch a povědomí o síle značky vlastní image a vzhledu. Chápala sice, že to byla Yvonne, kdo ji zformoval, poskytl jí lekce rétoriky, hudby a objednal první portréty, ale přestávalo jí stačit, že je loutkou představivosti někoho jiného.

Milenku proto opustila a zahájila kariéru zpěvačky a majitelky nočního klubu. S typickým krátkým sestřihem, oděná do splývavých rób, které zdůrazňovaly její křivky i šířku ramen, si pohrávala s mužskou identitou, již podtrhoval i její chraplavý hlas. Podle básníka Jeana Cocteaua „vycházel z její sexuality“. Na pódiu se objevila poprvé v roce 1919, o deset let později debutovala coby zpěvačka v kabaretu Le Brummel.

Svůj noční klub La Vie Parisienne otevřela v roce 1932. Pravděpodobně byla první ženou, která v Paříži vlastnila noční klub. Homosexuální i heterosexuální klientelu podnik lákal liberální atmosférou a repertoárem zpěvačky Suzy. K hostům patřili Cocteau, politik a později premiér Winston Churchill, spisovatel a novinář Joseph Kessel a letec Jean Mermoz, mnozí se do majitelky zamilovali.

Klub se brzy stal populární a na pódiu vystupovaly ikony tehdejší doby, jako například Edith Piaf a Marlene Dietrichová. Sama Suzy nazpívala v roce 1938 svůj největší hit Escale.

Její vášeň pro vlastní ztvárnění vyústila ve sbírku třiatřiceti portrétů, které vystavila před publikem v klubu. Návštěvníci si ji tak pamatovali nejen pro její talent a odvážný obsah písní, ale i díky obrazům. Musela to být úžasná podívaná, když na osobu na pódiu pohlíželi zároveň v různých uměleckých provedeních. Byla to vskutku mistrovská strategie, jak se stát nezapomenutelnou a ikonickou.

Během druhé světové války klub vyhledávali němečtí socialisté a vysoce postavení němečtí vojáci, kvůli čemuž stanula po válce před soudem jako kolaborantka.

Musela dokonce opustit Paříž, což vedlo k tomu, že upadla v zapomnění.

Pravda ovšem byla, že Suzy během války působila jako dvojitá agentka, která pomáhala židovským občanům uprchnout z města. To se ale nikdy nepodařilo prokázat, proto zůstal její obraz spojený se sympatizováním s nacisty.

Do Francie se vrátila v 60. letech a v Haut de Cagnes v Provence, kde se usadila, otevřela restauraci a klub. Začala se oblékat do námořnické uniformy a požadovala, aby byla označována jako admirál. Tím také zůstala až do své smrti v roce 1983.

Suzy stála modelem více než dvěma stovkám malířů a fotografů, k nimž se patřili i Pablo Picasso, Georges Braque nebo Francis Bacon. Na několika stovkách obrazů a fotografií ji můžeme v širokém časovém rozpětí čtyř desetiletí spatřit nahou i oblečenou.

Koncem 20. let Suzy opakovaně fotografoval americký fotograf a malíř Man Ray, jemuž provokativně pózovala obnažená. Jednoduchost jejího postoje je odzbrojující, zakrývala si ňadra a zpříma hleděla do hledáčku objektivu. Nizozemský malíř Kees van Dongen v roce 1927 zachytil její portrét v námořnickém oděvu. Až chlapecká dívka s krátce střiženými vlasy, hlubokýma tmavýma očima a ostře řezanými rysy, které podtrhuje expresionistická barevnost. V expresionistickém pojetí ji ztvárnil i malíř Francis Picabia. Když spatřil Suzy poprvé na pódiu, nespustil z ní oči, dokud nedozpívala píseň. Pak prý tleskal, dokud neucítil lehké brnění v dlaních.

Ve 30. letech ji Picabia zachytil v malbě i v kresbě. Rafinovaně odhalená sedící Suzy si laškovně objímá kolena a s úsměvem hledí na diváka. V portrétu je něco andělského, provokativního, smyslného, něžného, křehkého i silného. Asijská estetika pak vstoupila do plátna se Suzy v černých šatech a klobouku (1927), kde ji vedle psa posadil japonský malíř Tsuguharu Foujita žijící na Montparnassu.

Její nejslavnější portrét vytvořila polská malířka Tamara Lempicka v roce 1933 ve stylu art deco. Nápadná žena uvolněně pózuje s levou paží elegantně zdviženou nad hlavou. Vyplňuje podstatnou část kompozice, působí dokonce až stísněně, což posilují ostré a geometrické tvary na pozadí. Z osoby na obraze vyzařuje sebevědomí, přitažlivost a ženskost, kterou podtrhují hladké a smyslné linie. Blonďaté vlasy chlapeckého střihu rámují její tvář, hledí upřeně s podmanivou intenzitou, kterou doplňují zářivě rudé rty.

V 50. letech po návratu Suzy do Paříže její portrét namaloval britský malíř Francis Bacon. Nevyhledával portrétní tvorbu, ale tato zakázka mu umožnila splatit dluh z hazardu. Barevná paleta a poprsí ji stylizovaly do Mony Lisy, její tvář však měla zkreslené rysy. Portrét Suzy, provedený živými a energickými tahy štětcem, vystupoval z černého pozadí. Navzdory skutečnosti, že modelka obraz považovala za nelichotivý, uchovávala jej ve své soukromé sbírce. Nakonec ale olejomalbu prodala, čehož Bacon využil a odkoupil ji a v roce 1974 zničil.

Zničený portrét Suzy je však pouhým střípkem z její rozsáhlé sbírky, z níž jednu část věnovala Cháteau-musée Grimaldi v Cagnes-sur-Mer. Druhá se po její smrti ocitla převážně v soukromém vlastnictví.