Stále se mi potvrzuje, že jsme s muži opravdu každý z jiné planety, říká Kateřina Marie Tichá

Občas mě napadne, že se odstěhuji za přírodou na Kostariku nebo do Guatemaly. Ale pak si uvědomím, že tři týdny jsou moje hranice, pak začnu být bez zpívání úplně k ničemu. Chybí mi energie, jsem naštvaná a uvědomím si, že není čas končit.

Po intenzivním pracovním zápřahu, kdy jsem měla v měsíci jen pár dnů volna a byla jsem hodně v kontaktu s lidmi, jsem se toužila uzavřít. Odjet z Prahy, kterou beru jako pracovní prostor a mám v ní tendenci pořád něco vymýšlet, a to i na sílu. Když jsem pryč, nikam nechodím, s nikým moc nemluvím, jen s nejbližšími. Potřebuji se od všeho odstřihnout, zalézt si jako krtek.

Už ano. Přistihnu se, že ztrácím motivaci cokoli dělat. Nechci nikam růst, nemám nové nápady a ocitnu se v naprosté stagnaci. Chci jenom ležet v posteli, číst si, pustit si za sebou tři řady seriálu Stranger Things a hrát do tří do rána Harryho Pottera na playstationu. Zkrátka se potřebuji vygumovat.

Myslím si, že to „nic“ je důležité si dovolit, aby pak mohlo znovu přijít období růstu.

Připadá mi, že hlavně my ženy máme často tendenci jít přes sebe, a to zvlášť v práci. Odpověď „ne“ si neumíme ani představit, natož abychom si ji dovolily vyslovit. Už se mi párkrát stalo, že se v jednu chvíli objevilo několik zajímavých nabídek a já zatnula zuby, spala pět hodin denně a dala jsem to. Teď už jsem ale ve fázi, kdy občas něco odmítnu, protože vím, že by to bylo na úkor mého zdraví.

Souhlasím s větou, kterou často říkají maminky: „Některé věci si musíš sama prožít, abys pochopila.“ Před třemi lety jsem byla tři měsíce v kuse nemocná a už se zdálo, že se z toho nevyhrabu. Na to se nezapomíná. Celkově beru rok 2022 jako přelomový.

Vše začalo tím, že jsem byla na dovolené v New Yorku a onemocněla tam covidem. Což znamenalo, že jsem tam musela zůstat o čtrnáct dní déle. A věřte, že nechcete uvíznout ve městě, kde noc v hotelu stojí v přepočtu pět tisíc korun. Pak jsem se rozešla s klukem. S kapelou Jelen jsme měli nekonečně moc koncertů. K tomu se přidaly dlouhodobé zdravotní potíže, které mi sebraly velkou dávku energie. Přišlo mi, že celý můj život se rozpadl na pixely, a já věděla, že ho musím poskládat znovu. První krok, který jsem se rozhodla udělat, byl oddělit se postupně od kapely Jelen a postavit se pěvecky na vlastní nohy.

Je pravda, že s frontmanem Jindrou Polákem a s jeho kluky z kapely jsem strávila největší část ze svého dosavadního života. Hodně mě toho naučili.

Dokořán a tím nejlepším možným způsobem. Díky nim jsem mohla na pódiu dospět. Na začátku pro mě vůbec nebylo přirozené vylézt na pódium a zpívat před stovkami i tisíci lidmi. Ve třiadvaceti jsem byla hodně ovlivnitelné telátko, které si moc nevěří. Vyhovovalo mi, že hlavní pozornost se soustředí na kluky. Koncertovali jsme někdy i šest dní v týdnu, prožili toho společně neskutečně moc. V sedmadvaceti jsem ale začala nacházet vlastní řeč, a tak naše rozhodnutí rozejít se přišlo ve správný čas.

Kluci dlouho hráli se zpěvákem a mým kamarádem Davidem Stypkou. Ten ale bohužel před čtyřmi lety zemřel na rakovinu slinivky. Chvilku trvalo, než jsme s kapelou zjistili, jestli můžeme společně fungovat. I pro mě to byla výzva. Najednou jsem měla kolem sebe pět osobností a musela jsem se je naučit chápat pohromadě, i každého zvlášť. Ale paradoxně všechno těžké, čím jsme si prošli, nám pomohlo. Dneska jsme vůči sobě hodně upřímní. Já se nebojím jim říct cokoli, i to, že nemám před koncertem pohodový den a potřebuji, aby mě na pódiu podrželi.

