Statečná šlechtična Emilia Platerová svůj krátký život zasvětila boji proti nadvládě Ruska

Emilia se narodila ve Vilniusu do významného polsko-litevského šlechtického rodu. Její předci se během 15. století usadili v Livonsku (území dnešního Lotyšska a Estonska) a později v Litvě. Celá rodina byla velice kulturní a měla vlastenecké cítění.

Když jí v roce 1815 bylo devět let, její rodiče se rozvedli. Emilia se přestěhovala k příbuzným na panství Liksna u Daugavpils v Lotyšsku, kde vyrůstala se svými stejně starými bratranci. Společně s nimi se jí dostalo všestranného vzdělání v oblasti filozofie, literatury, litevské a polské historie. Zaujala ji díla romantiků Johanna Wolfganga von Goetha a Friedricha Schillera.

Jak se na mladou dívku slušelo, skládala básně, kreslila i zpívala. Zajímala se také o rusínskou a běloruskou lidovou kulturu a v letech 1824 až 1829 cestovala a poznávala Litvu, Bělorusko a také tehdejší Livonsko. Kromě toho se naučila ryze chlapecké dovednosti – šermovat, jezdit na koni i zacházet se zbraní, neobvyklé pro dívky ze šlechtických rodin na počátku 19. století.

Za vzor jí sloužily velké vlastenecké nebo historické postavy, nejprve Johanka z Arku stojící v čele francouzských vojsk za stoleté války, později hrdinka v polsko-turecké válce Anna Dorota Chrzanowská a hrdinka řecké války za osvobození Laskarina Bubulina.

K zásadním mezníkům v jejím životě se řadí období mezi rokem 1823 a 1830. V roce 1823 byl do ruské císařské armády odveden její bratranec Michal. Byl tak potrestán za účast v oslavách Dne ústavy Litvy. To podpořilo její vlastenecký a protiruský postoj a Emilie pocítila zodpovědnost za vývoj své vlasti.

Začala se zajímat o válečnictví. Podnikla delší cestu do Varšavy, Čenstochové, Krakova a na bitevní pole Raszyn, aby pochopila bitevní taktiky, poznala terén i společné kapitoly polsko-litevských dějin v období Polsko-litevské unie (1569–1795).

V roce 1830 zemřela její matka. Otec se znovu oženil a s Emilií se odmítl setkat. Vypráví se, že Emilia najednou dospěla, zvážněla a ztratila typický ženský vzhled.

Její současník, polský geolog a etnograf Ignacy Domeyko, ji popsal jako malou, bledou, s kulatou, ale příjemnou tváří, přísnou než okouzlující, spíše nemluvnou a vzbuzující ohleduplnost. To přitom vůbec neopovídá obrazům, kde bývá ztvárněna jako štíhlá dívka s romanticky rozpuštěnými vlasy.

Na přelomu let 1830 a 1831 proběhlo listopadové povstání ve Varšavě za osvobození Polska z nadvlády Ruska. Emilii to podpořilo, aby povolala Litevce do zbraně. Ve svém deníku si dokonce poznamenala, že povstání byl její nápad a na tento okamžik čekala po celý život.

Ostříhala si vlasy, ozbrojila se a oblékla pánskou uniformu. Zformovala povstaleckou jednotku, malou armádu, která čítala 280 střelců, 60 jezdců a několik stovek rolníků vybavených kosami. Dokonce vypracovala vlastní plán na dobytí města Daugavpils. Jakmile zjistila, že město brání silná posádka a je prakticky nedobytné, plán opustila. S posádkou se obrátila na město Ponevěž, kde se koncem dubna spojila s jednotkou, jíž velel hrabě Karol Zaluski, jeden z vůdců a důstojníků povstání v Litvě.

Emilia brzy získala uznání za odvahu v boji. Ve světě šlechtických salonů ale byla vystavena zlomyslným komentářům a spekulacím o nemravnosti. Panoval zde názor, že žena nemá ve válce místo.

Za statečnost jí 5. května 1831 polský generál Dezydery Chlapowski udělil hodnost kapitána a pověřil ji velením 1. roty litevského pěšího pluku. Původně jí však navrhoval, aby odstoupila a vrátila se domů. Odpověděla, že nemá v úmyslu svléknout uniformu, dokud nebude její vlast plně osvobozena.

Poté, co byly 8. července u města Šiauliai polské jednotky poraženy ruskou armádou sloužící caru Mikuláši I., rozhodl se Chlapowski složit zbraně a ustoupil do Východního Pruska. Emilia ale chtěla v boji pokračovat, v přestrojení za rolníka se vydala do Varšavy. „Je lepší zemřít než skončit s takovým ponížením,“ řekla.

Hlad, únava a pobyt v lesích a močálech podlomily její zdraví. Vyčerpaná horečkou vyhledala útočiště na panství polského fyzika a chemika Ignacy Ablamowicze v Justianówě. Stále doufala, že se dostane do Varšavy a bude pokračovat v boji. Ačkoliv se z nemoci údajně vzpamatovala, ztratila sílu poté, co se dozvěděla o konečné porážce povstalců. Emilia zemřela 23. prosince 1831 ve věku 25 let. Tělo polské bojovnice za svobodu národa bylo převezeno do Kopciówa nedaleko současných litevských, polských a běloruských hranic. Hrob a pomník připomínají její činy dodnes.

Její život inspiroval řadu uměleckých a literárních děl. Například polský spisovatel Adam Mickiewicz jí věnoval báseň Smrt plukovníka (1832), v níž oslavil její poslední okamžiky života. Stala se národní hrdinkou v Polsku, Litvě a Bělorusku.