Srbská bojovnice Milunka Savičová šla do války místo bratra. Sklízela jeden úspěch za druhým

Žena a válka, to nikdy nešlo moc dohromady. Jít na frontu byla „mužská věc“, ale další mužské věci, jako byla třeba práce v továrně, nakonec stejně musely vykonávat ženy. Není tedy divu, že některé usoudily, že stejně tak mohou své zemi prospět v boji. K takovým patří i Milunka Savičová.

Narodila se v malé horské vesnici na jihozápadě Srbska do chudé rodiny. Její dětství a mládí byly harmonické a klidné. Ovšem jen do chvíle, kdy vypukla první balkánská válka. Psal se rok 1912, když Milunčina bratra povolali k odvodu. Protože byl nemocný, starší sestra se jej rozhodla ochránit tím, že si ostříhala vlasy, převlékla se za střelce a granátníka a do války vstoupila místo něj.

Pod jménem Milun se zapojila do bojů, které probíhaly v letech 1912 a 1913 a zahrnovaly akce Balkánské ligy (Bulharské království, Srbsko, Řecko a Černá Hora) proti Osmanské říši. V důsledku těchto válek byla na Balkánském poloostrově oslabena Osmanská říše i rakouskouherská pozice.

Milunka naopak posílila, respektive povýšila. Za statečnost v bitvě u Bregalnice roku 1913 byla povýšena na desátníka. Pak přišlo to, co bylo nevyhnutelné. Byla zraněna (do hrudi), převezena do polní nemocnice a… odhalena. Doslova i v přeneseném významu slova.

Když se ukázalo, že chrabrý desátník je ve skutečnosti desátnice, velící důstojník nabídl Milunce přeřazení do ošetřovatelské jednotky. Odmítla pluk opustit, chtěla dál bojovat za Srbsko: „Jsem žena, já vím, ale ta, která posledních několik let bojovala na frontě, s kulkami létajícími u uší a s bolavými pažemi od všech ručních granátů.“

Velící důstojník slíbil vše promyslet a do příštího dne sdělit Milunce své stanovisko. Nakonec mu na rozhodnutí, že Milunka může setrvat v pěší armádě, stačila hodina. Milunka tak konečně mohla bojovat pod svým pravým jménem a se svou pravou identitou.

Pouhý rok po skončení balkánských válek, v nichž desátnice prokázala srdnatost a houževnatost, propukla v roce 1914 první světová válka. Milunka opět vynikla na bitevním poli a vysloužila si respekt vojáků. Již v prvních dnech války byla oceněna Řádem hvězdy Karadjordjevićů, což je nejvyšší vojenské a civilní vyznamenání v Srbsku. V Bitvě u Kolubaře proběhla územím nikoho mezi dvěma frontami a vrhala ruční granáty do nepřátelských zákopů. Sama dokonce zaútočila na nepřátelské opevnění a zajala dvacet vojáků rakousko-uherské armády.

Na přelomu let 1915 až 1916 se účastnila i ústupu srbské armády přes území Albánie. To bylo kvůli drsným podmínkám, nepřátelským nájezdům a masivním ztrátám na životech vojáků i civilistů nazýváno „srbskou Golgotou“.

Ani v těchto těžkých chvílích Milunka vojáky neopustila. Další chrabrý kousek předvedla, když během bitvy bez jakékoli pomoci zajala a odzbrojila třiadvacet bulharských vojáků. Když nepřátelské jednotky zjistily, že za činem stojí žena, byly šokovány.

V posledních měsících první světové války se Milunčina jednotka stala srbskou brigádou ve francouzské armádě. A i když Francouzi zpočátku nevěřili, že by mohla bojovat nebo používat zbraň, nakonec její srdnatost odměnili francouzským Válečným křížem s palmou. Milunka tak byla první žena, která toto válečné ocenění obdržela.

Po válce dostala nabídku žít ve Francii a pobírat vojenský důchod. Jako věrná vlastenka to odmítla a usadila se v srbském Bělehradě. Pracovala na poště, provdala se, porodila dceru Milenu a adoptovala sirotky, další tři dcery. Později se rozvedla, a aby uživila děti, vystřídala různé práce včetně uklízečky. Její válečné úspěchy a statečné činy upadaly v zapomnění.

Když vypukla druhá světová válka, Milunka zřídila a vedla vojenskou ošetřovnu v Bělehradě. Po obsazení Srbska Německem byla odvlečena do koncentračního tábora Banjica. I když byla vystavena krutým podmínkám, přežila. Velící německý generál v ní rozpoznal válečnou hrdinku a Milunka se po deseti krutých měsících dočkala propuštění.

Uznání se jí začalo postupně dostávat v 70. letech 20. století, kdy na základě tlaku veřejnosti a zpráv zdůrazňujících její tíživou finanční situaci získala byt v Bělehradě.

Srbská hrdinka zemřela 5. října 1973 ve věku 85 let na mozkovou mrtvici s pletací jehlicí v ruce. Byla pohřbena na bělehradském Novém hřbitově. O čtyřicet let později byly její ostatky převezeny do Aleje zasloužilých občanů, kde jsou pohřbeny významné osobnosti Srbska. Navzdory tomuto uznání, pojmenování jedné ulice v Bělehradu a dvou pomníků na její počest je život Milunky zmapován pouze z útržkovitých ústních podání, která leckdy přecházejí až do legend.