StarDance je vzrušující, intenzivní jízda na horské dráze, říká Oskar Hes

Neznal a jsem rád, že si produkce vybrala zrovna tento poměrně nedávno zrekonstruovaný prostor. Měl jsem možnost si to tam projít, poslechnout si historii stavby. Moc se mi tam líbilo, interiér je domyšlený do posledního detailu. Jsem rád, že jsem se díky natáčení mohl s vilou seznámit.

Přesně už nevím, ale určitě jsem měl radost. Asi se mi splnilo podvědomé přání, které jsem nahlas nevyslovoval. Ale uvnitř jsem si to přál a ono se to splnilo.

Ne. Je to možná divné přiznat, ale jedinou řadu jsem neviděl celou. Sem tam jsem viděl jednotlivé tance na internetu, ale jako dítě v televizi ne. Fanoušek soutěže, který to sleduje a má svoje favority, jsem nikdy nebyl. Ale věděl jsem, že jde o pohybový pořad, takže by mě mohl bavit, a že má věhlas a dobrou úroveň. A že je ta soutěž oblíbená. Taky mě bavilo, že tento formát kombinuje všechno, co mám rád: tanec, nápad, kreativitu.

Vybírá se deset lidí z republiky, takže šance až tak velká není. Mohli oslovit kohokoli jiného, a proto jsem rád, že se to povedlo.

Ne, jen jsem si zjistil, jestli v té době mám čas, a naštěstí jsem ho měl.

Šel jsem do toho, i když jsem nevěděl, že to bude až tak náročné. Jsem překvapený, jak je to obecně vyčerpávající. A nemyslím jen tréninky. Stinná stránka StarDance je, že s pořadem přichází velký mediální tlak. K tréninkům přibydou další povinnosti, spousta rozhovorů a focení, taky sociální sítě. Čas není skoro žádný, protože všechen pohltí StarDance. Je to vzrušující, intenzivní jízda na horské dráze, při které nevíte, kdy z ní vyletíte.

Ano, ale to nic neznamená.

To je možné, ale přede mnou už tu byla velká jména, která vypadla ve druhém kole. Je jedno, jak velkou máte fanouškovskou základnu, ale spíš záleží na tom, kolik lidí vám reálně pošle hlas. A taky jaké hodnocení vám dá porota, u níž nevíte, jak se zrovna vyspí.

Ale prosím vás, vždyť on si dělal srandu! Bulvár hned přišel s titulky: Hes, výhra za každou cenu, Nedbal kupuje padesát SIM karet. To byla legrace, chápete? Ne, nebudu se rozčilovat.

Ano, loňské výherkyně Darji Pavlovičové. Ptal jsem se také Geni (Richarda Genzera, pozn. red.), který tam tančil také, místo Václava Kopty. Řekli mi, že to je strašný hukot. Ať se připravím, že to je náročné, bere to veškerý čas a není možné myslet na nic jiného. A je to tak, večer jdu spát a přemýšlím nad choreografií, která nás čeká v sobotu, v neděli ráno už myslím na tu další. V hlavě se točí jen kroky, kostýmy a to, jak se kdo bude tvářit.

Na začátku mi nestačila, prvních čtrnáct dní to byl hardcore. Nebyl jsem zvyklý trénovat pět hodin denně, což asi není nikdo. Proč by to dělal, když nemusí? Hodinku denně možná, ale pět? Zjistil jsem, že svaly, které používáme během tance, jsou v rámu ochablé. Tělo není zvyklé tak držet ruce a být pořád narovnané. To se tréninky zlepšilo. Brzy jsme byli s Kateřinou schopni projet všechny tance, nezadýchat se a neumřít. Ze začátku to tak ale nebylo.

Myslím, že skvěle. Spoustu věcí si vyjasňujeme během procesu. Stejně jako v každém vztahu i tady je základem komunikace. Je třeba hovořit, vyjasňovat, vyhraňovat se, určovat si hranice. A říkat upřímně, co si myslím. Stát si za svým názorem. To platí jak v osobním životě, tak i v této formě vztahu.