Úplně jinak než ženská. Zatímco my holky si nasloucháme a dáváme si především emoční podporu, muži nás ochraňují bez zbytečných keců navíc. Zkrátka se postaví, udělají kolem vás zeď a ochrání vás fyzicky, nehledě na důsledky. Užívám si obě energie – miluju podporu svých kamarádek a zároveň si vážím chlapských kvalit.

Určitě. Prošla jsem si s klukama z kapely tolika situacemi, že mnohem lépe chápu, jak muži uvažují. A stále se mi potvrzuje, že jsme opravdu každý z jiné planety. Třeba při řešení konfliktů. Zatímco my ženy o všem mluvíme, snažíme se problém rozebrat do nejmenších detailů a vyřešit ho, kluci se klidně pořvou, někam se pošlou a pak nechají konflikt nedořešený. Problém přestanou řešit a za týden o něm už nevědí.

Kvůli práci jsem hodně vidět, ale nepřijde mi fér tomu vystavit i svůj vztah. S přítelem se neskrýváme, ale veřejně naše chvíle nesdílím. Nechci nabízet naše partnerství k hodnocení druhým. Stačí, že jsem tomu vystavila sama sebe.

Při tvoření jsem tam jen já a příběh, který chci na základě svých zážitků a pocitů vyprávět. Poslední deska je venku už rok a já jsem ve fázi, kdy mám pocit, že všechny písně na ní jsem si už odžila. Občas se mě dotknou, když v životě prožívám podobnou situaci, ale jinak žijí už skrze lidi, kteří je poslouchají.

O téhle cestě jsem nesnila. Chodila jsem v dětství do sboru a vždycky mě bavila práce s hlasem, ale nenapadlo by mě, že bych se tím mohla živit. Myslela jsem si, že zpívat nemůže jen tak někdo, rozhodně ne obyčejná holka z Vlašimi. Navíc jsem byla spíš samotářka a netoužila být středem pozornosti. Myslela jsem si, že se spíš stanu spisovatelkou, což sedí víc i mé povaze introverta. Už jako malá jsem psala příběhy a skládala básničky.

Ve čtrnácti letech mi rodiče poprvé dovolili přespat se sestřenicí a kamarády na chalupě. Jeden z nich měl kytaru a my jsme s ním večer zpívali. Fascinovalo mě, jaký zážitek nám tím dopřál. Hned druhý den jsem ho poprosila, aby mě naučil hrát na kytaru. Díky prvním čtyřem srandovním akordům jsem mu už po týdnu zazpívala a zabrnkala svoji první písničku. A pak pokračovala se skládáním dál. Najednou mi došlo, že vyprávět příběhy prostřednictvím zpěvu je to nejlepší, co se mohlo stát.

Jeden kluk jezdil na všechny moje koncerty od roku 2015. Vždycky jsem ho ráda viděla, protože byl milý, ne otravný. Jednou jsme ho s kluky vezli domů a nabídli mu práci. Dneska je naším tour manažerem.

Dobře si uvědomuji, že bez fanoušků bych neměla nic. Občas ale mají lidé pocit, že jste jejich majetek. Všechno má svoje hranice a já už si je musela vůči jednomu člověku vymezit. Z fanouška se stal stalker a v tu chvíli jsem byla vděčná za kluky z kapely, kteří udělali všechno pro moje bezpečí.

Roky mi nedělalo problém sbalit si batoh a vydat se kamkoli. Po pár dnech či týdnech jsem zase sedla na letadlo a večer odzpívala koncert s Jelenem. Ale to se poslední rok trochu mění. Uvědomuji si zodpovědnost za celou kapelu, která stojí za mými zády, a teď chci nějakou dobu cestovat jenom hezky, bez zbytečného adrenalinu. Místo dobrodružství mám chuť hnízdit a budovat si zázemí.

Ne, ta přijde až na podzim – 29. listopadu plánujeme koncert v pražském O2 Universum. Pár lidí mě přemlouvalo, ať uděláme rovnou O2 arenu, ale já chci jít po malých krůčcích. Když si se 4500 fanoušky užijeme společný večer, dostanu nejlepší ujištění, že jdeme s kapelou správným směrem.