S Kateřinou se dá skvěle mluvit, je nejen skvělá tanečnice, ale i zkušená trenérka. A zároveň psycholog. Má různé klienty z různých zemí, skupin lidí, povolání i věku, a je tedy nucena se na ně adaptovat. Musí je i vyslechnout, často si chtějí popovídat. Je zvyklá na to, umět se adaptovat na energii klienta, takže se umí adaptovat i na mě. Když přijdu s nějakou náladou nebo jsem naštvaný, smutný či nadšený, ona na to umí velmi dobře zareagovat.

Pro mě jako pro herce, který má zkušenost s divadlem, je to bez problémů. Často bývám s kolegy a kolegyněmi nablízko, na fyzický kontakt jsem zvyklý. Tanec není nic moc jiného. Takže mě nic nešokovalo, v páru už jsem taky tancoval, není to nic, co by mě mělo rozhazovat.

Ano. Za roli se dá schovat, ale na parketu jsem sám za sebe. I když je to taneční show, jsem to v ní pořád já. Waltz nezatančí postava, ale já. Hodnotí mě, můj výkon, skrze tanec. Po tanci slyším, jak se to líbilo, někomu ano, někomu ne, a proč. V tomto je to jiné než herectví a dost náročné, zejména na ego. Na to, aby člověk pracoval sám se sebou. Třeba v sobotu, po výkonu, je třeba úplně vypnout svět.

Kdyby měl člověk číst všechny komentáře, a že tam jsou i negativní, je to na sebevraždu. Šest tisíc komentářů nejde zvládnout. A každý má názor a každý tomu rozumí. Když je fotbalové mistrovství, jsou Češi mistři fotbalu, teď jsou mistři v tanci. Já udělal chybu hned po prvním přenosu, kdy jsem si přečetl všechny komentáře a dost na ně i odpovídal. A to byla chyba. I reakce na pozitivní komentáře jsou vyčerpávající. Takže pak už jsem to dělal jinak, a dokud nevypadnu, dám si jedno pivo na oslavu a jdu rovnou spát.

Rozdělím si to. Každý den se tomu budu chvilku věnovat. A každou zprávu osrdíčkuju. Je třeba říct, že já si podpory hrozně vážím. Mám vždy velkou radost, když se nám tanec povede a lidi na to reagují.

Zvládnout tanec technicky není samozřejmost, ne vždy se to během generálek povede. Takže jsem rád, když to vyjde dobře během živého přenosu. A když jsou hodnocení pozitivní. Pro mě bylo důležité začít dobře, což se snad povedlo. První tanec si lidi pamatují.

Asi nic. Třeba ten první tanec si vůbec nepamatuju. Vím jen, že jsem na začátku odhodil klobouk, a pak si vzpomínám na konečnou pózu. Zbytek nevím. Čas přestal existovat, tolik bylo stresu. Řekli nám z legrace, že se bude dívat jen milion a půl lidí, a když to poděláme, nikdo to neuvidí, jen ten milion a půl. Takže rozklepaný jsem, ale je to vzrušující. S Patrikem Hartlem jsme si říkali, že to je návykové vzrůšo.

Asi latina. Je mi sympatičtější. Do tanečních jsem nechodil, já chtěl být hiphopový tanečník, bavil mě street dance a jiné moderní styly. Párové tance moc ne, raději jsem tančil sám nebo maximálně ve skupině. Nikdy ne s partnerkou, to je moc tradiční a já chtěl být cool.

Tancoval jsem tam šest let, dalších pět jsem vystupoval na zimním a velikonočním koncertu. To mě už i bavilo. Zpočátku ale moc ne. Vždyť to nebyl break dance, ale folklor. Do lepších párových figur se dostali sólisti, tam se člověk musel dopracovat. A já se k sólům nedopracoval. Byl jsem vždy těsně pod čarou.

Ano, máma. Myslím, že to byl její nápad. Všude říkám, že rodiče mě nikam nesměrovali, ale vlastně máma tak trochu ano.

Po taneční konzervatoři tančila ve skupině Uno. Tam byla od začátku, vlastně byla taky jednou ze zakládajících členek. Tancovala všude, kde se dalo dělat něco novodobého a avantgardního.

Mou poradkyní není. Snažím se jí choreografie neukazovat, aby měla překvapení. Když jsem jí ale posílal video s nějakou zvedačkou, doporučila mi postoj, abych si nepoškodil záda, což byl dobrý postřeh. Jinak se snažím se s nikým neradit, protože my vlastně nemáme působit jako profíci. Někteří soutěžící si brali lekce ještě před StarDance, aby byli připravení, ale to podle mě není koncept soutěže. Nemáte být profík, ale osobnost, co se zlepšuje v tanci.

Svojí agentce jsem řekl, že do konce roku na nic jiného není čas. Ať všechno automaticky odřekne, takže doufám, že nepřijde žádná hollywoodská bomba. Ale divadlo hraju, to stíhat musím. Někdy se jdu po tréninku jen projít, a jsem i tak mrtvý. Jindy musím večer hrát, do toho je třeba si hlídat stravu, aby tělo mělo z čeho brát. Jak je to těžké, člověk nepochopí do té doby, dokud neleží polomrtvý v posteli a je mu na umření.

Myslím, že jo, rozumí, jak je to důležité.

Na rozdíl ode mě do tanečních chodila. Nějakou zkušenost má, ale raději na lidi kouká, jak tancujou, když jim hraje.

Jo, v obýváku.

Ještě ne. V plánu je sestěhovat se příští rok.

Ne, rok bydlím sám, ale jak říkám, čeká mě stěhování.

Už to, že jsme to všichni dotáhli do prvního kola. To není samozřejmost. Vím o těch, co to zdravotně nezvládli nebo jim to pochroumalo psychiku. Považuji si i toho, že celý proces je míň stresový než zábavný. Herečka Barbora Poláková říkala, že podruhé by si StarDance už užila jinak. Že by si chtěla znovu užít ten proces. Protože jinak pořád čekáte na výsledek, jste ve spěchu, stresujete se, aby to dobře dopadlo, v sobotu to z vás spadne, v neděli je odpočinek a od pondělí celé znova.

Mým cílem je užít si ten proces soutěže, jak to jen jde. Bylo by pro mě skvělé dostat se za první půlku. Rád bych ukázal pět tanců, zejména jsem se těšil na paso doble. Že někdo z nás, soutěžících, bude vypadávat, je vlastně nepředstavitelné. Je to, jako by někdo předčasně odjížděl z tábora, aniž by byla dokončena celotáborová hra. Přijde mi to smutné.

Kanoista Vávra Hradilek, který s mojí tanečnicí Kateřinou vystupoval vloni, s ní tancuje doteď. I já budu rád, když se někomu bude líbit, co předvádíme, a bude o nás mít zájem. Pořád se ale považuju spíš za herce než za tanečníka a pořád mám raději freestyle a hip hop než standard nebo latinu.

Během soutěže nejde dosáhnout toho, čeho dosahují profesionální tanečníci. Aby to tak vypadalo, je třeba dva tři roky tréninku. Porotce Tománek prohlásil, že moje kultura pohybu je na úrovni profitanečníka. Ale to neznamená, že jím jsem. Já to totiž umím dobře nafejkovat. Mám zkušenost, jak to má vypadat, ale skutečné profesionální úrovni je to vzdálené.

Geňa komunikuje skrze vtip, mluví v ironii nebo v nadsázce. Prohlásil, že mi dá maximálně dva body, ale to si dělal legraci. Chtěl mě vyděsit, já z něj strach nemám. Ale přísného hodnocení poroty se bojím.

Stavím se k tomu s rezervou. Jinak to asi nejde. Jakmile člověk uvěří, že je dobrej, začne bejt srandovní. Takoví pak kolem sebe mají bublinu, kam nikoho nepustí, a je znát, že si myslí, jací jsou mistři. Nechtěl bych být přesvědčen o své důležitosti. V tom mi hodně pomáhá moje rodina. Jakmile si začnu víc věřit nebo mít moresy, moje maminka mě rychle dostane zpátky na zem.